Ale topit budeš moct, ne?

Slůvko myom zní roztomile, tak nějak kulatě a neškodně a probouzí ve mně představu ochmýřeného, baculatého stvořeníčka z fantasy literatury, něco mezi kuřetem a míčkem. Jenže když se tahle "stvořeníčka" začnou vyskytovat ve větším množství než malém a mají tendenci buclatět i nadále, začnou psát svůj vlastní příběh. Taky tak trochu fantasy okořeněné "atraktivním" nemocničním prostředím. Odborný název zní abdominální hysterektomie a jak už jsem zmínila minule, ve svém krátkém rozloučení (jeden nikdy neví, jak se ten jeho příběh vyvine a lépe nic nepodcenit) překvapivě nejde o lobotomii pro hysterky.

Nástup do nemocnice připadl na pondělí 1. února. Po týdnu vaření do mrazáku a nesmyslného usilovného uklízení - zřejmě aby dcery případně podědily dům uklizený - jsem v prvé chvíli s povděkem ulehla na nemocniční postel s otevřenou knihou a myšlenkou, že to nebude zas tak špatné. Patrně jsem v té chvíli již nebyla zcela příčetná, jinak si svůj až nezvykle špatný odhad situace nedokážu vysvětlit. Po hodině intenzivní nudy a marných pokusech sestavit z povětšinou neznámých slov smysluplnou větu, jsem zjistila, že už jsem dostatečně vyleželá a znuděná na další měsíc dopředu a můžu začít balit. Moderní medicína je sice doslova zázračná, avšak tak rychle to přece jenom nejde (to by pak byla spíš sci-fi) a tak jsem se pustila do náročného odpočítávání minut zbývajících do startu. Pardon! Do operace. Přestože se to několik prvních hodin zdálo zhola nemožné, dopoledne se nakonec neobyčejně pomalu překulilo přes poledne do odpoledne a to stejně mučivě pomalu přešlo v podvečer a podvečer ve večer a posléze v noc - o to delší, že prášek na spaní se u mě projevil stejně účinný, jako bych spolkla knoflík nebo třešňovou pecku - a předlouhá noc v kalné ráno.

Pak se konečně začalo něco dít. Po předchozích komatózních hodinách jsme s kolegyní přivítali nadšeně i měření tlaku a rozdávání teploměrů. O nálevu to samé tvrdit nemůžu. Poté přišla zas taková hluchá chvilka vyhrazená tichému rozjímání a povzbudivým živým představám, ve kterých se neprobouzím z narkózy, případně se probouzím a jako bonus nekontrolovaně zvracím. Znovu jsem s láskou vzpomněla na drahého švagra a jeho nezapomenutelnou větičku: ,,Jistě, vždycky je lepší důstojně ochrnout, než potupně zvracet," kterou reagoval na mé, podle mě zcela logické vysvětlení, proč při výměně kloubu volím místo celkové narkózy vpich do páteře. Z libého rozjímání mě v osm hodin vytrhla kolegyně čekatelka s tím, že za dveřmi zaslechla mé jméno. Vzápětí se otevřely dveře a v nich stál kluk, co ho znám už ze základky - chodil o rok níž - nyní již zralý muž a pomocná zdravotní síla a už se jelo. Můj příběh náhle nabral tak nečekanou rychlost, že jsem byla ošizená i o ten oblbovák, který má zklidnit a zpříjemnit neradostné očekávání. Není se tedy co divit, že jsem na sál nedojela v blažené apatii, ale spíš ve stavu blížícímu se mírnému zdivočení. Ostatně... kdo by po ránu začínajícím nálevem tak trochu nezdivočel. Z neznámého důvodu jsem měla dojem, že v jednom ze zakuklenců, připravujících si v tichosti své neblahé náčiní, poznávám švagrovou své kamarádky a po několika vteřinách zírání jsem ji pozdravila překvapeným: ,,Ahoj?" v jehož tázavém vyznění se skrýval dotaz: Co tady, proboha, děláš? Zakuklenec zdařile napodobil můj vytřeštěný pohled a v další vteřině jsem pochopila, že to asi žádná známá nebude, a co víc, že to možná dokonce ani není žena. V té chvíli se však rázně chopil iniciativy anesteziolog a řady zakuklenců postávající dosud decentně ve stínech se shlukly kolem mého nepohodlného operačního stolu. Celá scénka, která se mi v sekundách těsně před uspáním nesmazatelně vryla do paměti, mi přišla nečekaně povědomá.

