Hrací skříňka /7/

Cesta

Předchozí části

1 - Stříbrná lžička

2 - Ostré hrany

3 - Tanečníci

4 - Prsten, skříňka a poupě

5 - Hop nebo trop

6 - Cesta

Rozesmátá holka je pryč, ta tam je i dívka, která Niku táhla zahradou, pryč je mladá žena z fotky nad postelí. Nika už nemá nejmenší problém uvěřit ženě stojící vedle ní, že je babičkou. Pranic ji to netěší. Dosáhla svého skutečného věku, ale stárnutí se nezastavuje. Už to není sen ale noční můra. Skříňka dál vyhrává, ale melodie teď zní, jako by byl strojek porouchaný, každou chvilku se ozve disharmonický tón, skřípnutí, zapištění. Niku napadne, že jestli tu kočičí muziku bude muset poslouchat ještě nějaký čas, zblázní se, ale ještě před tím se postará, aby skříňka zmlkla navždy. V srdci má strach. Nebe je temné a zahrada zpustlá.

,,Babičko, nezlob se, prosím tě!" šeptá Nika. ,,Já to nedokážu. Nevím jak se to dělá." Vlastně ani nevím, co po mně chceš, myslí si v duchu.

Kostnatý pařátek, který býval babiččinou rukou se jí sevře kolem zápěstí. Nika se skoro bojí zpustošené tváře, která se k ní přibližuje, ale oči jsou stále stejné. Velké, vyděšené.

,,Určitě to dokážeš, nikdy bych tě sem nedokázala přivést, kdybys to v sobě neměla. Zkus to! Zkus to teď hned! Už není moc času..." Hlas vrže jako zrezavělé panty dveří.

Nika se odvrátí od pohledu, který ji děsí a bolí. Bojí se, moc se bojí, že by stárnutí mohlo pokračovat ještě dlouho, až do úplného konce. Poločas rozpadu, objeví se odkudsi slovní spojení. Představy, která je provází, se Nika nemůže zbavit. Zahání ji od sebe a pokouší se vybavit si přesně, co babi řekla.

Co když stačí uvěřit? řekla. Ano. To je docela dobře možné.

Musíš mě pustit, řekla. Je v tom i určitá logika, abych ji mohla pustit, ať už to znamená cokoli, musím nejdřív uvěřit, že se tohle opravdu děje...

Tady a tady, šeptá si Nika a prsty levé ruky si přejíždí po obočí a hrudníku v místě, kde se skrývá srdce.

To se lehko řekne, uvažuje. Ale jak to provést? Jak poznám, že něčemu věřím, opravdu věřím? Vzápětí si odpoví babiččiným hlasem. Není žádný návod. Super. Skoro by se zasmála, nebýt to tak vážné. Tohle nikam nevede, chce se jí říct, moje myšlení nejde ohýbat, neumí se přizpůsobit a měnit. Víš přece, že je hranaté, těžkopádné, přímočaré. Je jako ta mazanice, co mi visí na zdi, ty modré různě silné pruhy a čáry. Vedou jedním směrem, takhle myslím já...

Soustředí se natolik, že obraz skutečně vidí, modré čáry ale už nejsou ohraničené rámem. Roztahují se jim na hlavami, křižují se, proplétají, ztrácí se v temnotě a znovu objevují. Nika v tom proplétání rozpoznává jistý systém. Po chvilce si uvědomí, že se kolem nich splétá tmavě modrá klec.

Žena připomínající ze všeho nejvíc zachovalou mumii klečí na kolenou. Obličej sklání k zemi. Nika je za to ráda. Nechce vidět, jak její oči matní a světlo v nich zhasíná. Už tak je dost vyděšená. Unaveně od sebe zahání pomyšlení, jak moc musí být vystrašená babi. Vzdorně napíná mysl jediným směrem. Chce klec znovu rozplést na jednotlivé díly a ty nechat zmizet, jedno kam. V hlavě ji ostře píchne a pak znovu. Bolesti se zřejmě nový příbytek zalíbil, uhnízdila se za Ničiným čelem natrvalo. Je to, jako by se jí v hlavě pomalu otáčel otevřený spínací špendlík, který každou chvilku zajede do citlivé tkáně. Babi nepomůžu, ale možná si přivodím mozkovou příhodu, napadne Niku a to pomyšlení ji navzdory vážnosti chvíle pobaví.

