Tami a Lina /4/

Bezčasí

S podzimem se k Tami vrátily zlé sny. Zabydlely se v její hlavě se samozřejmostí starých známých vracejících se z nečekaně dlouhé osvěžující dovolené. Noci, kdy ji poctily svou přítomností se budila z neklidného spánku propocená, s bolestí hlavy a tvářemi vlhkými od slz. Pak ležela v posteli ztuhlá a rozbolavělá a toužebně čekala na první známky svítání. V hlavě nesrozumitelný vír událostí, zvuků, vůní, barev. Před sebou šedivé pohoří dnů, které měla překonat jako vytrvalý, k smrti unavený horolezec. Z jednoho brutálně živého snu, ve kterém byla nějak zapletená studna, Lina i Vladimír, se probudila vlastním pláčem. Rozsvítila lampičku a světlo obarvené oranžovým stínítkem na teple zlatavý odstín zklidnilo tep bušící ve spáncích s neodbytností válečných tam tamů. Lampu nechala svítit. Otočila se na bok a natáhla ruce před sebe, aby uvolnila napětí, které v nich cítila. V mžiku byla venku z postele a pěstmi přitisknutými k ústům dusila křik deroucí se jí do hrdla. Bylo to jako ponořit ruce do ledové vlhké mlhy. Jako položit ruce do mrazáku. Uniknul jí zdušený sten. Vlastní, původně horký dech se jí před očima vznášel v podobě mlžnatého obláčku.

Chtěla křičet. Toužila utéct. Pak si uvědomila, že v pokoji naproti jejímu, v jiných lepších časech ložnici rodičů, spí Vladimír. Nechtěla ho probudit. Nechtěla ho vyděsit. Ach, Lino! pomyslela si. Co bych za to dala, kdyby se teď pootevřely dveře a tys jimi proklouzla, stejně jistě a tiše jako už tolikrát. Jenže Lina byla pryč. Spala si někde daleko na koleji ve společnosti dalších dvou dívek. Jestlipak jsi už některé z nich řekla: půjdu s tebou? Tami myslela na Linu tak usilovně, že ji na okamžik skutečně uviděla. Světle hnědé vlasy rozhozené po polštáři. Krásná jako anděl. Bezstarostná jako kolibřík. Zvolila v mobilu Linino číslo. Pak mobil odložila. Co bych jí řekla? přemýšlela. Vůbec nic se neděje, jen mám pocit, že se dělím o jednu postel s duchem... Nic se neděje, jenom mi právě tak trošku přeskočilo. Seděla na posteli s očima upřenýma na máminu fotku připínáčkem uchycenou na knihovně. Jako by sen neměl konce a prolínal se do skutečnosti, máminy laskavé rysy se jí před očima vlnily a stahovaly hned do úsměvu, hned do nazlobeného mračení. Zděšeně odvrátila tvář. Spíš se skácela, než ulehla do zmuchlaných peřin. ,,Mami!" zasténala do polštáře. Zaslechla slabé ťuknutí a když polekaně zvedla hlavu, zahlédla máminu fotku snášející se k zemi. ,,Mami," vydechla znovu na pokraji mdloby.

Nevěděla, kolik hodin proležela v mrákotném polovědomí. Když tma za okny konečně zesvětlala nesmělým zimním svítáním, v mysli se jí nečekaně, bez jakýchkoli souvislostí vynořilo jméno.

,,Katko?" zašeptala do ticha.

V půl sedmé vylezla z postele, přestože měla ten den volno a sešla dolů do kuchyně. Jakmile opustila svůj pokoj, sny a zneklidňující pocity ztratily něco ze své působivosti. Znechuceně zakroutila hlavou nad svými nápady. Tami se konečně zbláznila, zasmála se maličko nuceně. Ale malý kousek z ní, ta část, která nikdy nevyšla ze stínu, oponovala. A co když ne? Co když sama skutečnost je bláznivější, než si umíš představit? Vůně kávy a cigaretového dýmu ji zahnala zpět do úkrytu.

