Několik pamětníků, vrstevníků neoplakávaného podivína Mráčka se rozpomnělo, že dědek měl kdesi ve světě provdanou sestru a soudili, že Divnej by mohl být dědkův synovec. Tím se také vysvětlovalo, jak přišel k majetku po Mráčkovi. Ne snad že by mu záviděli. Mnozí se při vyslovení slova majetek škodolibě ošklíbali a odvážně se kasali, že takové dědictví by si klidně nechali ujít. Dědictví představovala polorozpadlá samota v lese obklopená pracně a dlouhodobě hromaděným bordelem. Nic nebylo dostatečně zchátralé, zrezavělé nebo poškozené, aby to Mráčkovi nestálo za námahu. Chajdu obklopovalo soukromé smetiště obehnané velmi znaveným plotem visícím doslova na drátku. Kopřivy tam rostly do výšky slunečnic a své žahavé, střapaté hlavy stáčely bůhví za čím. Slunce to však zaručeně nebylo. Samota tonula ve stálém stínu a pokud zbloudilý paprsek proniknul větvemi statných smrků střežících poločas rozpadu kdysi prosperující hájovny, rychle se stáhnul zpátky, jako by se popálil o titánské kopřivy.Říká se, kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Co si kdo pamatoval, dědek u doktora nikdy nebyl a pokud by snad nějaký lékař vedený hnutím svědomí a křesťanskou dobrotou zavítal na jeho práh, patrně by na něj vytáhl jeden z kvérů, které měl podle vesnických legend poschovávané za trámy ještě po partyzánech.
,,Nezapadl mezi nás ", opakovali lidé větičku evidentně dostatečně osvětlující odnikud pramenící, neskrývanou zášť. Pokud by se vyskytnul v čase o něco méně civilizovaném a osvíceném, pravděpodobně by jeho chajda jedné noci s mlčenlivým souhlasem většiny lehla popelem a pokud by náhodou byl právě uvnitř, stěží by se našel někdo, kdo by nad ním zaplakal.
Pravdou je, že ani jeho domnělý synovec se zrovna nepřetrhnul, aby někam zapadal. V létě v zimě nesundával svůj černý plášť vzbuzující představu složených havraních křídel. S nikým se nepřátelil. Neproslýchalo se, že by někomu něčím přímo uškodil, přesto každá slepice zadávená kunou, každá zatoulaná kočka nebo pes byli připisováni na jeho otevřený účet.
,,Ten chlap snad nejí nic jinýho než kuřata," sdělovaly si navzájem pohoršené hospodyně, když se s ním poněkolikáté sešly ve frontě na chlazenou drůbež, se kterou každých čtrnáct dnů přijížděl do vsi podnikavý obchodník. Podivnost jeho stravovacích návyků nijak neumenšoval fakt, že samy nakupovaly skelety na polévku, kuřecí křídla a kuřecí prsní i stehenní řízky po kilech a stejně jako Divnej, s celými rodinami požívaly blativé brojleří maso upravené na všemožné způsoby.
,,Máňo, je to divnej pavouk," vyprávěla Dvořáková dychtivě naslouchající sousedce, která nešťastným řízením osudu - obražená žebra po neřízeném pádu jehož příčinou byl čerstvý slepičinec - nebyla u scény, která otřásla celou vsí. ,,Kdybys jen viděla, jak na tu malou kouk! Ještě teď se celá třesu..." Dvojitá brada a mocné poprsí zachvívající se při každém nádechu dodávalo jejím slovům na váze.
Zmiňovaná malá byl skoro dvouletý capart Jájiny Staňkové. Ve vsi se o ní a její mladé mamince nemluvilo poprvé. Lecos se šuškalo v kuloárech o tom, že se malá Emička - jaké je to krásné dítě!- narodila přesně devět měsíců od té slavné pouti v okresním městě, kde byla tehdy sedmnáctiletá studentka Jájina viděna ve více než těsném objetí s uhrančivým kolotočářem. Jájina byla jinak hodná holka a její tatík jednatel obecního úřadu, správce čističky, čestný člen pijácké ligy a tenor farního sboru a tak se řeči o tom podivuhodném početí omezily na minimum, přestože černovlasá Emička měla v rodném listě uvedeno otec neznámý.
