Čas, kuchařka a skříň

Jedna věc, kterou v současné době oplývám, je zboží většinou vzácné a nedostatkové. ČAS. Už jsem se zmínila, jak toho opravdu na plno a beze zbytku využívám; televize, čtení, chytání lelků, vystřihování, nákup, civění z okna, chytání bronzu - u kamen, lepení, jídlo, televize, výjezd za jídlem, civění do blba, civění dovnitř, jestli jsem to už neviděla, čtení...

V jednom z komentářů reagujících na výčet mých současných aktivit stálo: ,,Aspoň budeš mít čas na psaní." Jenže ouha! To je právě ta jediná aktivita, která mi nehrozí a kterou jsem záměrně nezmínila, pro případ, že by se snad někdo přece jen na výsledek oné aktivity zeptal. Jen jsem velmi skromně a nenápadně špitla:,,To je pravda." Ač mým nejtoužebnějším přáním bylo napsat: Pravda, aspoň budu moct dopsat tu tisícistránkovou, krutě dojemnou epopej ze života mikrobů. Nebo to famózní osmisetstránkové podobenství pojednávající o životě trilobita na jedné straně a nemožné matky, zapadající stále hlouběji do močálu zvaného krize středního věku, na straně druhé. Nebo: Aspoň budu moct dokončit tu osmdesáti slokovou hororovou baladu o sto let nemyté podlaze. Nebo...

Ano, mám čas. Tím to ale končí.

Ráda bych řekla, že jsem fantasta. Pravdou však je, že jsem rodinou běžně stahovaná zpod stropu, kde mám sklon snivě bloumat a žádostmi o oběd, večeři, svačinu, poškrábání na zádech, pohlazení, poradní hlas, poslech nejnovějších zážitků ze školy, z práce, či o pouhé sdílení společně obývaného prostoru - přičemž aktivní sdílení je preferováno - pevně poutaná k realitě, jako bývá loďka v zátočině dravé řeky přivazovaná ke kmínku útlé břízky nebo kameni ohlazenému pravidelně rozvodňovanou řekou. Mým bělokorým kmínkem, mým ohlazeným valounem, mou kotvou i koulí na noze jsou kuchyňská kamna. Jsem tedy především kuchařka - v případě potřeby se spouští i program lékař/veterinář samouk, domácí kutil nebo nakrknutá vědma. Horká pára stoupající z hrnců možná svědčí dutinám a je výborným spouštěčem rýmy, není však spouštěčem poetických metafor. Z toho možná plyne mé překvapivě zemité kulinářsko-literární prozření: Psaní je velmi podobné vaření.

Nejdůležitější ingrediencí je čas. Čas je pro psaní tím, čím vývar pro polévku, mléko pro krupičnou kaši, cibule pro guláš a droždí pro knedlíky. Základ. Času mám dostatek, oplývám volným časem natolik, že jsem stihla rozstříhat metrák roky shromažďovaných časopisů a získala tolik materiálu, že bych jím mohla otapetovat kuchyň a ještě by zbylo dost na několik koláží o rozměrech metr krát metr. Celý cyklus by se třeba mohl jmenovat: Když čas s blbostí se snoubí. Mám tolik času, že jsem výše zmíněné záchodové čtení nejen rozstříhala, ale před rozstříháním též z větší části přečetla. Jsem tedy v ...

koláži, pardon! v obraze, jak ten a ta žijí, jak bydlí, myslí a stravují se, kdo s kým, kdo komu a kdo kam. Získala jsem dvě stě nových nebo staronových, zmodernizovaných receptů, které jsem vzorně roztřídila a uložila k předchozím čtyřem stům, abych je za nějakých deset patnáct let měla připravené do sběru. Poučila jsem se o barvách aury, paranormální komunikaci zvířete s člověkem zvané anpsí a na základě vyčteného se pokusila paranormálně si promluvit se Zmudou o jejím okázalém míjení kočičího záchodku. Dočetla jsem se o věštkyni jménem baba Vanga a vypozorovala u sebe ojedinělou vlohu paranormálně se nudit, kterážto se projevuje schopností uvést pouhou sílou (ne)myšlenky všechny kovové - a nejenom kovové - předměty ve svém okolí do naprostého klidu. Když upadnu do tohoto paranudění, věřte, nevěřte, lžíce, nože i vidličky se neodváží v šupleti ani hlesnout. Dokonce i hrnce a poklice v kredenci ztichnou.

