Farma

1

Jsem jen obyčejnej farmář. Vendelín Motyčka se jmenuju a můžu vám říct všechno, co jste kdy chtěli vědět o pěstování brambor, řepy, o mandelinkách a bramborový plísni, o stříhání ovcí, nebo o výrobě kozích sýrů. Ale proč věci fungujou jak fungujou, proč to všechno takhle je, na to se mě neptejte. Celý dny se motám kolem dobytka a polí. Sázím, seju, stříhám, pasu a dojím, ořu a vláčím a sklízím. Baví mě to. Tady u nás to tak dělají všichni. Svět, jak ho znám, je jedna velká farma a my farmáři se pokoušíme vydělat si na svý skromný živobytí. Náš život plyne jako voda regulovaného vodního toku. Plynule a zvolna. Největší událostí posledních měsíců je sousedův nový traktor a pak - dovolím si, pochlubit se - moje výstavní dýně, která vyrostla do tvaru a velikosti jakési obří misky nebo snad talíře, jak říkal Tlučhuba.

Byl to fakt unikátní kousek a na výstavě sklidila pěknejch pár bodů. Nakonec teda nevyhrála. Edova dýně byla ještě o pár čísel větší a prej i chutnější, a hlavně tradičního tvaru. Nevím, říkám si dýně jako dýně, ale co naplat. U nás holt novoty netáhnou. Ta unikátní dýně už je zavařená a můžu říct, že když ji Květa, jako moje stará, nakrájela na kostky a nacpala do sklenic, vypadala ta hmota úplně stejně jako ta Edova. Hodně jsme o tom s chlapama v putyce diskutovali a padly různý teorie. Tonda dokonce soudí, že její divnej tvar je jistojistě nějaký znamení, že někde tam nahoře, nebo čertví kde, existuje nějakej jinej život. Jako mimozemskej, aby bylo jasno. Starej Tlučhuba, teda dědek Šmerda, zas kecal něco o tom, že nejsme svými pány, že náš osud je předurčenej a řízenej a takový hlody. No, nadarmo se mu nepřezdívá Tlučhuba. Jak říkám, jsem je obyčejnej farmář, ale jedno vím jistě. O svý farmě rozhoduju jen já sám společně s mou starou, jako s Květuš a nikdo jinej. To je podle mě smysl toho všeho. Najít si svý místo v systému a těšit se a užívat si toho, co mu život přináší. A takový nesmyslný tmářský kecy ať si starej Šmerda strčí za ten svůj propocenej tralalák.

2

Kluk se neochotně odhlásil a odsunul se od monitoru. Chvilku zůstal sedět v otočné židli a ospale koukal do tmy za oknem. Palcem a ukazovákem pravačky si promnul pálící oči. Při pohledu na hodinky se zděsil, půl dvanácté a to by přísahal, že nestrávil hrou víc než hodinku. Hlavou mu výstražně a vcelku nepříjemně blikla mámina slova o jeho posledních známkách z matiky a fyziky. No jo, máti nemá v hlavě nic jinýho než tu pitomou průmyslovku. Se slovem průmyslovka se probouzí i usíná. On měl taky hlavu plnou myšlenek, ale s matikou ani průmyslovkou neměly nic společného. Jak se oteplilo, vytáhla Hanka obepnuté růžové tričko s nápisem Miluji... Posledních pár dnů si říkal, že by moc rád místo těch teček dosadil své jméno.

3

V pracovně svého manžela už nebyla velmi dlouho a nebýt rozjívených hlasů Elima a jeho kamarádů, a monotóního bzučení domácího alarmu, ani by ji nenapadlo vstoupit do soukromého manželova prostoru. Vetor na to byl dost citlivý. Zabýval se jakýmsi projektem, jak hrdě prohlašoval. Na Elima se vztahoval obzvlášť přísný a nesčíslněkrát opakovaný zákaz. Ale to by ani nebyl Elim, pomyslela si s podrážděným pochopením. Zákazy jsou přece od toho, aby se porušovaly. Věděla o tom své. V čase dospívání ji deptala přísná pravidla panující v paláci rodičů. Nebyla ještě ani formálně uvedena do společnosti a prohlášena za dospělou, když se tajně sbalila a utekla se Šarou do Agiole. Tam se seznámila s nadaným vědcem, Vetorem. Časem odhalila i jiné jeho vlastnosti, například to, že je poměrně nudný, odtažitý a chladný. Alespoň ve vztahu k ní. Tím víc milovala synovu hravost a spontánost. I tu jeho nepředvídatelnost, která pro ni v prostředí svázaném složitými pravidly představovala osvěžující zpestření. Viděla se v něm. Kdysi bývala také taková.

