Tami a Lina /6/

Bouře

Předchozí části

1 - Tamara

2 - Lina

3 - Stín

4 - Bezčasí

5 - Plameny

Tami prošla Bojnicí. Nohy ji bez přemýšlení odnesly k lesní pěšině. Stu-dna. Stu-dna, tepalo jí v hlavě v souladu s údery srdce. Přizpůsobila krok tomu rytmu. Pochodovala lesem s odhodláním vojáka odcházejícího do bitvy, z níž není návratu. Na okamžik se zastavila, vytáhla obálku, která ji píchala do holého břicha pod tílkem. Chtěla ji odhodit do křoví. Pak ji otevřela a ještě jednou si přečetla rozostřená písmena. Zlostně si otřela vlhké oči. Obálku strčila zpátky do kapsy. Nohy se znovu daly na pochod.

Tami směřovala ke studni, jako směřuje kovová hoblinka k magnetu, ocitne-li se v dosahu jeho silového pole.

U studny se zastavila. Ruce zatoužily opřít se o kameny prohřáté sluncem, urvat si pro sebe kousek z jejich vyrovnaného, mlčenlivého klidu. Nechala je to udělat. Bylo to jako sledovat světelnou stopu, kterou v tetelícím se vzduchu zanechaly jiné ruce. Desítky rukou. Píchalo ji v boku. Točila se jí hlava. Pod rukama cítila stálost kamenů zelenošedých mechem. Jejich hrubost i měkký dotek mechu a lišejníku. Kolik rukou se asi opíralo ve stejném místě? Katka nebo Jiřina a všechny ty ostatní. Kdo ví, kolik jich vlastně celkem bylo? Všechny oklamané, zrazené, toužící. Všechny stejné, všechny jsme stejné... Téměř cítila rozechvělé dívčí dlaně pod svými prsty.

,,Abys nebyla sama..." zašeptala, aniž by si uvědomila, že promluvila. ,,Sama, sama...," vydechla studna. Tami si nevšimla ani podivné ozvěny, kterou nikdy dřív u studny nepozorovala. Srdce přešlo z cvalu do mírného klusu. Konečně pocítila kýžený klid. Zhluboka se nadechla. Batoh odhodila do trávy. Sklenice s džemem hlasitě, plně zacinkaly.

Bylo jí jedno jestli se rozbijí. Znovu pohlédla na batoh. Právě ji něco napadlo. Sklonila se a zalovila v něm. Sklenice džemu byly ještě teplé. Vytáhla jednu, chvilku ji podržela v ruce, vychutnávala její váhu. Zahleděla se do jiskřivé, jasně červené hmoty, jako věštec pokoušející se vyčíst svůj osud ze skleněné koule. Pak se prudce rozmáchla...

.....

Bouře se přesunula od Plané k Bojnici. Klikatý blesk sjel někde v lese do stromu. Ozvalo se praskání, skřípění, potom pád mohutného kmene. Rachocení hromu bylo ohlušující. Pekelné. Tami neotevřela oči, ani se nepohnula, jen oči rejdící za zavřenými víčky prozrazovaly, že je ještě živá, že není jen kusem kamene vytesaného do podoby dívčího těla. Neslyšela, nevnímala nic kolem sebe. Byla od všeho daleko. Ponořená sama v sobě. Ztracená. Obklíčená ostnantým drátem spleteným ze slov. ...nikdy tě neopustím...všichni se měníme...abys nebyla sama...všichni tě opustí...smrtí láska nekončí... všichni...opustí...smrtí...sama...

Připínáčky a rybíz, gerbery a sněhové vločky v proměnlivém psychedelickém propletenci. A za tím roztoužený, nedočkavý hlas. Už to vyslov! Už to konečně vyslov, chceš to, tak to udělej! Vyslov to!
Hlas Stínové Tami, hlas větru. Hlas studny a mrtvých dívek. Hlas velké prázdnoty.

Bylo téměř dobojováno.

Tami se s očima stále pevně zavřenýma vzepřela na rukou, zapřela se do kamenů, pak pod sebe podsunula jednu nohu, za ní druhou. Chvilku seděla v podřepu, potom se začala pomalu narovnávat. Pohybovala se trhavými, směšnými pohyby dálkově ovládané hračky. V momentě kdy se napřímila, rozpřáhla doširoka paže jako pták chystající se vzlétnout. Šeď oblohy rozerval další blesk. Otevřela oči a zadívala se do bouřkových mračen, která se zdála tak nízko, že by se jich mohla dotknout. Z jejích očí se něco vytratilo.

,,Zříkám se...," řekla těm šedým mrakům.

,,Zříkám se světla!"

Vítr ustal. Našlehané mraky nad její hlavou znehybněly. Celý kraj zadržel dech. Tamara Málková stála na samém kraji vyschlé studny. Zvolna se začala naklánět kupředu. V jejím drobném obličeji se neodrážely žádné emoce. Byl vyprázdněný, pokojný stejně jako její mysl. Kolem Tami prolétl bílý motýlek. Jako by vystoupal přímo ze studny. Nepodívala se za ním. Oči měla dokořán otevřené, ale přenos vjemů byl přerušen, nepředkládaly mozku žádný obraz ke zpracování. Dálkově ovládaná hračka. Jen levá ruka jako by se vzpírala uposlechnout příkazy. Zachvěla se. Zpomaleně se natáhla za tím bílým třepotáním, jako by se ještě jednou, naposledy chtěla potěšit s nepatrným zákmitem života. Skoro minula. Pak se dva neklidné prsty tak často toužící po vzájemné útěše sevřely kolem drobných křidélek a uvěznily motýlka v dlani.