Myslí na tátu, na dědu, na tvář, kterou vídá ve své, na planý nedostatečný výhonek uskladněný v čekárně na život. Myslí na babičku, hlavně na ni. Už tuší, že to není sen, ale není to ani cestování časem, ne v pravém slova smyslu. Ze všeho nejvíc je to vzpomínka. Cesta do vzpomínky. Pocit, který se jí zmocnil prve před oknem, byl správný, ano, toto je jiný svět. Úplně nový svět, respektive rozhodující bod, ze kterého by ten nový svět mohl vyrůst, jako každé jaro vyroste nový tulipán z jedné a té samé cibulky. A to všechno záleží jenom na ní. Na tom, jestli dokáže své přímočaré myšlení přimět ke spolupráci.

Vzpomene si, jak se ta bláznivka smála. Moc si přeje, aby jí ten bezstarostný smích vydržel ještě hodně dlouho. Nechce svou nerozhodností babi navždy uvěznit v pokoji, kde jí jediným společníkem bude hrací skříňka a jedinou zábavou nekonečné zkoušení čím dál matnějšího prstenu. Mohlo by se to stát? ptá se sama sebe. Věří, že ano. Zdá se to jako další spekulace, ale něco jí napovídá, že by to tak opravdu bylo.

Když skončí jedna role... řekla babi. Nika už ví, v čem je háček, co se jí na tom přirovnání nelíbilo. Je to slovo skončí. To je takříkajíc klíčové. Když skončí, můžeš si něco přát. Jednou si můžeš přát. Je to... je to poslední přání... Teď, když jsme se znovu našly, se máme rozloučit? naříká nějaký slabý hlásek. Babi, já tě potřebuji tady, nevím, jestli to sama zvládnu...

Berenice běží hlavou zrychlený film sestříhaný ze vzpomínek; vidí babičku sedící v houpacím křesle, na klíně má položenou knihu, Kvičák už dávno spí, ale ona dál pozorně naslouchá, jak to bylo s malým princem, s Bilbem a Frodem Pytlíky, s Gulliverem. Vidí babi s dědou, sedí u televize v jejich starém bytě s vysokými stropy a velkými okny do ulice, skleník plný malovaného porcelánu a broušeného skla, těžký stůl z tmavého dřeva pokrytý háčkovaným ubrusem a na stole broušená mísa plná jablek. Jedno z nich je temně rudé. Vidí babiččin pokoj v pečovateláku s topením puštěným naplno, zaplněný drobnými předměty, které si přivlastnila, protože postrádala ten jediný, který jí táta a ona vzali. Vidí holku, dívku, mladou ženu; splývají v jedno a znovu se od sebe oddělují jako iluze, která se nedokáže rozhodnout, jakou podobu na sebe chce vzít.

,,Chci, abys byla šťastná," řekne se vší láskou, kterou cítí. Mumie zvedne hlavu. Nika si klekne proti ní, sevře tenké pařátky ve svých dlaních a políbí tu vysušenou, vrásčitou tvář, ze které se vytratily všechny známé rysy. Dotknou se čely a chvilku se dívají jedna druhé do očí.

Skříňka naposledy vrzne. Je ticho. Klec na okamžik zjasní, jako by byla tvořená neonovými trubicemi, pak se začne rozpadat. Mříže teď připomínají tyrkysovou zahradní hadici rozsekanou na kusy. Jsou ohebné a vláčné. Znovu se začnou proplétat nad jejich hlavami, nad zahradou, nad Tetínem, na celým tím světem, který čeká na své zrození a současně mění barvy.

,,To je duha!" vykřikne Nika a s hlavou zakloněnou pozoruje barevné víření. Je to duha, která se odlepila od země. Duha, na jejímž konci nikdo nenalezne hrnec zlaťáků, protože žádný konec nemá. Je to duha stočená v pestrobarevný kruh. Nika se nemůže té podívané nabažit. ,,Babi,..." ...dokázala jsem to, chce říct, ale stejně jako zmizela patnáctiletá holka, uspěchaná dívka, mladá žena z fotky i žena středního věku, stejně tak je pryč vysušená, trochu strašidelná mumie. Nika se omámeně rozhlíží zahradou, která jí bledne před očima.