Pohlédla na prosklenou stěnu a v mysli zformulovala jasný povel. Stěna se proměnila v sestavu oken zobrazujících manželovu "svatyni" z několika úhlů. Viděla každý nepatrný detail. Elim si tentokrát přivedl celou partu. Štěstí, že Vetor odcestoval na konferenci na Tauri. V zamyšlení se nechala pohyblivým pásem odnést k pracovně.

Jak jen tam ti pacholci vlezli? napadlo ji pobaveně. Přiloženou dlaní aktivovala vstupní panel a ten se se syčením zasunul do zdobné lišty. Vstoupila do kupolovité místnosti plné Vetorových poznámek, výpočtů a rovnic a rozličných trojrozměrných modelů, vznášejících se porůznu v prostoru. Místností pobíhali čtyři výrostci, Elimovi světle zelené vlasy, které během dospívání zmodrají a nakonec se ustálí na modrofialovém odstínu, tak jako všem Aimanům, bujně povlávaly kolem rozzářeného obličeje. Neodolala a na okamžik se ponořila do jásavých myšlenek svého syna. Chtěla pocítit, jaké to je, hledět jeho očima. Co zprostředkovaně vnímala, ji naplnilo štěstím a pýchou. Elim nejenže věci viděl, on je dokázal bez zvláštního výcviku analyzovat. Sám od sebe se naučil skládat i rozkládat trojrozměrné modely, ovládat je pouhým posunem myšlenek. Zdědil Vetorovo nadání.

Vyklouzla ze synovy mysli a smazala úsměv, který jí bezděčně vykvetl na rtech, kdykoli na něj pohlédla. Chlapci o ní ještě nevěděli, rozdováděně se proháněli pracovnou a víření jejich těl rozhýbalo modely, které kroužily místností.

,,Elime!" promluvila důrazně a nesouhlasně se zamračila. Chlapci strnuli úlekem a překvapeně na ni hleděli.

,,Eki, nezlob se, prosím, jen si tu hrajeme," promluvil omluvně syn a vlasy mu jako blýskavá záplava zahalily obličej a s ním i jasně zelené oči, ve kterých tak ráda četla.

,,Je čas, vrátit se domů!"

Chlapci beze slova opustili pracovnu a nastoupili na pohyblivý pás. S Elimem je doprovodila k přepravní místnosti. Když jejich postavy zprůhledněly a zmizela i poslední mávající ruka, přísně, jak věřila, se otočila na syna.

,,Doufám, že jste s ničím nehýbali! Víš, jak Vetorovi na tom projektu záleží?

,,Ne, neboj se, jen jsme se trošku pobavili," pohodil Elim hlavou a dal si záležet, aby mu vlasy dokonale skryly obličej a s ním provinilé oči. Zahlodala v něm drobná pochybnost. Možná se neměl tak předvádět. Možná to vůbec nebyl tak skvělý nápad, jak se ve společnosti kamarádů zdálo. Takový zásah mohl způsobit nepěkné potíže... Ale co, Vetor je sice do toho svého projektu zažraný skoro až fanaticky, ale nikdy mu nechyběl smysl pro humor. Pokud to zjistí, určitě se tomu zasměje a smázne to jako hloupost. Nakonec, nebylo by to poprvé. A třeba si ani nevšimne, že ze sbírky jedna potvora zmizela. Elim přesvědčil sám sebe, že se vlastně nic nestalo a vzápětí tomu beze zbytku uvěřil. Uklidněný pohlédl na matku bezelstnýma očima a nenuceně se usmál.

V momentě kdy se Elim přesunul do svého pokoje, naladila se Eki na Šaru. Jedna ze stříbřitých stěn zmatněla a objevil se několikanásobně zvětšený obličej přítelkyně. Se zaujetím si prohlížela její bezchybnou pleť a po pečlivém zkoumání s dobře skrývaným zadostiučiněním přece jen objevila nepatrné vějířky vrásek usvědčující i dokonalou Šaru ze stárnutí.

,,Děkuji za sdílení," pozdravila Šara s úsměvem.

