Plast story /2/

Číman

,,Tak chlapi a zvlášť vy žlutý, dneska chci vidět pořádnou hru. Koncert, zahrajte mně koncert těma klackama. Tým je komplet a tak doufám, že to nebude zas takovej propadák jak tuhlevá. "

Modrovous stočil oko k nové posile týmu a blahosklonně hráči pokynul.

,,Jak ti řikaj, mladej?"

Hráč postoupil o krok kupředu, pak zase ucouvl a v rozpacích proháněl hokejkou imaginární puk ze strany na stranu.

,,Jmenuju se... jmenuju se... Číjina," vydechl konečně a sklopil hlavu.

Tým zaburácel smíchy. Modrovous, který se sám neubránil úsměvu, je ztišil jediným mávnutím tlapy a rozvážně promluvil.

,,U samotnýho Chevy, kdo ti, chlapče, dal tak pitomý jméno?"

,,Vybral jsem si ho sám," pohodil Číjina vzpurně hlavou.

,,Poslouchej, mladej, já sem brázdil tyhle bouřlivý vody už v časech, kdy ste vy všichni byli nevědomá hmota někde v podzemí... a ty se mně ňáko nelíbíš..."

,,Vy taky nejste zrovna krasavec," odsekl Číjina a zlostně udeřil hokejkou do stolu.

Modrá pastelka s mimořádně ostře řezanou špičkou prudce poskočila. Tým ani nedutal. S trenérem se nediskutovalo. Bouchač si radostně procvičoval pěsti. Kukulín hleděl, kudy by se vytratil.

,,Ty seš, se mně zdá, ňákej číman... Počkat! Jo. To by šlo... Od teď, jednou provždy, až do úplného konce hry se budeš jmenovat Číman. A přes to nejede vlak!

Hráči zvědavě pohlédli na nováčka, co tomu říká. Mlčel a hleděl do země.

,,A už dost řečí! Padejte na led!"

Tým se jako jeden muž vydal k hrací ploše.

Číman rychle zapadl mezi ostatní. Byl přátelský, nekonfliktní, rád se smál. Xaver se závistí sledoval, jak snadno si Číman získal přátelství ostatních. Připomínal mu Lebedu. Dokonce i Bouchač omezil své výpady na občasný, přátelský štulec. Pro Čímana. Jeho vztah ke Xaverovi se nezměnil a pokud ano, tak k horšímu.

,,Dědo," promluvil kluk a přerušil hru." Já bych si chtěl vzít chlapíky k nám. Domů. Máma mně to dovolí. Dědo, prosím tě, já bych je měl moc rád a staral bych se o ně," zaprosil kluk a udělal smutné oči, kterým děda ani babička ještě nikdy neodolali.

,,No jo, no jo," zablekotal děda překvapeně a maličko zděšeně." Ale chlapíci jsou doma tady, Adámku. Ono by se jim to třeba nelíbilo, že je stěhujeme. Víš?"

,,Ale dědo, chlapíkům je to jedno, jsou to jen hračky. A já bych se o ně staral móóc dobře. Ani Elině bych je nepůjčoval."

,,Ne? A proč? "

,,Je ještě moc malá a hloupá, " odpověděl Adam sebevědomě s převahou o dva roky staršího bratra.

,,No jo, tak uvidíme. Ještě si to rozmyslím," hrál o čas děda.

,,Ale ať ti to moc dlouho netrvá, můj nejmilejší dědečku," zacukroval malý diplomat a zálibně si prohlížel chlapíky.

Xaver seděl po tréninku zadumaný na kraji stolu, kýval nohama a řešil obtížné dilema. Skočit do koše a mít po zbytek noci klid, nebo se proplížit zadem, kolem topení a regálů k En a At a riskovat setkání s Bouchačem a jeho partou? Nemohl se rozhodnout. Když mu za zády kdosi promluvil, úlekem málem přepadl koše.

,,Xavere... jmenuješ se tak, ne? Chlapi říkali, že si se s tím týpkem, co tu byl přede mnou, kamarádil ze všech nejvíc. Tak jsem se tě chtěl zeptat, co se mu vlastně stalo?"

,,Nebyl to žádnej týpek, jmenoval se Lebeda, to za prvý a za druhý ti do toho nic není. Ať ti to vypráví někdo jinej, třeba Lhan, ten to umí ze všech nejlíp a teď mně dej pokoj! Mám na práci důležitější věci," odsekl Xaver prudčeji než zamýšlel.

,,Aha, tak promiň, kámo, já to tak nemyslel."

Xaver koukal na vzdalující se Čímanova záda. Zalitoval, že tak vyjel. Přál jsem si s někým promluvit a když mám konečně možnost, tak ji prose..., bezděčně pohlédl k oknu, promarním, nadával si v duchu.

,,Počkej!" vyskočil a rozběhl se za Čímanem. ,,Já ti to teda povím. Ale upozorňuju tě předem, není na tom nic senzačního, ani nic k pobavení. Víš, on prostě ztratil hlavu."