Vladimír už seděl u stolu, před sebou poloprázdný hrnek a popelník s několika nedopalky. Všimla si, že má stejnou flanelku jako včera a v duchu se opravila. Ne už ale ještě pořád. ,,Tati, tys vůbec nespal?"

,,Ale jo, chvilku jsem zdřímnul v obýváku v křesle. Nějak teď nemůžu spát. A co ty? Jak je?"

Podívala se na jeho zarudlé oči, vaky pod očima, šedivé strniště na tvářích. Cítím se tak, jak ty vypadáš, chtěla říct. Raději se odvrátila k lince a zapnula konvici.

,,Tati, vzpomínáš, jak si mi tenkrát vyprávěl o těch dívkách, co umřely ve studni?" Jiskřička zájmu ve Vladimírových očích vzápětí uhašená vědomím, co bylo a už nikdy nebude. Kývnutí.

,,Ty si asi nevzpomeneš, jak se některá z nich jmenovala?"

,,Holka zlatá, to teda nevím. To je let... Proboha, jak tě to napadlo? Teď, po těch letech."

,,Ale, jen tak. Něco jsem zaslechla u nás v obchoďáku."

,,Aha, tak to jo. Víš, když už o tom mluvíš, tak mě napadá něco s kytkama. Tak jestli ta jedna nebyla Jiřina? Jo, to bude nejspíš ono."

Částečná úleva podbarvená nepatrným zklamáním. Stínovou Tami jako by pomyšlení na setkání s duchem, s nadpřirozenem ani příliš neděsilo. Jako by je přímo vítala.

,, Tami, už to zase děláš!"

,,Co?" Sledovala jeho pohled a zjistila, že neklidné ukazováčky jsou připravené v pohotovostní poloze. Potlačila nutkání dotknout se jimi palců a párkrát, jen párkrát je obkroužit.

,,A ty už zase kouříš!" odsekla ostřeji, než měla v úmyslu. Při pohledu na jeho dotčenou, zestárlou tvář ji zalila vlna něhy. ,,Promiň!"

,,Ty taky," oplatil jí s unaveným úsměvem.

Kdyby v té chvíli měli možnost spatřit své tváře v zrcadle, byli by překvapení, jak moc si jsou podobní. Tváře lidí, kterým život nadělil pořádný kopanec do břicha a oni skončili na zemi. Bez dechu, s přeraženými sny. Lidí, kteří přečkali šílenství ztráty a pokouší se znovu zvednout a chytit dech.

Dlouhá horká sprcha smyla zbytky snů. Tami se cítila podstatně lépe, vlastně skoro dobře. Když vyšla z koupelny v oblaku páry a vůně, Vladimír seděl stále na svém místě a zadumaně potahoval z další cigarety. ,,Taky by to mohla být Kateřina," navázal na předchozí hovor, jako by ani neopustila kuchyň. ,,Víš, mně se ty kytky vždycky pletly. Pomohlo ti to nějak?"

Stínová Tami hýkla smíchy.

Od té doby spávala při rozsvícené lampičce s máminou fotkou pod polštářem a mobilem s navoleným Lininým číslem v ruce. Někdy se probudila a lampička byla zhasnutá. Někdy se jí zdálo, že se z místa vedle ní, kde tak často přespávala Lina, šíří lezavý chlad. Pak ležela tiše, nehybně a panika skrývající v sobě jako ošklivý, zmuchlaný, balicí papír pocit neodvratnosti ji zaplavovala v zimničných vlnách. Která to asi je? napadalo ji. Je to ta utonulá, nebo ta se zlomeným vazem? Všechny v jedné? A nebo ani jedna, jen prodloužená ruka studny v podobě neklidného ducha? A proč si ta dívka, nebo studna, to něco, ať už je to cokoli, vybralo právě mě? Pro ten pocit ztráty, osamělosti, touhy?... Nebo je to něco horšího, něco ve mně, něco ne úplně dobrého, co vábí a současně je vábeno studnou?... Co to v sobě mám? Vladimír chtěl tenkrát něco říct, vrátila se znovu k dávnému rozhovoru, ale máma nás vyrušila... Řekl, taková místa se můžou čas od času... Co?