Snad právě ten pohyb narušil křehkou Taminu rovnováhu. Snad se uvolnil kámen pod jejíma nohama vyviklávaný dlouhou řadu let. Snad opravdu chtěla skočit. Hladká podrážka tenisky sjela po mechu. Tami se zapotácela. Tělo se napjalo v očekávání pádu. Ucítila prudké cuknutí, pak tupou bolest v zádech. Z levé ruky sevřené do pěsti se jí paží k srdci šířilo sálavé teplo. Vnímala je jen okrajově, nebylo to podstatné, jen nedůležitý, bezděčný projev pomíjivého těla. Opakované svištění ji přimělo ohlédnout se za zvukem. Na šedém podkladu nebe se zlověstně rýsovala křídla. Černá, špičatá, podobná netopýřím. Její křídla. Tami se vznášela půl metru nad temnou propastí studny. Křídla šepotavě protínala vzduch.

Zdála se jí překrásná.

.....

Těžké kapky dopadly na Tamin obličej. Dvě, čtyři, pak se někde tam nahoře, v oblacích převrátila obří vana. Blesky se o scénu spravedlivě dělily s hromy. Vítr přinutil smrky k úslužným poklonám. Tami otevřela oči a omámeně se rozhlédla. Ležela v trávě vedle studny. V okamžiku byla promočená. Pravou rukou zabloudila k hlavě a nahmatala pořádnou bouli. Vylekaně zkoumala prsty, naštěstí žádná krev. Nebo ji smyl déšť, než donesla ruku k očím. Odřené lokty se přihlásily ke slovu bolestivým pálením a přetažené zádové svaly opakovaně tvrdily, že měla křídla. Byť jen malou chvilku, ale měla křídla.

Posadila se a potřásla hlavou, aby se zbavila snového pocitu, který ji ovíjel jako pavučinky babího léta. Kapky z mokrých vlasů se rozstříkly všemi směry. Uvědomila si, že levou ruku stále svírá v pěsti. Přinutila se povolit křečovité sevření. To je ten motýlek, napadlo ji a bylo to, jako rozpomínat se na něco, co se stalo velmi dávno a snad i někomu jinému. Chudák, bude nejspíš mrtvý. Měla pravdu, ležel jí nehybně v dlani. Podívala se pozorněji. Nebyl to vůbec motýlek, jen kousek popsaného papíru. iana Sa, vyluštila několik písmen. iana Sa. Co to je? ,,iana Sa," zopakovala si několikrát a pak jí to došlo. Liliana Samková. To je kousek Linina svatebního oznámení. Natáhla jsem se za ním, ztratila rovnováhu a pak co? Letěla jsem opravdu, nebo to byl jen sen, jen výplod bujné fantazie a znavené mysli? Nevěděla. Něžně položila rozpouštějící se cár papíru do trávy.

Po kolenou dolezla k studni, opřela se o ni a pokusila se na roztřesených nohou postavit. Na druhý pokus se jí to podařilo.

Právě si odhrnovala mokré vlasy z očí, když na pozadí lesa, tam kde lesní pěšina přecházela v louku se studnou, zahlédla cosi bílého. Útlá postava, vlasy vířící ve větru jako podivná nestálá koruna. Nohy jí povolily a málem se znovu svezla na zem. Tak to přece jen bylo skutečné, pomyslela si. Nepřišla jsem za Katkou, tak si ona přichází pro mě... Sednu si tady a počkám až přijde, až mě obejmou promodralé mrtvé ruce,... není kam utéct, není... myšlenky se roztříštily ve zmateném blábolení.

Postava se chvílemi ztrácela mezi rozkývanými větvemi a liánami deště, vítr z ní rval bílé roucho. Tami se roztřásla zimou a šokem. Zuby jí hlasitě cvakaly. Nedokázala od bílé skvrny odtrhnout oči. Déšť na okamžik prořídl, v šeru zasvítilo cosi žlutého. Zaměřila se na tu skvrnu, která ji něčím zaujala. Myšlení bylo tak obtížné. Pak se jí v hlavě nepatrně vyjasnilo, jako když se protrhnou černočerná mračna a mezi nimi vykoukne srpek měsíce. To není Katka, je to... je to Lina, Lina ve svých žlutých šortkách.

Pocit křivdy byl zpátky. Rozpínal se, stoupal ze žaludku, tlačil ji v krku, skoro jako by se jí chtělo zvracet. Tlak v hrdle narůstal a narůstal a pak prasknul jako mýdlová bublina a byl ten tam.

Váhavě zvedla ruku a zamávala. Hystericky se rozesmála, když zahlédla, jak Lina poskočila na místě a s rukama zvednutýma nad hlavou se rozběhla. Nejistě se postavila. Ještě jednou se otočila a pohladila mokré kameny, na kterých před chvilkou seděla. ,,Je mi vás tak líto." Pokud studna něco odpověděla, zaniklo to v burácení větru.

Kdyby se Tami naklonila a podívala do té černé díry, obehnané polorozpadlým zdivem a kameny, možná by zahlédla, jak se dole, u dna něco zklamaně svíjí. Nepodívala se. Tami se už neohlížela. Udělala pár opatrných kroků, pak zrychlila. Lina se blížila cestou vyšlapanou ve vysoké trávě. Lina. Lina mnohem méně zářivá, než jak se kdysi zdála. To pomyšlení kupodivu nebolelo, bylo v něm něco úlevného, osvobozujícího. Jakou nesmírnou váhu a moc jsem přiřkla těm krásným, pošetilým, dětským slovům... Možná je Lina stejně málo zářivá, jako jsem já černá kamej, přemýšlela Tami. Ale stejně toho světla pořád ještě dost zbývá. V nás obou. Pro nás obě. Rozběhla se.

Tami a Lina se běžely letní bouřkou vstříc.