O půl dne později, po opakovaném probouzení a usínání, toho času již šťastně napojená na jipce, jsem si uvědomila, že podobné malebné scenérie rád zpodobňoval i Josef Lada. Většinou po názvem Zabíjačka. I mé niterné pocity odpovídaly, skutečně jsem se cítila jako to nebohé prase bezprostředně po vyvržení. Při jedné světlejší chvilce - dá-li se to tak říct - jsem zaslechla sama sebe, jak oznamuji svým tušeným společníkům:,,Já teď pudu se psem..." ,,Ne, se psem teď určitě nepudete," ujistil mě vlídně jeden z rozmazaných stínů.

Stephen King v knize Temná věž říká o jisté dostavníkové stanici, místě mimo světy, překrásnou větu. ,,Toto je místo mezi, kde stíny jsou zrušeny a čas zadržuje dech." Napadá mě, že narkóza a hodiny těsně po ní jsou podobného rázu, člověk se taky ocitá v jakémsi bezčasí, kde si minuty běží libovolným tempem, nebo se naopak úplně zastaví.

Dva dny na JIP neuběhly jako voda, spíš se vlekly jako invalidní hlemýžď, odkapávaly jako pampeliškový med, ale nakonec jsem je přece přečkala a po vymontování z hadic jsem zas konečně byla na normálním pokoji. V prvé chvíli jsem se zhrozila, neboť se ukázalo, že jej mám sdílet s bličkou. Tedy s paní, které se po narkóze neudělalo dobře. Mně doposud špatně nebylo, bohužel se ale ukázalo, že můj žaludek je takového založení, že narkózu přečká sice bez újmy, avšak krajně ho rozruší výmluvné, nezaměnitelné zvuky doprovázející zvracení.

Dostalo se nám pocty, že návrat z bezčasí mezi živé, nám zpestřil houf studentů zdravotní školy s milou paní učitelkou s neotřelými názory a léčebnými postupy. Jediným přáním paní, sdílející se mnou pokoj, bylo v klidu se vyzvracet a pak si chvilku dáchnout a v tichosti si přemýšlet. Zřejmě proto byla paní učitelkou a jedním ze studentů vytržena z rozjímání nad vlastním vnitřním nepohodlím a prováděna po pokoji jako kůň s kolikou. Vypozorovala jsem, že intenzivní opečovávání započalo poté, co paní odmítla uzobávat piškoty a ucucávat čaj a tak v obavě, abych na sebe neupoutala pozornost a nebyla taktéž prováděna, jsem spolykala misku piškotů a vypila půl konve čaje podezřele nažloutlé barvy, což je ostatně klasika, nikde jinde krom nemocnice se takový čaj nepodává. Dostalo se mi zářivého úsměvu. ,,Podívejte, tady paní je naprosto v pohodě," pronesla učitelka a pochvalně na mě kývla. Vzápětí došlo ke změně taktiky, zvracející paní byla uložena na postel, avšak pro její dobro bylo otevřeno dokořán rozměrné okno. ,,To vám udělá dobře," ubezpečila ji učitelka rozhodně. Chvilku se kochala postavou ležící v průvanu, s tváří oslněnou sluncem a pak se s námi podělila o jeden z plodů svého nespoutaného ducha. ,,Myslím, že když vyjde slunce, všechno je hned nadějnější," oznámila nám procítěně. - Ono to tak skutečně i je, to nepopírám, jen chvíle pro vyjevení tohoto životního moudra byla poněkud špatně zvolená. - Paní i já jsme ležely poraženecky vyvrácené na postelích a nadějeplnou myšlenku jsme přešly bez jakéhokoliv nadšení. Jen jsem z vedlejší postele zaslechla nesmělou zmínku o krční páteři. Možná paní únorový průvan prohánějící se už tak dost vyvětraným pokojem - dodnes se nemůžu zbavit utkvělé představy, že nemocniční topič vzal krátce před mým nástupem roha a za celý týden se nepovedlo sehnat za něj náhradu - neudělal tak dobře, jak měl, ale možná jenom patřila k onomu druhu pacientů, kteří se za nic na světě nedokážou odpoutat od svého těla a povznést k výšinám. ,,Je to jen otázka myšlení," poučila nás dále paní učitelka, ,,nemáte náhodou nějaký nevyřešený problém?" dotazovala se nespolupracující pacientky. ,,Většinou se to takhle projevuje," vyslovila na závěr odvážnou teorii. V té chvíli paní snaživě sáhla do misky s piškoty a já zavřela oči v předstíraném kómatu.