A náhle se objevilo odpovídající slovo, stejně jako předtím jméno Katka. Vyplavalo na hladinu jako kapr za kouskem rozmočeného rohlíku. Probudit... Taková místa se můžou čas od času probudit, to chtěl říct. Možná se to už stalo. Možná jsem to dokonce já, kdo to místo nějak, něčím oživil...

Mrazivý, sílící pocit neodvratnosti. Vítr vyjící za okny stále tentýž nápěv. Časem rozpoznala slova. Všichni tě opustí! Všichni tě opustí! Všichni...

Na konci zimy byla jen malý krůček od uvěření.

Měsíc si s měsícem podávaly ruce jako sehraní partneři kroužící v pomalém slavnostním tanci. Krok, otočka, úklona. Vánoce s hořkou příchutí připáleného kapra a usilovně udržované sváteční nálady, která po večeři vyhasla jako pestrobarevná světýlka vytažená ze zásuvky. Úkrok, otočka. První výročí máminy smrti. Oranžová sluníčka gerber zářící na sněhu. Ruce zkřehlé mrazem. Myšlenky zkřehlé steskem. Úklona, krok. Trapná schůzka s chlapcem ještě rozpačitějším než ona sama. Celou cestu z kavárny k autobusové zastávce si nadávala do idiotů. Přesto jeho číslo načmárané na účtence nosila od té doby v peněžence. Otočka, krok, úklona, otočka...

Stále dál, stále kupředu v nekonečném monotóním reji.

Jednoho nevlídného dubnového odpoledne Tami vystoupila v Bojnici z autobusu, ruce plné igelitek s nákupem, kabelky a deštníku. Od zastávky se odlepila povědomá elegantní postava a rychlými kroky přitančila k ní. ,,Lino!" vydechla a tašky žuchly na rozměklou zem. Lina ji objala kolem pasu. Zatočila se s ní na místě. ,,Tami," švitořila, ,,ani nevíš, jak ráda tě vidím. Mám tolik novinek. Budeš koukat!"

,,Už jsem myslela, že se ani nevrátíš." Lina velkoryse přehlédla drobnou výčitku. Než se Tami vzpamatovala, popadla jednu igelitku, druhou jí navlékla na čekající prsty a vykročila vedle ní, jako by se nikdy neodloučily. Tami srovnala s Linou krok a užasle naslouchala. ,,Budu se vdávat," špitla Lina a propátrala Taminu tvář, jak na ni zpráva zapůsobila. Co viděla, ji uspokojilo. Tami málem znovu upustila tašku na zem. ,,Musíš?" vyhrkla a vzápětí se pokárala za svůj zděšený hlas.

,,Ne, ale chci! Proč to odkládat? S Martinem si skvěle rozumíme. Ani nevíš jak. Nezdá se ti to úžasně romantický? Zatím se budem navštěvovat na kolejích, ale časem si chceme sehnat nějaké společné bydlení. Naši nám pomůžou. Co tomu říkáš?"

Tami se to nezdálo ani trošku romantické. Zdálo se jí to především hloupé a unáhlené. Ale Lině tak zářily oči, že nedokázala odporovat. Matně si vybavila příjemný klidný hlas podsaditého mladíka, kterého jí Lina na Silvestra představila. Jestlipak víš, hochu, do čeho jdeš? pomyslela si a hned jí bylo veseleji.

,,A co tomu říkají vaši?" zeptala se raději.

,,Ále, znáš je," mávla Lina rukou. ,,Táta trochu prskal, ale nakonec stejně udělají, co chci."