Jájina vyslaná paní Staňkovou nakoupit něco kuřecích řízků na nedělní oběd, posadila Emičku do sporťáku a vydala se na náves vyčkávat příjezdu chlazené drůbeže. Sobě i dítěti koupila v krámě jahodového mrože a zatímco bílými zuby okusovala křupající čokoládu, spokojeně tlachala a bystře se rozhlížela kolem sebe. Když se v dálce vynořila černá postava, napadlo ji, aniž by dokázala svou myšlenku podložit čímkoliv jiným než jakýmsi mrazivým tušením, že je v jeho zjevení cosi apokalyptického. V dalším rozvíjení slibné myšlenky jí zabránila Ema. Upatlaná nanukem, unavená čekáním a horkým srpnovým sluncem se bez zábran rozeřvala. Sklonila se k ní a nos jí napověděl, že malá se postarala o svou vlastní mini verzi apokalypsy v kalhotách. Dítě řvalo, až se mu mandle chvěla a nereagovalo na domluvy. Jájina koutkem oka zaregistrovala stín černého pláště a osvícená náhlou inspirací pohrozila Emičce: ,,Přestaň! Nebo si tě tady ten pán odnese!"
Pán se otočil tak prudce, až mu cípy pláště zavlály kolem těla a Jájině ten poryv vzduchu rozcuchal blond ofinu. Neproniknutelné oči čaroděje ze země Oz zabodl do kočáru. Emička vzlykla a zmlkla, jako když utne. ,,Co bych asi tak s tím uřvaným spratkem dělal," suše poznamenal Divnej a vydal se k autu se slibovanou a žádanou chlazenou drůbeží, které konečně dorazilo. Dítě se, jako by se ho dotkla nelichotivá slova, rozeřvalo znovu a ještě usilovněji. A zdálo se, že Jájina se k němu co nevidět přidá. Během chvilky mladou maminku obklopila smečka reptajících žen, rentgenujících záda v černém pršiplášti nevraživými pohledy. Vytáhly Emičku z kočáru a předávaly si ji z ruky do ruky, aniž by v rozrušení zaregistrovaly pach linoucí se z plenek. Emička vyčerpaně usnula v náruči jedné z tet a Jájina přemožená mírou soucitu a pochopení a stržená chvilkou pozornosti zaměřené jenom na ni, nechala volný průchod svému úleku a dotčení v podobě několika hrachovitých slz.
Celou scénu pozoroval zpovzdálí Zdenda Uhlířů. Na oko si ve stínu lípy dofukoval píchlé kolo. Ve skutečnosti jeho oči hltaly Jájinu. Klouzaly po jejích lesklých vlasech, růžových ústech našpulených v pláči, modrých očích, černém tílku zastrčeném do džínových šortek. Nejdéle setrvaly u opálených nohou v bílých žabkách. Bylo mu horko, skoro na omdlení a nebylo to jen teplotou vzduchu, která šplhala k rekordním cifrám. Jájina byla sice o čtyři roky starší, ale to mu nebránilo ve sladkých, smělých představách. Ve svých denních i nočních snech už zachránil svou vyvolenou ze spárů násilníka, který měl často podobu brunátného pana Staňka, vynesl ji z hořícího domu a bez jediného zaváhání se pro ni opakovaně nořil do tmavé vody v zatopeném lomu. Teď se mu konečně naskytla příležitost převést sny do skutečnosti. Divnej se otřel o jeho milovanou, urazil ji hrubým slovem a přiměl ji k pláči. To zasluhovalo pomstu. V šedé kůře mozkové skrývající se pod rozpálenou lebeční kostí se dalo do pohybu cosi ledově výkonného. Ledabyle vytáhl z kapsy šortek dotykový mobil a rozeslal pár zpráv. Zatímco čekal na odpovědi, opřel si hlavu plnou nápadů o kmen lípy. Stíny listů pročesávané slabým vánkem mu kreslily po tváři pohyblivou masku připomínající válečné malování.
,,Zdendo, co když bude doma? Mně se to zdá celý pitotmý... Kluci, nechme toho!" žadonil dalšího večera teprve čtrnáctiletý Jeník Žilka. Nejslabší článek řetězu, pomyslel si Zdenda. Až bude po všem, zbavíme se ho. Takový srab a šprt do party nepatří. S pýchou se rozhlédl po ostatních. Bez váhání by ho následovali kamkoliv, to přece už něco znamenalo. Slávek zachytil jeho pohled a udýchaně se zasmál. ,,Táta říkal, že ho viděl ve Smržové pomáhat na pile. Třeba se staví s chlapama na pivko a než dojde, budem dávno pryč. Jdeme na něj!" zamával bojovně plechovkou, kterou vzal z tátovy dílny. Zašplouchalo to v ní. Na trsy kapradí dopadlo pár kapek tekutiny a zohavilo je k nepoznání.