Zřejmě mám v sobě taky nějaký nevyřešený problém, protože hned první noc po přestěhování na pokoj mě probudilo kolem půlnoci nepříjemné, divoké bušení srdce. Trochu mě to vylekalo a tak jsem se vydala za sestrou, zeptat se, co to vlastně je. Vyšla jsme na chodbu a pár metrů před sebou jsem uviděla modrý zadek. Opravdu jenom zadek. Zbytek postavy byl ukrytý ve skříni, kde snad jeho majitelka něco rovnala, nebo hledala, čertví... ,,Sestři...", oslovila jsem zadek zdvořile, na víc jsem se nezmohla. V tu chvilku se totiž zbytek postavy vymanil ze skříně a já úlekem strnula jak zajíc ve světle reflktorů. Přiznám se, že podobné typy znám jenom z filmů o mladých čarodějích, kde většinou bývají členy profesorského sboru. Moje zmatená tepající hlava odmítla přijmout myšlenku, že by mohlo jít o skutečnou sestru. Než jsem to stihla nějak hlouběji promyslet, vypadlo ze mě zděšené: ,,Kde je sestra?"

,,Co chcete?" zavrčela obluda. - Omlouvám se, příliš jsem se nechala unést příběhem. - ,,Co chcete?" zavrčela postava v modrém, co právě vylezla ze skříně.

,,Hrozně mně buší srdce, " odvážila jsem se přes evidentní nepřátelství komunikovat a osvětlit příčinu své přítomnosti.

,,To mně taky, to je přechod," ujistila mě ta dobrá žena a ne, nerozplynula se ve vzduchu, ač bych to byla čekala. Uvolila se mi změřit tlak. 140/100 ukázal tlakoměr. Nic moc, ale na bušení srdce to, zdá se, docela stačí. Snovost celé příhody podtrhuje fakt, že do té doby jsem tuto "sestřičku" na oddělení neviděla a až do propuštění jsme ji už znovu nezahlédla. Nebýt doktora, který se při vizitě ptal, zda mělo bušení nějaké pokračování, asi bych celý zážitek připsala na konto noční můry. Ale je pravda, že jak jsem po celu dobu pobytu v nemocnici nepřekročila nějak výrazně teplotu 35°C - vždycky jsem měla dojem, že v krimiseriálech takovou teplotu doprovází věta: Oběť je patrně již několik hodin po smrti. - to ráno jsem poprvé měla 36,7.