O tom Tami nepochybovala.

,,Půjdeme ke studni?" zkusila Tami a v hlase jí zazněla skrytá touha. Lina se zamračila. Přehnaně se otřásla. V tu chvilku připadala Tami skoro ošklivá. Znovu se v duchu pokárala za tu téměř svatokrádežnou myšlenku a současně se cítila nad tím pomyšlením, možností nečekaného Linina zošklivění provinile blažená. Nechápala své rozporuplné pocity a tak je pustila z hlavy.

,,To snad ne! V tomhle počasí? Copak ty tam pořád chodíš?" Tami předstírala, že ji zaujalo cosi v sousedově zahradě, aby mohla odvrátit tvář od Liny. Nechtěla, aby vyčetla z jejích očí, jak moc ji odmítnutí zamrzelo. Studna se jí v posledních měsících stala téměř posedlostí. Každý den prošla pěšinou vyšlapanou v trávě a později ve sněhu převážně jejíma nohama a pak stála předkloněná a nehybná jako ty kameny o něž se opírala a uhranutě nahlížela do temnoty dole. Někdy se jí zdálo, že zahlédla v šeru u dna kradmý pohyb. Někdy by přísahala, že slyší šeptající hlasy. Kolem hravě vířily sněhové vločky. Sedaly jí do vlasů, na kabát, na čepici. Nohy v kozačkách znecitlivěl mráz. Myšlenky se odpoutaly a putovaly po neprozkoumaných šerých cestách.

,,Tami, věř mi, neznám bezútěšnější a strašidelnější místo, než je ta tvoje samota se studnou," promluvila znovu Lina. ,,Odneseme nákup k vám a pak se uvidí. Třeba budeme pít až do rána..." Když uviděla Tamin nenadšený výraz, milostivě dodala. ,,Tak jen do půlnoci, ty puritánko."

,, Dobře, ty jedna... ty jedna můro!" zasmála se konečně Tami. ,,Lino, když se ti tam, u studny, tolik nelíbilo, proč si se mnou vždycky šla?"

Lina se zastavila a přitáhla si Tami blíž. Čas proklouzl, hladce se posunul a na okamžik vydal ze svých bezedných útrob přesný a ostrý obrazový záznam. K Tami se vrátila cůpkatá dívenka z první třídy. ,,Slíbila jsem to. Vzpomínáš? Přece abys nebyla sama," pípla.

Tami se zastyděla za své postranní myšlenky.

,,Teď je řada na tobě. Půjdeš mi za svědka. Chceš?"

O dvě hodiny později ležely na Tamině posteli čely k sobě, mezi sebou nedopitou láhev vína. ,, Lino, víš, jak jsem v těchle věcech nemožná," smlouvala Tami. ,,Svědci přece čtou blahopřání a někdy i pronáší přípitek. Umíš si mě představit, co když to zkazím? Vyhodili mě i z recitačního kroužku." Lina se odmlčela a tváří se jí mihnul pocit, který Tami nedokázala ihned rozpoznat. Pak se přiopile rozesmála. ,,Tak to přečtu sama."

,, Lino, ty seš blázen!" vydechla Tami. V těch slovech zazněl užaslý obdiv i shovívavé pobavení.

V duchu pečlivě analyzovala výraz, který na okamžik přelétl Lininou tváří. Pochybnost, byla to pochybnost. Ona tomu sama nevěří. Ona nevěří mně...

,, Martin to taky říká," zasnila se Lina. ,,Říká, že jsem ten nejzábavnější blázínek," jakého kdy poznal."

Bodnutí žárlivosti zmírnila nečekaně záštiplná myšlenka. Stejně jim to nevyjde...

Pocit neodvratnosti. Pocit člověka, který se ztratil a místo aby se vrátil na známé místo, zachází stále hlouběji, až tam, kde přespává noční vítr a temnota pomrkává hladovýma očima.

5. část - Plameny