Radim
Když se Irena objevila ve dveřích a zamířila ke
skříňce s šitím a různými jinými drobnostmi, přerušil Radim hovor s rodiči a
pozorně se na svou ženu zahleděl. Jako mnohokrát v uplynulých šestnácti
letech, ho napadlo, jak málo o ní vlastně ví. Sypala z rukávu vtipné
příhody z dětství, ale neznal jediného jejího spolužáka nebo kamarádku.
Milovala své rodiče, tím si byl jistý a stejně tak sestru, přesto před
každou návštěvou rodného města trpěla nervozitou provázenou bolestmi
hlavy a zvracením. Měl pocit, že není až tak důležité, co říká, jako
spíš to, co zůstalo nevyslovené.
Mockrát už měl na jazyku
otázku. Pak pohlédl do Ireniny tváře, do těch stinných studní očí a
zdálo se mu, jako by každým kouskem svého těla, každým gestem i pohybem
říkala Neptej se! A tak se neptal. Možná to je ta zásadní chyba mezi
námi, překvapil ho nečekaný nápad. Rozpor, ze kterého se odvíjí všechno
ostatní. Možná jsem se měl o ta hluchá bílá místa v minulosti více
zajímat... Draha se ječivě zasmála a myšlenka se vděčně rozplynula do
ztracena.
,,Ireno, kde se s Dájou schováváte?
Tolik se na tu oslavu těšila a teď se ani neukáže? Ani si nerozbalila
dárky. Naši jí přišli popřát..."
,,Hned jsme tady. Máme nějaké
potíže s ... oblečením," odpovědla Irena nepřítomně. Popadla košík s
šitím a s nervózním úsměvem zamířila ke dveřím.
,,Irenko,
kampak jdeš, snad nebudeš teď šít, když máte návštěvu?" zahýkala tchyně.
Radim si všiml Irenina bezděčného pohledu na sklenice s vínem. Vědoucně
se pousmál. Kdysi se mu svěřila, že smích jeho matky v ní evokuje
představu tříštivé zlomeniny, že má vždycky tendenci při tom kvílivém
zvuku ověřovat, zda se okny nešíří drobné praskliny a otevírat kredenc,
aby se ujistila, jestli je nádobí v pořádku. Chtěl na ni mrknout, ale
Irena byla už v chodbě.
Napůl ucha poslouchal
matčiny vcelku vtipné popisy zákaznic, i občasné věcné poznámky otce,
který litanie své ženy komentoval s typickým suchým humorem vypěstovaným
dlouhými roky spolužití. V duchu se však vrátil v čase, do okamžiku,
kdy poprvé Irenu uviděl.
,,Nastoupila ke mně taková roztomilá
žába, podle mě byste se k sobě náramně hodili," pronesla máma nezávazně u
večeře. Pod různými záminkami navštěvoval máminu prodejnu stále častěji
a pokaždé prohodil i pár slov s Irenou. Zdála se tak klidná, zasněná.
Jen v tmavých očích se občas mihlo cosi zneklidňujícího. Nezmapované
soukromé území s výstražnou cedulí Zákaz vstupu!
Tvárná, tak
ji ohodnotila máma. Vždycky dal na její názor. Po měsíci naznal, že máma
měla opět pravdu. Táhlo mu na třicítku, chtěl založit rodinu. Irena se
zdála jako ideální partnerka. Rozhodujícím závažíčkem na pomyslných
vahách byl však pro Radima fakt, že si výborně rozuměla s máti. Sám
citově spíše plochý zaměnil přizpůsobivost za náklonnost. Po půl roce
vlažné známosti požádal Irenu o ruku.
Jenže tenkrát byla
nějaká jiná, vzpomněl si na dlouhé kaštanové vlasy. Proč se vlastně
nechala ostříhat a odbarvit na blond? Znepokojeně pohlédl na matku a
uvědomil si, že vypadá jako starší sestra jeho ženy. Ano, byly si
podobné, víc než se mu zamlouvalo. To Alice..., ne to sem nepatřilo. Ne
dnes. Ne v den dceřiných patnáctých narozenin.