Zelené dveře, co se nikdy nezamykají, se prudce otevřou - Nika slyší jak klika v chodbě narazila do zdi, kde určitě vyhloubila v drolivé omítce pořádný dolík - a slečna učitelka, která když se směje, vypadá na patnáct, proběhne kolem. Má na spěch. Ale v jednu chvíli se pootočí a s šibalským úsměvem kývne na Niku klečící doposud v trávě vedle pěšiny. Jejich oči se na okamžik najdou a otisknou se do sebe. Pak se mihne mezi stromy a je pryč.

Mám tě ráda, pomyslí si Nika a vyšle myšlenku za dívkou ve fialovém svetru, jako se posílají polibky foukané z dlaně. Zahrada kolem bledne, rozplývá se. Poslední co Nika z tohoto světa zahlédne, je zlatavý vršek Jasného. Slunce už je skoro celé skryté za ním. Kopec vypadá, jako by si na rozježené zelené vlasy nasadil zářivou noční čapku. Prožije chvilku závrati, která ji přinutí zavřít oči. Pak je pryč i bodavá bolest. Nika si mne čelo v místě, kde byla ještě před chvilkou zavrtaná. Pryč je zahrada, škola, Tetín. Zmizelo duhové kolo. Nika sedí v obývacím pokoji svého bytu na nepohodlném drahém gauči a každým pórem těla vnímá, že v místnosti se něco zásadně změnilo.

.....

Tak to přece jenom byla pohádka. Pohádka na dobrou noc, zní první Bereničina myšlenka po návratu. Návratu odkud? Z minulosti, z jiného světa, z říše snů...Těžko říct. Má před sebou spoustu zařizování. Ale zatím se tím ještě nechce zabývat, ještě chvilku nechce nic řešit. Taky ji čeká spousta slz, tím si je jistá; ještě je příliš šokovaná, příliš zmatená a to je zatím drží jako hráz, ale ta se už brzy protrhne. Těžce se zvedne z gauče, cítí se stará, rozvrzaná po tom dlouhém sezení a dává si dobrý pozor, aby nezabloudila pohledem kam nechce. Ještě ne. Ještě chvilku to chce oddálit. Raději přejde k oknu, které se zdá bez spuštěné rolety podivně holé. Za sebou má pokoj osvětlený stojací lampou, před sebou svůj odraz ve skle. Dívá se na svůj obličej, na své oči. Zamlžený obraz se vlní a Nika vidí ve své tváři na okamžik tu dědovu ale také tátovu a babiččinu, vidí ve své tváři i Kvida a mámu. Pak se obraz ustálí a v temném zrcadle tvořeném oknem na pozadí noci je jenom ona sama. Vždycky to tak bylo. Svůj život má jenom ve svých rukou a nijak zvlášť ji nezneklidňuje ani čerstvé poznání, že neexistuje žádný návod, žádný manuál, který by popisoval, jak se vyvarovat potíží a omylů. Už ví, že žili šťastně až do smrti, platí bezvýhradně pouze v pohádkách. Omylů a přešlapů a těžkostí není možné se vyvarovat, snad jen se z nich pokusit poučit a neopakovat je stále znovu. To poznání probouzí strach, ale je v něm i určitá, těžko popsatelná útěcha.

Když má pocit, že je připravená, natáhne ruku a spustí roletu, jako se spouští opona po posledním dějství divadelní hry, to samé opakuje na druhém okně. Odstoupí od oken. Jedna opona je spuštěná až dolů, druhá zhruba do tří čtvrtin. Vypadá to, jako by bílá zeď na ni těmi okny mrkala. Natáhne znovu ruku, aby nastolila souměrnost, jak je zvyklá. Pak si to rozmyslí. Přiměla jsem klec splést se v duhu, říká si. Něco se přece muselo změnit. S nadějí i obavou se obrací do svého nitra, jestli tu změnu nahmatá. Nic tam není. Cítí jen smutek a zklamání. Nakonec to přece jenom byl pouhý sen.

Bojí se otočit a čelit skutečnosti. Ale když se ozve pár sladkých tónů, otočí se tak rychle, až jí pokoj zavíří před očima a ještě zahlédne, jak se malí tanečníci pohnuli. Pak skříňka zmlkne, tentokrát zřejmě navždy - nebo do doby než ji opraví zručné citlivé ruce - a figurky znovu strnou. Drží se za ruku a zamilovaně na sebe koukají. Nice se zdá, že mezi nimi leží nějaké tajemství. Udělá pár překotných kroků na nohou, které jako by k ní nepatřily a prudce se skloní nad hračkou. Když se jí cosi skutálí z vlasů a dopadne vedle oněmělé hračky, hlasitě vykřikne. Brouk, napadne ji, nějaký divný zelený brouk. Ale když tu rozčepýřenou kuličku vezme do dlaně, vidí, že je to polorozvitý květ.