,,Já děkuji tobě," usmála se Eki. ,, Chceš slyšet, co zase provedl Elim? Vzal tentokrát do pracovny kamarády, doufám, že to Vetor nezjistí. Stavěl by se na hlavu. On tím projektem skutečně žije... Od posledně s tím dost pohnul. Zdá se mi, že na té modrozelené kouli měl tenkrát ty fleky rozložené úplně jinak..."

Šara zívla v ohleduplném náznaku znudění.

,,Eki, víš co ti řeknu, buď vděčná, že se něčím baví. Ten můj už jen hibernuje. Zas má tu svou depku. A když nehibernuje, tak prudí, nebo se nudí. Co bych dala za to, kdyby měl nějaký zájem," povzdechla si přehnaně Šara, obrátila smaragdové oči v sloup a zvonivě se rozesmála. Eki se šťastně připojila.

,,Šťastné bytí," rozloučila se s přítelkyní a přepnula do manželovy pracovny. Lehce se usmála. Říkal tomu sice vznešeně projekt, ale jí bylo víc než jasné, o co tady vlastně jde. On si prostě hrál. Její pohled přilákala červená tečka blikající na modrozelené kouli. Když zhasla, vypustila ji z hlavy, zavřela vhled do pracovny a znovu se naladila na Šaru.

,,Přesun ukončen," promluvil mechanický hlas. Modely dál kroužily a nijak nedávaly najevo, co si o sdělení myslí.

4

Malátně se natáhl po mobilu vyřvávajícím, že je půl sedmé ráno. Ještě malou chvilku vychutnával pohodlí postele. Povlečení s motivy pirátů z Karibiku schomtané v nohách, hlavu plnou trička s nápisem Miluji... a sladkého tajemství ukrytého pod ním. V tu chvíli mu celé farmaření přišlo trapné. Nejvyšší čas skončit s tou hloupou hrou. Farma už ho stejně nudila. Pořád to samé kolem dokola. Brambory, řepa, ovce a kozy. Dneska to skončí, hned jak přijde ze školy. Anebo ne, nechá ten svět, tak jak ho stvořil, ať si žije dál. Bez zásahů zvenčí, pomyslel si udivený vlastní velkorysostí.

Po návštěvě koupelny nepatrně ožil a v kuchyni se pídil po snídani. Máma seděla před televizí. ,,Mami, kde mám svačinu?"

Matka jen nepatrně pohnula hlavou na znamení, že slyší a dál zaujatě sledovala ranní zprávy.

,,Namaž si něčím chleba, Rostí! Seš skoro dospělej, tak se kruci obsluž sám!" odsekla nepřítomně. Překvapeně se zastavil u linky a zatímco vytahoval chleba a nůž, zaposlouchal se do zpráv. Hlasatel s očima navrch hlavy pečlivě artikuloval...

,,...podle všeho jde o stopy a exkrementy, o zcela nepochybně čerstvé stopy a exkrementy Tyranosaura Rexe. Vědci, kteří ihned odcestovali do Mohavské pouště si nedokážou..." Přestal poslouchat.

,,Mami, co to proboha zas sleduješ? Včera bylo apríla a někdo blbne ještě dneska. Nenech si valit do hlavy takový sr... žvásty," zasmál se kluk a potěšeně roztíral po chlebu tlustou vrstvu taveňáku. Matka se ani neotočila. Domazal chleba, od dveří křikl pozdrav, prásknul jimi a vyšel na chodbu.

Cosi ho na tom všem zaujalo. Když si s pískáním vykračoval na tramvaj, došlo mu to. To bylo ono, to byl ten správný nápad. Že by se někde v jednadvacátém století vyloupl prehistorický veleještěr, o tom silně pochyboval. Zas nějaká aprílová recese. Ale co takhle zapojit toho snícího génia, Mirka? Farma sama o sobě byla fakt nudná hra, ale šlo by ji něčím oživit. Dobrej program, jo, a nějaký inovace, to je přesně ono.

S chutí se rozesmál při představě výrazu Vendelína Motyčky, až se mu burákem prožene stádečko mamutů.

Pocit skutečna je totiž subjektivní, že? Když si tohle člověk uvědomí, jak může vědět, že není postavou v příběhu nějakého spisovatele, nebo prchavou myšlenkou v hlavě potulného bezdomovce? Stephen King