Základ sám o sobě je však jenom základ. Dále potřebujeme něco, co bude tvořit tělo pokrmu, ať už chystáme klasickou baštu nebo cizokrajnou delikatesu. Mouku, tuk a zeleninu, maso, ovoce a vejce, mořské plody a krůtí stehna, kakao a krupici, cukr a sůl. Suroviny. V literatuře se jim říká slova. Jsem sběratel slov, uctívač větné stavby, obdivovatel literárních prostředků, oddaný, byť chybující učedník madam Gramatiky a hltač příběhů. Zbožňuji slova obyčejná, místní, divná i vymyšlená. Asi každému chutná něco víc, něco méně a něco vůbec, stejné je to v literatuře. Pamlskem, který si vždy znovu vychutnávám jako ledovou čokoládu, sklenku obzvlášť chutného bílého vína, nebo plátek melounu, jsou slova stulík, plezmero nebo špunt. Kořením jsou pro mě například slova pochycená od manžela, nejsou vyloženě nová, ale občas tak zní: rizeto, mermeláda, morendy(bermudy), grém, šuvtat(šeptat). S jedním slovem však narazil. ,,Mohla bys zas udělat lejvance," řekl zasněně. Možná byla právě souběžně s kuchařkou spuštěná i nakrknutá vědma a tak jsem místo obvyklého přikývnutí, zařvala: ,,Jedině lívance, lejvance dělaj na louce sousedovy krávy!"

Znám opravdu hromadu slov. V posledním měsíci jsem vystačila asi se čtyřiceti. Absťák, který se u mne pro nedostatečné používání slov projevil, ovlivnil pak dokonce i slova čtená. Bulvární časopisy - v naší rodině zvané záchodové čtení - jsou samy o sobě tak trochu výletem do říše fantazie. A co teprve v mém podání. Zaujatě jsem se vrátila k článku, ze kterého na mě vyskočila slova horský skřet, abych vzápětí zjistila, že jde o jakýsi hořký střet. Bohužel jsem si nezapsala mezi kým, ale to je vcelku jedno, o podobné výjevy nebývá v bulváru nouze. Zajímavé by to bylo jedině v případě, že by šlo o hořký střet horských skřetů. Dále jsem zaznamenala větu: švédka zeťáka Šulcové. Už jsem se chystala slovy nevybíravými vyčinit autorovi článku za informaci ještě banálnější, než bývá v podobných časopisech špatným zvykem - psát o prachovce a ještě z druhé ruky! - když tu jsem znovu zalétla očima na článek: svedla zeťáka Šulcové, stálo tam ve skutečnosti, což je alespoň v určitém směru přece jen o něco pochopitelnější. K zamyšlení mě přiměla větička: soud výrazně snížil trest řeči, našla jsem v tom dokonce i jakýsi význam a přemýšlela, jak dlouho tedy musí takto potrestaný mluvit. Do té doby, než jsem si to přečetla znovu a zjistila že trest byl snížen řidiči. Poslední perlička, co jsme si prozatím zapsala, je postřeh z oblasti literární teorie: Balada je zloděj. Opět mě to uvedlo do stavu blaženého zadumání nad unikátním poznatkem, když jsem ke svému zklamání zjistila, že nešlo o baladu ale pana Bakalu.

Tím se dostávám k dalším neméně důležitým a potřebným ingrediencím, bez kterých se neobejde ani vaření ani psaní. Fantazie a představivost; neboť ony jsou práškem do pečiva, jedlou sodou, želírovací složkou i jíškou, pojivem i zahušťovadlem. V moderní kuchyni je všechno nahraditelné - nezapomínejte, že mám v krabici od bot asi dvě kila receptů a některé z nich jsou doslova revoluční - nahrazuje se cukr, mouka, vejce, sůl, tuk a jídlo celkově. Je to pochopitelně velmi zdravé, neboť při takovém stylu vaření a pečení je chuť - například při pohledu na cukroví bez tuku, cukru, mouky, vajec, kakaa, ořechů a celkově jakékoli přitažlivosti, snadno a vlastně s hlubokou vděčností zaměnitelná za nechuť. Což nepochybně nesmírně svědčí zdravému životnímu stylu. Přiznám se, že kuchařka jsem zoufale nemoderní. Nechtěla bych vás vylekat, ale nenahrazuji a třtinový cukr a špaldovou mouku znám jen z doslechu. Naopak mě už dlouho nic tak nevyděsilo jako slovo bulgur, srovnatelné snad jedině se slovem bokeh. A čtení prostého popisu vzniku tempehu na mě mělo dokonce stejný účinek, jako kdysi první čtení povídky H.P. Lovecrafta o Cthulhu. Čirá hrůza! Slovo prorůstání, charakteristické pro vznik tempehu, ve mně vyvolává nedobré vibrace a od produktu vzniklého touto cestou se instinktivně distancuji. O tom, že kus-kus byl pro mne poměrně dlouho druhem fenka, bych se snad ani neměla zmiňovat.