Irena
Vracela
se chodbou k dceři a v duchu si promýšlela, co řekne. Co se vlastně v
takové situaci dá říct? Mám tě ráda, pro mě a tátu jsi ta
nejkrásnější...To všechno byla samozřejmě pravda, přesto cítila, že to
nebude stačit. Ta rána byla příliš hluboká, na to aby ji vyhojila něžná
slůvka a políbení do dlaně. Zrcadlo zrcadlo, kdo je v zemi zdejší nejtlustší a nejohavnější?
V nestřežené chvíli se dostal hlas v její mysli konečně ke slovu a
vykřikl tu nenávistnou mantru z dětství natolik přesvědčivě, až se
zděšeně rozhlédla, kdo to promluvil. S košíkem v ruce se zastavila před
malým zrcadlem nad botníkem a tmavě hnědé, skoro černé oči upřela na
svůj odraz. Tolikrát studovala svou tvář, jako dívka i dospělá. Znala
každou pihu, každou drobnou vrásku, každý tah, přesto se nepoznávala. Ta
v zrcadle se jmenovala Draha. Byla majitelkou galanterie, matkou Radima
a nikdy nikdy nepřemýšlela nad tím, jak hlasitě může vyjeknout zip, a
jak strašlivě směšně ten zvuk připomíná uprdnutí.
Když
ji Radim po pár měsících známosti požádal o ruku, souhlasila. Skřípání
rozvíraného zipu, který v té době stále ještě podbarvoval její sny, jí
neumožnil ptát se: Proč právě tento muž? a navedl ji k mylné otázce:
Proč ne tento muž? Nepatrný rozdíl, zaměněné slovo. Nedozírné následky.
Vnitřní nejistota jsou vlastně taková vrátka pootevřená špatným
rozhodnutím, napadlo ji. Jenže tak tenkrát neuvažovala. Radim se jí dost
líbil, pracoval jako finanční poradce a hlavně se zdálo, že o ni stojí.
Vlastně splňoval všechno, co si kdy představovala pod pojmem dobrá
partie. Měla ráda jeho úsměv, kterým se důvěryhodné, skoro blahobytné
rysy bankéře zázračně proměnily v tvář filmového hezouna. Zapadal do
jejích plánů a navíc byl hodný. Časem poupravila formulaci na pouhé není
zlý a úsměvů bylo také méně a méně, ale to už to měla Danielu a v ní
celý svět.
Pohledem přelétla stěny chodby plné
fotografií. Dája na houpacím koni, Dája v bazénu, Dája s mámou před
nějakým zámkem, Dája s tátou a sousedovým psem. Navěky rozesmátí. Navěky
šťastní.
Když na srazu ze základky předvedla své dokonalé
fotografie jako ilustraci z knihy Spořádaná rodina, stále stejně neduživý Jára Komárek napůl závistivě
napůl přejícně poznamenal: ,,Tak tomu říkám splněný sen. Holka je moc
pěkná, po... No, prostě pěkná." Zahleděla se mu do očí zvětšených
silnými skly brýlí a mlčela. Navenek. Co ty víš o mých snech? pomyslela
si tenkrát. Ano, Daniela je moc pěkná, i když tomu pořád nevěří, chtělo
se jí říct. Je tak pěkná, že jí její spolužáci přezdívají Moby. A víš
jak ta hloupá přezdívka vznikla? Zeptala jsem se dcery a ta řekla: To
neřeš! Je to zkratka od Moby Dicka. A dál šla vedle mě jakoby
nic, ale její dlaň pod mými prsty zchladla a oči neodlepila od chodníku.
Nepřipomíná ti to něco?... Nic z toho nevyslovila a když se ji Jarda
neohrabaně pokusil vzít za ruku, uvědomila si, že si její upřený pohled
vyložil po svém. Prudce se mu vytrhla a utekla domů.