Hráz padla a jsou tu slzy. Horké a slané. Zatracený táta, do čeho mě to uvrtal, říká si a necítí zlost, jen lítost a podivnou nelogickou vděčnost. Cítí se oloupená o něco cenného a současně bohatá. Vzpomíná, jak se divná holka smála. A pak si pomyslí: Díky, tati...

Je připravená a nakonec ten pohled není vůbec takový, jak se bála.

Jen konejšivý spánek po pohádce na dobrou noc.

.....

O čtyři měsíce později

Když mobil zazvoní potřetí, zajede s autem ke krajnici a zastaví. Ne že by byla tak zodpovědná řidička. Vítá to chvilkové zdržení. Tetín 2 km stálo na té ceduli a mezitím ujela přinejmenším polovinu vzdálenosti; už tam bude a neví, jestli se víc těší nebo bojí. Vypne motor, otevře okno dokořán. Horký srpnový den sladce voní, nad rozehřátým asfaltem se tetelí vzduch a v trávě se ladí stery skřipky. Mezi cvrčky zřejmě probíhá poslední kolo soutěže o nejhlasitějšího a nejvytrvalejšího vrzala.

Než mobil vyloví z kabelky, ztichne. Tři zprávy a zmeškaný hovor. Tati, nepřeháněj to, pomyslí si Nika, když zjistí, že zprávy i hovor jsou dílem jednoho autora. Čte si zprávy.

Dobře dojeď a ozvi se, až tam budeš, píše táta. Tak kde teď jsi? všechno OK? píše o hodinu později. Už jsi tam? zní poslední zpráva, došla před deseti minutami.

Už tam budu, pak ti zavolám. Zatím pa. N. Odešle zprávu a pak se otočí. Na zadním sedadle leží krabice od sandálů a v ní vyřezávaná hrací skříňka. Ani neví, proč ji vzala s sebou.

Za deset minut parkuje vedle restaurace. Je na místě. Vidí dva kopce, vlastně je nejde přehlédnout, ale nedokáže se zorientovat a rozhodnout, který je Jasný a který Křivák. Zahrádka vedle hospody je plná. Pět ze sedmi stolků pod slunečníky s G jako Gambrinus, je obsazených. Je čas oběda. Taky je čas výletů. Do konce prázdnin zbývá osm dnů. Nemá žádný konkrétní plán. Proč nezačít dobrým obědem, pomyslí si a zamíří ke vchodu do restaurace. Ale pak zahlédne oranžový kvádr budovy a množství oken jí napoví, že to musí bý škola. Okna nejsou zelená ale zářivě bílá, plastová. Škola zřejmě nedávno prošla rekonstrukcí. Zapomene na oběd. Nohy ji nesou jinam a hlava i žaludek je musí následovat.

Přichází k ní zepředu. Pokud má škola nějaký zadní vchod vedoucí do zanedbané zahrady, zatím ho není vidět. Spěchá a ani neví proč. Když narazí na drátěný plot, jde podél něho a najednou stojí za školou. Ujde dalších šest metrů a je u pootevřené branky. Zahrada je plná stromů, stejně jako když tu byla minule, ale už na první pohled je vidět, že se o ni někdo dobře stará. Pěšina je vysypaná drobným štěrkem, o kousek dál vidí bílou lavičku, ze školy je vidět jen horní patro. Než si vůbec stihne něco pomyslet, projde brankou, která ani nevrzne ve svých blýskavých pantech a jako zhypnotizovaná kráčí ke škole. Znovu.

Štěrk tiše povrzává, pěšina se kroutí mezi stromy. Najednou stojí v místě odkud jsou vidět okna bývalého školního bytu a zadní vchod. Tyhle dveře jsou stále zelené, ale odstín je trochu jiný. Tmavší. Nika nedokáže odolat, už je u dveří a bere za kliku. Klika se jí pohne v ruce. Sotva se jí stačí pustit, jinak by ji dveře vtáhly do chodby.

,,Fuj, to sem se lek," směje se jakýsi hlas. Ze dveří vykoukne mladý muž. ,,Promiňte!" omlouvá se vzápětí.

,,Ne, to nic, vy promiňte...," blekotá Nika. Nenapadá ji, co říct, jak vysvětlit, co pohledává ve školní zahradě.

,,Hledáte někoho?" Hlas je vlídný, ale oči, které ji se zájmem pozorují, jsou ostražité a podezřívavé.

,,Ne... Ano." Dostaví se spásný nápad. ,,Moje babička tady kdysi učila. Hodně mi o tom vyprávěla...," neví jak pokračovat a tak jen úpěnlivě zírá do tmavých očí. Vypadá trochu jako Jim Carrey, napadne ji vzdáleně. Zdá se jí, že na něj civí hrozně dlouho. Určitě působím podezřele, zaručeně si bude myslet...

,,Aha. A jak se jmenovala?"

,,Hrdinová. Néé, to vlastně až po svatbě, jmenovala se Knoflíčková, Svatava Knoflíčková." Vlastní hlas k ní doléhá se zpožděním a mate ji. Připadá si nemožná. Nejraději by utekla.

,,To mi nic neříká... Říkáte babička? Hmmm... a ani žádný z kolegů tady není tak dlouho, aby ji pamatoval... Ale víte co, možná některý z pamětníků. Kdybyste chtěla, můžu se zkusit poptat, děda loni umřel ale třeba tetička, teda dědova sestra, ta by mohla..."

,,To...," ...nebude nutné, chce říct Nika, jenže v tu chvilku stočí hlavu doprava a uvidí kopec, nad kterým zapadalo slunce, když ho viděla naposledy. Vzpomene si, jak rychle se nebem šířila temnota. Hop nebo trop, napadne ji.

,,... to by bylo fajn," dokončí a zasměje se. Musí trošku zaklonit hlavu, když se mu chce podívat do očí.

,,Nika Hrdinová," natáhne k němu pravačku a pozorně si prohlíží jeho ruce. ,,Snad bysme si mohli tykat?" navrhne a žasne sama nad sebou. Nevidí žádný prsten, ale to nic neznamená. Spousta lidí je nenosí. Hop nebo trop, pomyslí si znovu.

,,Adam Bláha," řekne on a potěšeně jí nabídnutou rukou zacloumá. ,,Už tady končím, nakonec pořád ještě máme prázdniny a proč je trávit v práci, že." Nečeká na odpověď, je to jen řečnická otázka, ale i kdyby čekal, Nika by stejně nedokázala odpovědět, zatím ne. Zatím je příliš ohromená.

,,Co kdybysme si zašli na oběd, přiznám se, že mám hlad jako vlk, tady kousek je restaurace a při tom bys mi mohla říct, kdy přesně tady babička učila... Nika je zkratka od Nikol?" ptá se a zamyká zelené dveře.

,,Ano," odsouhlasí mu to, protože vůbec nevnímá, na co se ptá. ,,Ne," zhrozí se po chvilce. ,,Je to od Bereniky, ale Kvičák, teda brácha, jeden z bráchů, je na tom ještě hůř. Pomsta rodičů, nebo tak něco...," dodá udýchaně, jako by běžela a hrozí se toho, co to plácá, proč mu vůbec něco takového říká. Jenže když slyší jeho smích, připadá jí, že to je ta nesprávnější věc, kterou v poslední době udělala.

Jdou vedle sebe a každou chvilku se k sobě otočí a podívají se zkoumavě jeden na druhého. Štěrk tiše chřestí, stromy je chytají za vlasy a slunce stojí vysoko na obloze. Tady jsme s babi klečeli, říká si Nika. A tady se tak bláznivě smála, vzpomíná, když zamykají branku, která se pohybuje v pantech lehce a nehlučně. Skoro ten smích slyší.

Vzpomíná a moc ráda by věřila na světy, které mohou vyrůst z jediného rozhodujícího bodu, jako vyrůstá z jedné a téže cibulky každé jaro nový tulipán. Moc ráda by věřila, že krom míjení rozhoduje o lidských osudech i nějaká jiná, zcela protichůdná síla.

Když se dívá do tmavých očí, ve kterých se koupe slunce, napadne ji, že uvěřit možná nebude zas tak těžké.