Na okraji mýtiny obklopující polorozpadlou chajdu se zastavili. Částečně kryti bujným podrostem pečlivě propátrávali nepřátelské území ohraničené rezavým drátěným plotem místy se ztrácejícím v kopřivách. Slunce mezitím prošlo skoro celou svou štreku a na malou chvilku se zastavilo nad obzorem. Za sebou měli les půvabně prozářený pruhy světla, před nimi panovalo přítmí. Obyvatele neutěšené samoty nebylo nikdo vidět. Přesunuli se blíž k objektu, přelezli plot, který místy zhrouceně polehával na zemi a kryti harampádím a šerem se blížili k domu. Divnej stále nikde. Zdenda jako vůdce a mozek celé výpravy nakonec sebral odvahu, drobnými kroky přešel k oknům a nahlédl dovnitř. Čekal všemožné věci. To co uviděl, ho překvapilo. Za oknem byla obyčejná kuchyň, ne zrovna přepychově zařízená ale ani přehnaně odpudivá. Jen obyčejná neútulná kuchyň osamělého muže. Na okamžik ho přepadla silná pochybnost. Pak se ohlédl a tváře kamarádů plné napětí a obdivu mu vrátily sebedůvěru. ,,Vylezte, je pryč. A teď fofrem, kluci!"
Během chvilky zdobilo okna několik výmluvných kosočtverců. Rezavě červená barva, kterou Slávek nedávno pod dozorem otce natíral okapy a plechovou střechu verandy, stékala po skle a v houstnoucím šeru nepříjemně připomínala krev. Jeník zpitomělý strachem, ovládaný jedinou myšlenkou a to být odtud co nejdřív pryč, se přistihl, že na okno málem svým štětcem nakreslil srdce. Rychle je přetvořil do podoby červeného rozteklého fleku. Zdenda po chvilce zamyšlení napsal na vchodové dveře PSOŽROUT.
S obdivem se kochal svým dílem. Slávek podlézavě připsal menším kostrbatým písmem kočkožrout. Pohlédli na sebe a usmáli se. Zdenda si pohrával s nápadem podepsat se jako MSTITEL. Něco v té představě pro něj mělo neodolatelně romantický nádech. Když jim za zády zahřměl hlas, čtyři chlapci se synchronizovaně otočili, jako by by byli ovládáni jedinou společnou myslí.
,,Proč jste to udělali?" Mezi harampádím prorůstajícím plevelem a keři se tyčil Divnej. Zdenda si i ve chvíli zmatku a úleku povšimnul, jak zvláštně malebně zapadá jeho zlověstná postava do obrazu všudypřítomného zmaru a rozkladu. Koutkem oka zaznamenal, že Jeník skoro brečí a Slávek s Mírou, přestože se tváří srdnatě, bezděčně zkouší skrýt štětce v upatlaných rukách za zády. ,,Nechceme vás tady!" vykřikl a sám sebe nenáviděl, když mu hlas pubertálně přeskočil. Nezdálo se, že by to někoho zajímalo. ,,Nezapadl jste mezi nás!" vzpomněl si na frázi vyslechnutou od rodičů.
,,Vypadněte!" zavrčel Divnej a sehnul se pro nějaký předmět. Když se narovnal, poznali, že svírá v ruce pořádnou hůl. Jeník se dal do běhu, jediným plavným skokem překonal stržený drátěný plot a zmizel v lese. Ostatní ho následovali. Zdenda se na hranici pozemku ještě otočil a snad chtěl i něco křiknout. Když Divnej beze slova zvedl hůl ve výhružném gestu, rozmyslel si to. Ještě na něj vystrčil prostředník, ale nebyl si jistý, jestli to Divnej na tu dálku vůbec zahlédl. Pak se ztratil v podrostu a zdálo se mu, že vzduch kolem čpí adrenalinovým potem kamarádů.
Divnej se vyčerpaně posadil na špalek, na kterém sekal dřevo do kamen. Nohy se mu chvěly leknutím a zlostí. ,,Psožrout...," opakoval si zamyšleně a po chvilce se začal tlumeně pochechtávat. ,,Uvidíme," dodal tiše.
O dvě hodiny později seděl stále na stejném místě. Kloubnaté ruce volně spuštěné podél špalku se svíraly a rozvíraly jako zmrzačení pavouci. Hlavu mu v nepřirozeném úhlu vyvrátila mohutná křeč. Přetížené obratle zapraskaly jako suché větvičky přišlápnuté podrážkou kanady. Oči vytřeštěné do nikam připomínaly obrazovku bez signálu. Přijímaly kódovaný kanál určený jen pro něj. Pachy noci vnímal jako poloprůhledné plameny tančící všude kolem. Ty nejlákavější směřovaly k vesnici.
Z doširoka otevřené tlamy vyšlo první procítěné chvějivé zavytí, vracející se k samotě ozvěnou i s doprovodem vesnických psů.
V prázdnotě očí podivného tvora se koupal úplněk.
Žádné komentáře:
Okomentovat