Každá správná nemocnice má i svůj vlastní řízený tok času a platí, čím pomalejší, tím lepší pro pacienty. Tudíž i v dalších dnech se minuty jen zvolna, ulepeně sčítaly do hodin. Dokonce ani měření tlaku, teploty a rosného bodu už ve mně nedokázalo vyvolat někdejší začátečnické nadšení a stalo s pouhou nudnou rutinou. Abych nečučela každých pět minut na hodinky, uchýlila jsem se do společnosti mé oblíbené románové postavy Hildegunsta z Mýtotesů. Možná si na něj ještě vzpomínáte. Ano, vzala jsme si s sebou knihu Město snících knih. Společně s poeticky založeným drakem jsem odcestovala do Knížkova a posléze sestoupila do strašlivého, nebezpečného labyrintu pod Knížkovem. Anebo jsem pro zpestření jen tak ležela a zírala do bílého stropu a na nažloutlé zdi, což se záhy ukázalo jako nesmírně inspirativní. Možnost nekontrolovaného zvracení byla jako poměrně neaktuální odsunuta do pozadí, zato jsem po usilovném špekulování objevila další doslova uhrančivá témata jako je zauzlení střev, srůsty, záněty a tak dál. V podobných hlubokomyslných a osvěžujících úvahách jsem strávila nejednu hodinu, čas sice neběžel o nic rychleji, ale zato jsem se začala cítit skutečně vážně nemocná. Nebudete mně to možná ani věřit, ale mám dojem, že příliš mnoho volného času mně překvapivě nedělá vůbec dobře.

V pondělí 8. února, po třech měsících strávených vleže nebo polosedě na posteli - vždyť víte, nemocniční čas běží přece jinak - jsem konečně mohla zavolat domů netrpělivě očekávanou novinu. ,,Zítra jdu domů." Manžel se zaradoval. ,,Počkej, dám ti psa," řekl. ,,Čárloušku, Čárloušku, pejsku, jak se máš?" trylkovala jsem do mobilu a byla ráda, že jsem k paní otočená zády. Doufám, že se jí z mého rozhovoru se psem neudělalo znovu šoufl. ,,Co dělá?" ptala jsem se, když se manžel znovu ozval. ,,Sedí na stole a koulí očima." Zauzlení střev i srůsty byly rázem smeteny ze stolu jako záležitosti neatraktivní, s tím, že si o nich můžu popřemýšlet kdykoliv v budoucnosti, až vybyde zas chvilka času.

9. února kolem jedenácté hodiny jsem opustila areál nemocnice. Rodina přijela komplet, včetně psa, který, když mě uviděl, skočil zezadu na mou sedačku a v nadšení mi málem vyrazil zuby a pošlapal lékařskou zprávu, kterou jsem si tam neprozřetelně položila. Prostě klasika, zpátky do komedie. Nicméně lákavá možnost zauzlení a srůstů přišla ještě jednou na přetřes a to když jsem manželovi líčila hrozící komplikace, ve snaze zdůvodnit, proč dalších čtrnáct dnů nebudu dělat vůbec nic a pak minimálně měsíc jen něco málo. Soucitně mě vyslechl, vážně odkýval veškeré argumenty a pak s dojemnou nadějí v hlase vyslovil to, co ho po celou dobu trápilo zřejmě ze všeho nejvíc. ,,Ale topit budeš moct, ne?"

Vlastně bych se měla cítit poctěná. Jsem zřejmě jediná komu manžel v otázce topení důvěřuje stejně jako sobě samému. Ani nevím, čím jsem si to vlastně zasloužila.

Pochopitelně jsem za ten týden v kotli ještě netopila. Když je manžel v práci, je to zatím buď na dědovi nebo na holkách. Trochu se nudím, to přiznávám. Prohlížím si a upravuju fotky, vystřihuju obrázky do koláží, čtu, koukám na televizi, ale ta se rychle omrzí, i když první dva dny po návratu ze špitálu jsem měla takový absťák, že jsem napjatě a okouzleně sledovala i teleshoping. Jenže doma se nudí člověk úplně jinak, tak nějak příjemně. Už se těším, až zase vyrazím se psem a foťákem do terénu, až se pustím do oken, až...

A každý den si říkám, jak mám vlastně pěkný život a jak jsem i přes všechny drobné nesnáze šťastná.