Přesto nepopírám, že je možné uvařit guláš bez cibule a masa, nebo upéct dort bez mouky a cukru. Nejspíš by se to mohlo bez většího rizika i jíst, kdo by to ale zkoušel. Stejné je to s fantazií. Bez ní bude vždycky všechno nedodělané, jalové a rozsýpavé.

Malý kousek fantazie, který jsem při rozdělování dostala, sladce podřimuje v nejzadnějším, tmavém pokojíčku mysli, pod dozorem tří P. Praktičnosti, Pravdomluvnosti a Paranudění. Občas sice ve své houpací síti uzlované ze vzpomínek, zamžourá jedním ze tří set očí, ale takové zamžourání stačí tak akorát na podřadné fantazírování typu: až přesvědčím manžela, aby znovu vybílil kuchyň, až vypěstuji dýni tvarem a velikostí připomínající Popelčin kočár, nebo na nejapné hrátky se slovy viz. horský skřet a ostatní.

Mám tedy čas, doslova moře času, nasbírala jsme pár desítek slov a ten mnohooký, měňavý spáč v houpací síti, by se taky možná dal probudit. Překvapivě nejdelší a myšlenkově nejnáročnější text, co jsem za poslední měsíc sepsala, byl seznam nákupu na víkend. Desetipoložkový. Některé položky ale byly dvou i víceslovné!

To, co povyšuje dobré jídlo na kulinářský zážitek, jsou mimo jiné i rozličné speciální přísady a suroviny. Jako třeba lanýžový přeliv, wasabi a litchi, brandy a citronová tráva, balzamikový ocet, kokosový olej, vanilkový lusk, telecí líčka, kachní játra, mladý chřest a bambusové výhonky. Ekvivalentem těchto pochutin v literatuře je NÁPAD. Chcete-li vize nebo idea.

Za malým tmavým pokojíčkem, kde v mírném pohupování podřimuje Fantazie, je prostorná spíž a v ní jsou uložené všechny suroviny potřebné k vaření. A taky tam stojí jedna zvláštní skříň. Jednou nebo dvakrát jsem do ní už kdysi nahlédla a tak i přes zavřené dveře tuším obrysy karaf, lahviček, sklenic, sáčků, krabic a krabiček. I přes zavřené dveře můžu citovat jednotlivé názvy: Přátelství, Milenci, Děti, Rozvodové trauma, Láska za hrob, Zmrtvýchvstání, Návraty, Rozchody, Ztráty, Nálezy, UFO, Mimozemšťané, Mimo lajnu, Rodinné propletence a tisíce dalších. Stačí jen natáhnout ruku a vybrat si. Jenže! je tu jeden háček. Skříň má vlastní pravidla, dveře na klíč a neotvírá se jen tak, na požádání.

Už měsíc kolem ní přecházím. Občas ji pohladím, občas do ní praštím, zaškrábu na dveře a pak do nich kopnu. Vyzkoušela jsem velitelské Sezame, otevři se! Podlézavé Smolíčku, Pacholíčku... I vemlouvavé Otevři se pro člověka poctivého...

Selhalo dokonce i osvědčené: Už se ..... otevři! Už mě .....! nebo Běž už do .....!

Skříň mlčí, dvoukřídlá ústa pevně sevřená. Jen občas z ní zaslechnu tiché zašustění, cinknutí, tlumené bouchnutí, jak se karafy a skleničky, krabice a sáčky protahují a vyměňují si místa.

Mám čas a hromadu surovin k tomu.

Měňavý spáč mžourá dobře polovinou očí, už je téměř vzhůru.

A přesto stále něco schází.

Něco, co je zaručeně ukryté za zamknutými dveřmi v té čarokrásné, prokleté skříni, ke které nemám klíč.

Nápad s velkým N.

PS: Dobrá zpráva! Všechny ostatní skříně mi otevřít jdou.

 

Téma týdne - Zamknuté dveře.