Potřásla
hlavou, aby odehnala vzpomínky a pootevřenými dveřmi proklouzla do
ložnice. Daniela seděla na posteli se svěšenou hlavou. ,,Mami, já ty
šaty fakt nesundám, nedokážu se z nich dostat."
,,To nevadí,
pomůžu ti," řekla Irena skoro vesele a vylovila z košíku krejčovské
nůžky. Přistoupila k dceři, láskyplně odhrnula husté prameny dívčiných
vlasů z krku a nůžkama zaútočila na šaty. ,,Nemrskej se, ať tě
nepíchnu." Zvuk párané látky v ní vyvolal bláznivý pocit rozjaření.
Jediným tahem sjela k pasu. ,,Zkus to teď!"
Daniela vstala a broskvová nádhera se s šelestivě svezla k zemi, kde zůstala ležet v chladivých vrstvách.
,,Mami, mně je to tak líto, byly tak krásný!" vzlykla dívka natahující si tričko. Shýbla se, aby sebrala ze země poničené šaty.
,,Dobře
jim tak, rozplakaly tě, to mají za to!" zasyčela Irena. Opravdová zášť v
jejím hlase, stejně jako dětinskost jejích slov vykouzlily na Danielině
tváři nesmělý úsměv.
,,Ty se nezlobíš?"
,,Ty
blázínku, jak bych mohla, jsou to jen šaty, kus hadru. Mám jich od babi
ještě minimálně patnáct, každý rok nové. O jedny víc nebo míň, čert je
vem! Už si s tím nedělej hlavu!" Přitáhla si dceru k sobě a políbila ji
na horké čelo. Dívka se k ní přitulila a unavenou hlavu položila na
mámino rameno. Irena hladila její záda, husté vlasy, vnímala pach
dívčina potu smíšeného s vůní šamponu, pravidelný rytmus dceřina srdce a
cítila lásku tak silně, až se jí nedostávalo dechu.
,,Táta
někoho má," zašeptala Daniela mámě do ramene. Ruka bloudící po zádech
na okamžik strnula a pak pokračovala dál v krouživém pohybu, jako by
mohla tím prostým pohybem uhladit všechny omyly a křivdy. Jako by mohla
jediným dotekem zaplašit úzkost a smutek. Zvedla oči a zahlédla obrys
dvou dívek stojících v těsném objetí.
Zrcadlo
zrcadlo, co teď mám dělat? Buď promluv hned a nebo mlč navěky! pomyslela
si Irena. Zrcadlo zvolilo mlčení. Jen odraz se zavlnil a zobrazoval
nyní pravdivě dvě ženy. Starší plavovlasou a tmavovlásku na prahu dospělosti.
Lišily se a přesto byly totožné, jako vyvolaná fotografie a její
negativ.
,,Já vím," řekla po chvilce a jemně od sebe dceru odsunula. Palcem jí setřela zbytky slz a rozmazané řasenky z tváří.
,,Rozvedete se?" Spíš konstatování než otázka.
,,Kočičko,
já sama nevím, co bude dál," odpověděla pravdivěji, než měla v úmyslu.
,,Obleč se a přijď za námi, jestli budeš chtít." Usmála se, jak nejlépe
dokázala a vyšla z ložnice.
Ve dveřích do
obývacího pokoje, tak vkusně a citlivě propojeného s kuchyní, se
zastavila a dosud nezpozorovaná se zahleděla na tváře svého muže a jeho
rodičů. Za sebou rozstříhanou minulost a uplakanou dceru, před sebou
klamavé zdání štěstí. Věděla, že by dokázala znovu sestehovat tkaninu
manželství, která se jim nějak trhala, udržet si Radima, příliš se
neptat, příliš v tom nerýpat. Bylo to v její moci, v její povaze. Možná
to bylo nejlepší řešení. Jen si vůbec nebyla jistá, jestli si právě tohle
skutečně přeje.
Žádné komentáře:
Okomentovat