Herna
,Stop! Chlapi, končíme. Hrajete jak ponocný. Mý starý voči se na to nemůžou koukat," zapištěl Modrovous a prudce skousl modrou pastelku s mimořádně ostře řezanou špičkou.
Po ulici projelo auto a na
okamžik zaplavilo místnost jasným světlem. Když zmizelo za rohem,
místnost se díky pouličnímu osvětlení znovu rozdělila na dvě zóny,
světlejší a stínovou.
Hráči seskakovali z nástavců, protahovali se a pošťuchovali. Hokejky a brusle létaly na všechny strany.
,,Chceš
asi říct starý oko, ne? " zahalekal jeden z hokejistů, neomaleně
narážející na skutečnost, že Modrovous hleděl na dění kolem sebe už
nějaký ten pátek jen jedním okem. Popravdě, nikdo z týmu ho neznal
jinak. Černá páska na koberce, kterou si omotal hlavu a ještě víc tak
zdůraznil svůj handicap, vzbuzovala respekt. Dokonce ani Bouchač neměl
odvahu utahovat si z trenéra. A to bylo co říct. Bouchač nevynechal
jedinou příležitost, kdy si mohl do někoho bouchnout, ať už slovně, či
pěstí..
,,Civíne, seš na svou velikost dost drzej."
,,Civíne, nerej do něj, koukej, už má zas sklopený uši," napomenul drzouna Flek.
Celý
tým jako jeden muž pohlédl na trenéra. Béžově hnědý králík s podivnými
modrými fleky na obličeji, třikrát větší než kdokoli z hráčů, měl dlouhé
uši složené na zádech a jediné oko mu zlověstně blýskalo.
,,Trenére, ty táhla zas nějak drhnou," pokusil se změnit téma Blína. ,,Celý se mně to zdá nějaký pojebaný."
,,Mládenče,
tyhle slova si v mý přítomnosti vodpusť. Sám seš po... ehmm, táhlo. Merčím tě
už ňákej čas a ty tam, chlape, na tom ledě chrápeš. Hoši, já tyhle
bouřlivý vody brázdil už v časech, kdy jste vy všichni byli ještě v
tekutým stavu někde v podzemí. A tenkrát to bejvaly jinačí zápasy.
Takovej šprtec, co se hrával za mejch mladejch čašů, to si neumíte ani
představit, puk nebylo vidět, jak rychle lítal... Dneska už je to jen
takový šmrdolení, ale tenkrát... Eh...," znechuceně máchl tlapou
Modrovous a odmlčel se.
Jediné oko upíral kamsi do minulosti a
jen modrá pastelka s ostře řezanou špičkou, rytmicky přehazovaná z
levého koutku úst do pravého, vypovídala o síle jeho vzpomínek.
Tým,
ve kterém ani jediný hráč netušil o čem je vlastně řeč - tak daleko
jejich vědění o vlastním původu nesahalo, i když podvědomě všichni
cítili, že se Modrovous dotkl čehosi fatálního, co s nimi nějakým
zvláštním způsobem souvisí - ještě chvilku pozorně sledoval svého
trenéra a když se zdálo, že už nic nedodá, tiše a jaksi rozpačitě se
začal rozcházet. Po dvojicích, ve skupinkách, s polohlasným mumláním.
,,Nebyli
jsme zas tak špatní, na to, že hrajeme v oslabení...," šeptali si žlutí
mezi sebou, aby Modrovous neslyšel. Ať byl Modrovous sebevětší podivín,
nikdy neměli lepšího trenéra a králíkova obliba vyvažovala i jeho
výstřední chování.
Xaver přelezl mantinely jako
poslední a loudavě se vydal ke kraji stolu, k místu, kde obvykle slézal
na zem. Ponořený v myšlenkách nepostřehl Bouchače a partu jeho věrných.
Hlavu zvedl až v momentě, kdy zaslechl bojovný pokřik a to už bylo na
útěk pozdě.
,,Jeden za všechny!..." zařval Bouchač.
,, A všichni na jednoho! " dokončili Zmehel, Lhan, Větrovec a Blína nadšeně.
Kolem
překvapeného Xavera utvořili půlkruh a zatímco mu blokovali únikovou
cestu, tlačili ho ke kraji stolu. Xaver couval dokud mohl, pak se
zděšeně ohlédl, zapotácel se a už padal. Jednu chvilku hleděl do
propasti odpadkového koše, vzápětí žuchnul na vrstvu odpadků všeho
druhu. Štěstí, že si Muž v Herně na pořádek moc nepotrpěl. Xaver zůstal
ležet a koukal nahoru. Vlastně se ani nezlobil. Cítil jen znechucení. Ze
sebe, z týmu, dokonce i Modrovous mu lezl na nervy. Přitáhl si až k
bradě obal od tatranky, zpod zadku vydoloval vršek od piva a převalil se
na bok. Jednu ruku si podložil pod tvář a pokusil se uvelebit co
nejpohodlněji. Zdálo se mu, že je přesně tam, kam patří.