Číman se okamžitě otočil a zaujatě naslouchal.

,,Aha. A dál?"

,,Jak dál?"

,,No, co se stalo, co provedl?"

,,Proč? Nic. Říkám ti, ztratil hlavu. Klukovi jednou spadnul na zem a zašprajcoval se v tý velký škvíře mezi prknama, vidíš ji, ne? A jak ho Kluk tahal ven, tak mu tam zůstala hlava. To je celý."

Oba se zahleděli k zemi, kde se táhla průrva, ve které skončila Lebedova existence.

,,Taveninou byl, taveninou bude, " zašeptali současně a překvapeně na sebe pohlédli.

,,Víš co, pojď se mnou, někoho ti představím," nabídl Xaver Čímanovi, částečně obměkčený jeho zjihlou tváří.

Xaver překvapivě energicky přešel k místu, kde byl sestup nejsnadnější. Jindy využíval k sešplhání na křeslo řetízku, visícího ze stolu. Na jeho konci byl připevněný otvírák na pivo. Tentokrát se rozhodl trochu se předvést a excelentním skokem se přenesl na květované, prosezené křeslo, kde Muž často odpočíval a četl si. Číman ho bez zaváhání následoval. Po nařasených volánech přehozu sklouzli na zem. Xaver vedl Čímana nejdřív pod topení. Oba se instinktivně drželi co nejvíc při zdi. Jakmile se dostali na protější stranu Herny, Xaver se uvolnil. Ostatní málokdy zavítali do těchto končin. Drželi se spíš v oblasti křesla a stolu. Noci trávili v krabicích od chipsů, vyskládaných u dveří do vysokého mrakodrapu, zpola zaplněných obnošeným šatstvem, sepranými ručníky, utěrkami a vyšisovanými ubrusy a závěsy.

Když vklouzli za sestavu halabala poskládaných skříněk a polic, kdysi tvořících obývákovou stěnu, věděl, že jsou v bezpečí. Prošli pěšinou vyšlapanou ve vrstvě prachu a na druhém konci Xaver opatrně vykoukl. Byli teď blíž ke dveřím, slyšeli hlahol linoucí se z krabicového mrakodrapu. Nezdálo se však, že by je někdo pozoroval a i kdyby, v přítmí u zdi byli téměř neviditelní. Xaver lehce zaklepal na pootevřená dvířka první skříňky. ,,En, At, můžeme dál? Někoho vám vedu..."

Vzápětí se ozvalo podivné šustění a pleskání, skulinou vylétl obláček prachu a pak promluvil melodický hlas.

,,ÓÓ, buď vítán Xaverie, jakož i ten, který tě provází. Náš svatostánek je vám plně k dispozici."

Xaver lehce pokrčil rameny v gestu jakési neurčité omluvy směřované k Čímanovi a pak proklouzl skulinou do nitra police. Číman se držel těsně za ním.

Chvilku trvalo než se rozkoukali. Když jejich oči přivykly o dva odstíny hlubšímu šeru, než jaké panovalo v temných koutech Herny, rozpoznali dva velké a několik menších předmětů, opírající se porůznu o stěny police..

,,En, At, dovolte abych vám představil našeho nového hráče, Čímana."

,,Čímane," obrátil se na svého společníka," tohle jsou En - Velká obrazová encyklopedie, At - Atlas světa a tihle malí se jmenují..."

,,Atlas ptáků... Rukověť zahrádkáře... Domácí kutil." Dokončili za něj tři útlé svazky s chichotáním.

,,Dobrý večer... knihy." Pozdravil Číman a naznačil poklonu.

,,Ach, vždycky ráda vidím, že slušné chování, ještě..." Zbytek se ztratil v dalším nadšeném pleskání stránek, které znovu zvedlo oblaka již usazeného prachu.

,,I my se těšíme ze setkání s vámi," pronesl Xaver a jistý, že až k nim knihy nedohlédnou, otočil se k Čímanovi a s úsměvem zakoulel očima.

,,Co vás přivádí? Jdete jen tak, pokecat, jak říká náš přítel Xaverius, nebo snad potřebujete radu?" zeptala se dychtivě En.

,,Chtěl jsem vám představit Čímana. Třeba by už na to později nebyl čas. Nejspíš se budeme stěhovat."

,,Nevěš hlavu, Xaverie, cesty óó..."

,,Osudu ," promluvil poprvé At značně nakvašeně.

,,Ano, osudu," nenechala se En vyvést z rovnováhy. ,,Jsou nevyzpytatelné a každý konec je začátkem něčeho dalšího. A ty, Xaverie, jsi předurčený k velkým činům. A teď nám vyprávěj jaký byl poslední zápas."

,, Ano, ano," pokřikovaly tři útlé knížečky vzrušeně. ,,Vyprávěj!"

Xaver s Čímanem se posadili na zem, opřeli se zády o stěnu skříňky a Xaver vyprávěl.