Hrací skříňka /6/

Dívka ve fialovém

Hop nebo trop, opakuje si Berenika v duchu. Jak dobře tomu rozumí. O míjení ví své. Když jí dotěrná trnková větévka přejede po vlasech a zatahá ji za ně, jako dareba v první třídě tahá za vlasy holky sedící v lavici před ním, bezmyšlenkovitě zvedne ruku a větev jemně odsune stranou. ,,Minuli se", říká si polohlasem, ,,a už nikdy to nebylo..." Najednou jí něco dojde.

Překvapeně se rozhlíží, na okamžik se jí zmocní závrať a žaludek provede několik přemetů. Ruce se přitisknou k tvářím. Něco v ní chce křičet, ale vychází z ní jen jakési zdušené syčení, připomíná to vzduch unikající z propíchnutého míče. Tuší, kde je, vlastně to ví docela jistě, ale nechápe jak. Musí to být sen, vynoří se uklidňující myšlenka. Zanedbaná zahrada se ještě o kousek pootočí a jí se znovu zmocní závrať. Uvažuje, jestli je možné ve snu omdlít, nejspíš ano, proč by ne. Natáhne ruku, aby se opřela o sloupek branky visící na jednom pantu, jako by i té zrezavělé brance bylo na omdlení a vykulenýma očima se rozhlíží kolem sebe. Ruka ke sloupku nedoputuje, cosi ji zastaví, dřív než se o něj opře. Velmi pomalu, jak tomu bývá ve snech, sklouzne pohledem ke své pravačce a vidí, že je v zajetí jiné ruky. Klouže pohledem po rukávu fialového pleteného svetru, odkládá chvíli, kdy s konečnou platností zjistí, komu ruka patří. Dostane se k rameni, k límci a pak je tu obličej...

Patří mladé ženě, vlastně ještě dívce. Má obrovské oříškově hnědé oči, které Nice připadají povědomé a kouká upřeně na ni. Chvilku na sebe jenom zírají. Ze strnulosti je vytrhne prasknutí větvičky dál po pěšině klikatící se uzounce zahradou. V tichu zazní jako výstřel. Mezi stromy se mihne jakási postava. Obě se tím směrem podívají, ale jenom Nika zaječí, když postava na okamžik vyjde ze stínu a zvědavě natočí hlavu, až se skoro dívá jejich směrem. Nika vidí kopii dívky, která ji drží za ruku. Tentokrát nejde o žádné bezdeché syčení, je to pořádné zařvání z leknutí. Zběsile zacloumá rukou, aby se zbavila dívčina sevření.

,,Pusť mě!" vyjekne a doufá, že to znělo výhružně. Okamžitě si uvědomí, že nejspíš ne. Divná holka sice pustí její ruku, ale současně zakloní hlavu a bezuzdě se chechtá na koruny stromů a nebe plné putujících mraků. Nika ji pozoruje, bojuje se zmatkem, se závratí. Pokouší se odhadnout jaké nebezpečí může představovat patnáctiletá, nepochybně duševně nemocná holka a současně se pokouší uvěřit, že je to jenom sen. Jenom sen...

Vždycky když se zdá, že smích polevuje, podívá se ta bláznivka na Niku a otevře pusu, jako by chtěla něco říct a pokaždé se jí zmocní další záchvat skoro hysterického smíchu. Když se to stane potřetí, má toho Nika právě tak dost. Nerozhodně se rozhlédne, projde brankou a zamíří jedno kam, hlavně co nejdál od té praštěné nány i jejího klonu, nány číslo dvě, která zmizela mezi stromy, aniž by dala najevo, že nějakým způsobem zaznamenala Ničino podivné zhmotnění nebo výkřik. Zahlédne šeď silnice a zamíří k ní.

,,Počkej!" ozve se jí za zády a zní to naléhavě. Divná holka najednou znovu stojí před ní, smích je ten tam. Nika si uvědomí, že ta holka klame tváří. Stoprocentně je mladší než ona, ale patnáct jí už přece jenom není.

,,Prosím tě, počkej!" opakuje. ,,Už se nebudu smát... holčičko," dodá a s hlavou nakloněnou na stranu jako ptáček zvědavě pozoruje Niku. Ta chvilku jenom stojí, s rukama svěšenýma k bokům. Zírá do oříškových očích, ve kterých pořád ještě jiskří smích. V mozku se velmi pomalu cosi dává do pohybu. Všechno se v ní vzpírá udělat tomu třeštidlu radost tak pitomým nápadem, ale má pocit, že v těch očích a gestech, v celém postoji té nemožné holky je něco známého a tak to zkusí, i když se nejspíš pěkně zesměšní.

,,Babi?" zašeptá. Jenže třeštidlo se zdá opravdu potěšené, mrkne na Niku a kývne. Spokojeně si uhladí lesklé vlasy, s gustem popotáhne hnědé manšestráky, i když to vůbec nepotřebují. Je to sen, zopakuje si Nika v duchu a uvolní se. Něco jí to připomíná. Pak si uvědomí, že je to jen pár hodin - těžko tomu uvěřit - co se rozhořčeně pozastavovala nad tátovou situací, nad faktem, že má syna mladšího než vnuka. Zdá se to neuvěřitelně dávno. Jako by uběhly celé roky. A svým zvláštním způsobem to tak opravdu je. Odříkaného největší krajíc, pomyslí si. Teď pro změnu prožívám já takový pěkný věkový paradox. A když už jsme u toho, táta je proti mně břídil, moje babička je mladší než já, zkuste si mě trumfnout. To pomyšlení ji nečekaně uklidní a víc než co jiného přesvědčí, že je to opravdu jenom sen. Vždyť právě ve snech se zážitky a dojmy poskládají do obrazu vzdáleně připomínajícího skutečnost. Ale je to jenom pokřivený odraz v zrcadle, jenom hra, žert podvědomí.

,,Jsem to já, holčičko. Neboj se. Chci něco zkusit, ale nevím jestli to půjde." Ještě chvilku se navzájem měří odhadujícími pohledy. Pak holka, na kterou Nika nedokáže myslet jako na babičku, ožije a čapne ji rozhodně za ruku.,,Něco ti ukážu, pojď!."

Nika se nebrání. Je to sen, jen sen, opakuje si, obě spíme u mě na gauči. A snu přece nelze vzdorovat, jen se podřídit. Nechá se vést. Tuší, že tam někde za stromy bude omšelá škola s hráškově zelenými okenicemi a zadním vchodem, který se snad nikdy nezamyká, ale zatím ji nevidí, stromy jsou příliš těsně u sebe. Beze slova postupují, větve se jich skoro mazlivě dotýkají, Nice to připadá, jako by byly celebrity, které prochází davem fanoušků, davem natažených rukou, které se jich touží dotknout.

,,Pohni, Niko, nebudu tam sedět dlouho," vyrazí ze sebe holka další bláznivinu a Nika neochotně zrychlí.

Za okamžik se před nimi vynoří budova školy. Nika hned ví, která okna patřila babičče. Není zas tak těžké to uhodnout, v jednom z nich právě stojí dívka, klon ve fialovém svetru a nepřítomně kouká do zahrady. Nika se zarazí na místě jako paličatý mezek, který se rozhodl, že je čas na pauzu. Holku to strhne zpět, až do ní vrazí ramenem.

,,To jsi ty,... babi, že? Tenkrát," ujistí se a ignoruje zavrčení znějící jako zaklení. Pokouší se skrýt hlouběji ve stínech propletených stromů a pro změnu teď táhne za sebou holku na laně jejich propletených rukou.

,,Neboj se, ona nás stejně nevidí, vlastně tady nejsme ani z poloviny."

,,Jak to můžeš vědět?"

,,Nezapomínej, že jsem podstatně starší než ty," řekne káravě dívka, kterou kdysi babička byla a v pokřiveném snovém zrcadle jí znovu je. Pak se rozesměje a znovu vypadá na patnáct. Nika ji rozhořčeně, užasle pozoruje. Myšlenky víří v divokém tanci. Nika otvírá a zavírá pusu a připomíná rybu, která se marně pokouší dýchat vzduch. Má toho hodně na srdci a té holce se to zaručeně líbit nebude... Ještě jednou otevře pusu a pak se rozesměje taky. Protože je to přece jenom sen a ve snu je všechno dovolené. Protože někdy, ať ve snu nebo ve skutečnosti, nic jiného než smích nezbývá.

Než dojdou ke škole, postava z okna zmizí. Nahlédnou dovnitř a vidí dívku sedět na posteli, vedle sebe má položenou otevřenou hrací skříňku. Zdá se to nemožné, ale sklem proniká ven melodie a zní jak z jiného světa. Ostatně ta místnost za oknem také jiným světem je. Vlastně celá tahle zahrada, přemýšlí Nika. Dívka si cosi přehazuje z jedné ruky do druhé. Nika ví, co to je. Prsten. Zdá se hluboce zamyšlená. Zdá se uplakaná, ale může to být jen hra světla a stínu.

,,Těžké rozhodování, co?" řekne Nika soucitně směrem ke své společnici, ale ta mlčí. Rozhlédne se a vidí, že stojí u okna sama. Koutkem oka zahlédne v místnosti za oknem jakýsi pohyb a pak málem vyjekne překvapením. V pokoji jsou teď dvě na vlas stejné dívky. Jedna sedí a ta druhá se k ní sklání a cosi jí říká do ucha. Aspoň to tak vypadá. Nika vidí, že stojící dívce, kterou si pro sebe označí jako ta moje, se pohybují rty. Sedící dívka nereaguje, s nepřítomným pohledem si přehazuje zlatý kroužek z pravé ruky do levé, z levé do pravé...

Nika pohlédne k západu, vidí jak se zlatý míč po celodenním putování a rozmarné hře s bachráči na schovávanou ztrácí za kopcem, vršek porostlý smíšeným lesem je jako ze zlata a Niku napadne, že tenhle kopec se zaručeně jmenuje Jasný. Pokouší se odhadnout kolik je hodin. Její dívka najednou stojí znovu vedle ní. Po smíchu není ani památky. Oči jí plavou v slzách a rty se chvějí. Tahle dívka vypadá, že se už dlouho nesmála, že se smát vůbec neumí. Každou sekundu je o něco starší, o něco podobnější babičce, jak ji Nika už dlouho zná. Pozoruje to s úžasem a hrůzou. Smích byl bláznivý, ale tohle je strašidelné.

,,Co se to děje?" ptá se polekaně mladé ženy, kterou zná z fotky nad postelí v babiččině pokoji v pečovateláku.

,,Nepůjde to, neslyším se. Chtěla jsem jí... sobě poradit, poslat ji... vlastně sebe za Alešem. Kdybych šla hned, ještě bych ho tam zastihla. Jenže ona mě neslyší a už brzy bude na všechno pozdě, za chvíli přijede Slávek a...," žena pokrčí rameny, ,,...však víš, jak to bylo dál."

Ano, to ví. Pak Niku cosi napadne. Rozhodně není fanouškem sci-fi literatury, jen pouhá zmínka o robotech, mimozemšťanech, cestování časem a podobných blábolech dokáže stáhnout její tvář do kyselého výrazu pojídače citronů, ale jedno ví dokonce i ona. Všeobecně uznávané pravidlo říká, že není možné změnit minulost.

,,Babi, já bych ti opravdu ráda pomohla," říká Nika s vědomím, že takové prohlášení ve snu vlastně není žádným závazkem, hlavně se chce už probudit. ,,Ale fakt nevím jak." Nika pokrčí rameny. V tom gestu je upřímná lítost ale i blahosklonnost a shovívavost dospělého k rozmaru nerozumného děcka. ,, A nerada ti to říkám právě ted', ale minulost nemůžeš prostě změnit." Odpověď přijde okamžitě a ohromí ji.

,,A jak to víš? Věříš tomu jen proto, že to někdo napsal? Copak to někdo někdy doopravdy prožil, aby mohl předložit něco jiného než spekulace, než teorii?" Mladá žena, které každou vteřinu přibude pár nepatrných vrásek, je ted' skutečně nazlobená, mluví překotně a její gesta jsou energická.

,,No to ne, ale i čistě logicky... "

,,Nech logiku spát a odpověz mi na jednu otázku, jsi opravdu přesvědčená, že to nejde, nebo jen opakuješ cizí myšlenky?"

,,No... nevím to jistě, ale..."

,,Tak vidíš! Nic nevíš! Na všechno není návod, Niko. Co když někdy stačí jenom uvěřit a spolehnout se na intuici?" Teď zní její hlas méně nazlobeně, spíš jako by chtěla přesvědčit sama sebe.

,, A krom toho... já ani nechci měnit minulost, možná máš pravdu a skutečně to nejde. Ale třeba si můžu něco přát, jedno přání... Třeba vůbec není nutné měnit minulost, třeba stačí jen vytvořit jinou skutečnost těsně vedle. Chápeš, co myslím? Když herec dohraje nějakou roli a skončí pro něj, neznamená to přece, že už nikdy nebude hrát nic jiného...Zkus se na to podívat takhle.... Pomůžeš mi?"

,,Dobře. Tak jo... Ale JAK? Jak ti mám pomoct?"

,,Musíš... musíš mě pustit."

,,Cože?..." Nika se neupřímně zasměje a zatřepe pro názornost rukama nad hlavou.

,,Já tě přece nedržím."

Babi k ní přistoupí a ukazováčkem se jí dotkne nad levým obočím a levým prsem.

,,Ne rukama, tady a tady mě musíš pustit." Její tvář je tváří ženy středního věku. Oči má vážné, vkrádá se do nich prohra. Nika bezradně kroutí hlavou.

Melodie z hrací skříňky sílí, ale nezní líbezně, zní výhružně. Oblohou běží černí koně a v hřívách se jim skrývá noc. Ve větru je cítit zima a ještě cosi, co Nika nedokáže pojmenovat, zatím ne, ale už brzy, už skoro cítí hořkost toho slova na jazyku. Horečně si odhrnuje vlasy z očí. ,,Zatracený táta", drmolí pořád dokola, jako by to bylo nějaké zaklínadlo.

,,Musím se probudit, teď hned."

7. část - Cesta