Pocity,
které se v něm probouzely, ho silně znepokojovaly, ale překvapivě mu
přinášely i jakési bolestné uspokojení. Rozervaně, tak se cítil. Šeptal
si slovo, které se naučil od En, stále dokola, znovu udivený tím, jak
přesně odpovídá jeho rozpoložení.
Před tím, než
potkal En a At, byl spokojený. Znal hru a trénink. Obojí ho naplňovalo
štěstím. Pýchou. Tým byl dokonale sehraný a on byl jeho drobnou ale nepostradatelnou součástí. Pokud nehrál hokej, přemýšlel o něm, nebo
leštil svou hokejku, kterou s kapkou studu pojmenoval Keika. Jen tak,
jen pro sebe, aby si mohl za nocí, které se zdály nekonečné, vyslovit
její jméno.
Uměl si představit, jak by ostatní řvali smíchy,
kdyby zjistili, že svou hokejku nejen leští, ale dokonce ji i
pojmenoval. Zvlášť Bouchač, Blína a Zmehel. Jen Lebeda znal jeho
slabost. Nezdálo se sice, že by to na něj jakkoliv zapůsobilo, natož, že
by Xavera chápal, ale aspoň se nesmál.
Jenže teď byl vtipný,
pohotový Lebeda pryč - taveninou byl, taveninou bude - a v Xaverovi se
uhnízdil ten pocit. Rozervanost. Pocit, který ho pěkně v souladu se svým
pojmenováním hrozil roztrhat zevnitř, aby mohl žluté kousky jeho
plastového těla nechat pohozené v koši, spolu s dalším odpadem. Ani
nevěděl, kde Keiku nechal, nejspíš tam nahoře. Někde na ledě. Bylo mu to
jedno. Kdysi do ní připínákem vyryl své jméno. Dnes mu to přišlo jen
hloupé. Ráno popadne první, která mu přijde pod ruku. Všechny jsou
stejné. Tak jako my, hráči. Jsme jeden jako druhý. Žlutí a červení.
Vidět každý den svou vlastní tvář v jedenácti dalších není nic
povzbudivého ani pěkného.
,,Jardo, už se tu
zas zašíváš?" promluvila muži za zády manželka. Překvapeně sebou cuknul
a z ruky mu vypadla figurka hokejisty, kterou se snažil umístit na
nástavec.
,,Volali děcka, jestli se nechceme stavit. Eliška má neštovice, tak bysme ji aspoň trošku zabavili. Co ty na to? Nebo se zas budeš nimrat s těma panáčkama? "
,,No jo, pořád, to víš, že tam zajdem. Taky je rád uvidím. Už u nás nebyli ani nepamatuju. To je furt jen práce a práce..."
,,Ale
jdi ty, brepto, naposledy před týdnem na oběd... Pánaboha, tady je čím
dál větší binec. A toho starýho vypelichance jsi zas nevyhodil," dodala
žena vyčítavě a očima probodávala králíka rozvaleného na okně."
,,No jo, já ho vyhodím. To je pořád něco... Nemohl jsem ho najít."
Žena
to dále nekomentovala. Znovu počastovala takzvanou hernu svého
nerozumného muže nesouhlasným pohledem a ztratila se v útrobách domu.
Chvilku bylo slyšet pleskání trepek na schodišti, pak vše ztichlo.
Muž
přešel k oknu a vzal odřenou hračku do rukou. Zahleděl se do
korálkového oka a pak Ušáka znovu usadil do změti novin, reklamních
letáků, počmáraných papírů a zbytků pastelek a tužek.
,,Všechno
pořád vyhazovat, to jo, to by se ti hodilo. Jen si tu seď, kamaráde. Já
vím, že mi tady na všechno dáváš pozor," zabručel muž a ostražitě se
ohlédl. Za nic by nepřiznal, že k hračce chová jisté sympatie. Zdálo se
mu, že sem, do toho skladiště nepotřebných krámů, polozapomenutých a
polámaných věcí, tak nějak patří. Krom toho kdysi dávno příliš často vídal dcerku
usínat s Ušákem v náručí. Nedokázal se přimět, aby ho vzal a jen tak hodil do
popelnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat