Dvě náštěvy
Když za mnou zaklapla brána děcáku, zhluboka jsem se nadechl. Přede
mnou se otvíral celej svě, jak někdy básnil ten náš praštěnej mistr. A v
něm spousta možností. Aspoň to tak říkal. Ne že bych tomu věřil, a ne
že by loučení nebylo dojemný. Měkký objetí, vlhký oči, dokonce i moje,
ono je to totiž děsně nakažlivý....
Na shledanou, paní vychovatelko... Na shledanou, sestro Marie... čus, klucíí....
Máš kam jít?...Dávej na sebe pozor, Honzíku...
Dám, to víte, že dám. To víte, že mám kam jít...
A v krku knedlík, nejspíš chlupatej a před sebou všechny ty možnosti.
Tak se mně to teda tenkrát jevilo.
Zamířil
jsem automaticky domů. Máma sice už ňákej ten čas nepsala, ani
nejezdila, ale nějak jsem si nedokázal představit, že by doopravdy
zmizela z mýho života. Taky kam jinam chcete jít, že jo. Náš barák tam
furt stál, stejně vošklivej jak před pěti rokma. A vevnitř v chodbě furt
ten samej smrad. Nevyvětratelný odér tisíců uvařených obědů, prachu a
zatuchliny, odpadků ze dvorka a bůh ví čeho. Ale taky to tam vonělo, jak
sem byl od mala zvyklej, prostě jste najednou doma. Znáte to.
Vyšel
jsem ty důvěrně známý schody, uprostřed pořád šedý a v koutech pořád
černý zažranou špínou a najednou jsem stál v druhým patře před našima
dveřma. Zdálo se mně, že jsem zaslechl holky, jak vřeští. Na chvilku mě
to úplně porazilo. Ruka sahající po zvonku pod nápisem Dvořákovi mně
klesla k boku a já byl zatraceně rád. To vřeštění se neslo z venku a já
se vyhnul nepříjemnýmu vysvětlování. Před tim jsem si vůbec nevšiml, že
se jméno na zvonku změnilo. Už tady nebydleli Dvořákovi ale Tlustošovi.
Když za mnou skříply dveře, skoro jsem nadskočil leknutím.
,,Honzíku,
seš to ty?" Baba Mičánková. Pro pána boha, tak vona ještě nenatáhla
ráfy, napadlo mě jako první. A pak sem skoro vyděsil sám sebe, v krku se
mi znovu objevila ta knedla, co nejde za živýho boha spolknout a já měl znovu během
několika málo hodin na krajíčku. Co se to se mnou děje? stačil jsem si
pomyslet. A jako by toho nebylo dost, slyším sám sebe jak povidám:
,,Dobrý den, pani Mičánková. Vrátil sem se. Nevíte kde je máma s holkama? "
Vo fotra jsem se z pochopitelnejch důvodů až tolik nezajímal.
"Honzíku,
ty to nevíš? Oni ti nedali vědět? Maminka se s holkama a s tím vysokým
sympatickým pánem odstěhovala, ale neřekli mně ani slovo kam." Zůstal
jsem jak vopařenej. Nejspíš to na mně viděla, nebyla tak krátkozraká,
jak sme si s klukama vždycky dělali srandu.
,,Pojď dál
chlapče, seš bílej jak stěna. Zrovna jsem upekla bábovku. Vnučka
slíbila, že večer přijde." Matně jsem si vzpomínal na vytáhlou obrýlenou
žábu, co občas navštěvovala babu... vlastně pani Mičánkovou. Bábovka
byla super, snědl jsem skoro půlku, ale nezdálo se, že by jí to nějak
vadilo. To bylo ale taky veškerý plus, který z toho plynulo. Víc
nevěděla. Odstěhovali se před půl rokem a dost narychlo. Jednu chvíli na
mě jaksi plaše koukla a povidá:
,,To víš, asi nechtěla
přivíst to malý do takových podmínek. Je přeci jen ještě mladá. Copak
bába jako já, já už to tu nějak dožiju ". Pleštil jsem na ni oči jak
zjara, než mi to docvaklo. Další dítě.. nechce přivíst... takový
prostředí... motalo se mně v hlavě pořád dokola a něco ve mně chtělo
řvát, ale zmohlo se to jen na takový slabý kňučení.
A co já? A holky. Nás sem přivíst mohla?
Vstal
jsem tak prudce, až se zakymácel stůl a hrnek od kafe se převrátil na
bok. Kapka logru vytekla na ubrus a vytvořila takovou malou černou
loužičku. Nevím proč, ale nemohl jsem odtrhnout pohled od tý černý
skvrny a povidám tak nějak přiškrceně:
,,Já už musím jít, moc
vám za všechno děkuju". A hrnul jsem se ke dveřím. Babka docela čiperně
za mnou. Cejtil jsem, že mě chytá za rukáv a něco drmolí, ale já už
chtěl bejt pryč z tý hrobky páchnoucí naftalínem, kočičíma čuránkama a
zoufalstvím. Znáte to. Oči mě pálily jak divý a to mě srašně dožralo a
taky vyděsilo. Nikdá jsem nebyl srabík, co se schovává mámě do sukně.
Nebulel jsem ani tehdá, jak mě fotr zvochloval, když přišel zlitej jak
kára od Tří mincí a z nosu mně stříkala červená a máma ji nemohla
zastavit. Dokonce ani tehdá, když mě vodváželi do děcáku. Jestli tohle
všechno sebezpytování a dojímání nějak souvisí s dospělostí, jak vo tom
furt mlela ta prsatá výchovná poradkyně, tak pánové a dámy, strčte si to
všechno klidně tam, kam slunce nezasvítí, protože já o to ani trošku nestojim. A
doporučuju hodně hluboko.
Babi Mičánková za
mnou cosi volala, ale já šel se sklopenou hlavou dál. Nechtěl sem, aby
viděla mý uslzený voči, aby se na mě dívala. ,,Honzíku, přijď, když
budeš něco potřebovat", zaslechl jsem ještě dole v chodbě, ale to už
jsem sahal po klice a na chvilku mě chytl rapl a hlavou mně proběhlo, že
bude zamčíno a já budu cloumat klikou a bulet, dokud se nezhroutím,
dokud se neseběhne celej barák, dokud někdo nezavolá pohotovost nebo
policajty. Ale byl to jen zlomek sekundy. I když zatraceně dlouhej.
Klika, taková ta těžká, starodávná, je div, že ji někdo neukradl,
neochotně povolila a já byl venku a tak nějak jsem věděl, že tenhle
barák už zevnitř neuvidím. Hlava se mně motala, jak po krabičáku a
někde v hlavě nebo srdci, nebyl sem si jistej odkud ta divná bolest
přichází, se otevřelo něco jako černá díra a do ní se pomalu sunuly
veškerý mý plány a představy. Jo, dokonce i já měl plány a sny, snad na
tom nejni nic divnýho.
Bezmyšlenkovitě sem
bloumal městem. Šel sem, kam mě nohy nesly. A nohy, ty zatracený potvory
si vybavily nejznámější, řek bych nejvyšlapanější štreku a já najednou
stál před hospodou U Tří mincí. Jako mockrát předtím mě napadlo při
čtení toho pitomýho, rádoby zdobnýho štítu na tý zaplivaný špeluňce, že
kdyby tady vždycky šlo jen o ty tři zmiňovaný mince, nikdy by ty chlapi ,
co sedí vevnitř jak dávnej, zaprášenej, zkaženej inventář, takhle
neskončili. A přitom jsem cejtil takovej divnej smutek. Znáte to. Přejel
sem rukou zaprášenou výlohu a vzniklym půlkruhem skoro čistýho skla
nakoukl dovnitř a světe zboř se! U stolu seděl fotr, hlavu položenou na
rukách, před sebou nedopitý zvětralý pívo. Bylo to jak cestování časem.
Takhle jsem ho viděl naposledy, když jsme se s klukama chystali na tu
sámošku. Taky jsme tady takhle stáli, každej před sebou vlastní vyčištěnje půlkruh skla, ruce umouněný a čučeli jsme dovnitř, jak do nějakýho
divnýho akvária s ještě divnějšíma rybama. Málem jsem slyšel náš smích.
Než
jsem stihl nohy zarazit, zamířily dovnitř, jako by měly vlastní rozum.
Jako by pro tuhle chvíli braly příkazy jen od kručícího žaludku. V kapse
mě hřálo pár stovek. Nic moc, ale oběd bych si dát mohl. Jen sem vešel,
už sem litoval.
,,Honzo, to snad neni pravda! Kde se tady
bereš?" Rudolící hostinský se vyvalil od výčepu a zamířil ke mně.
Chvilku jsem byl v pokušení vycouvat, vyděsilo mě, že bych měl projít
další dojímací fází. Snad mě nebude objímat, blesklo mně hlavou.
Naštěstí se spokojil jen s mou rukou. Zato ji držel dost dlouho, tak
dlouho až se mi chtělo vyškubnout se a utéct. Návrat ztraceného syna,
tak nějak to vypadalo. Zdálo se, že co bylo, je to tam, odpuštěno a
zapomenuto. U stolu štamgastů zvedlo několik páprdů, co ještě vnímali,
oči a koukali na to vítaný povyražení, teda na mě. Táta mezi nima nebyl.
Toho by z limbu nevyrušilo, ani kdyby kolem produsal Tyranosaurus Rex
natož jedinej syn. V rozpacích jsem koukal po lokálu, jako že mě zajímá,
co se tu změnilo. A páni! vono se nezměnilo vůbec nic. Pořád ty stejný
kostkovaný, igelitový ubrusy spravovaný izolepou, pořád ty samý zasklený
obrázky z kalendáře, co maj jako potěšit oko a na nich dokonce ty samý
mušince.
,,Škoda Honzo, že tatík vytuhnul. V poslední době o
tobě dost mluvil. Ale když se hodinku zdržíš, vyspí se z toho a můžete
pokecat. Bude koukat, jakej frajer z tebe vyrostl. Nejspíš nemáš kam
jít, co? "
Neřekl jsem na to tak ani tak. Jak v
tranzu jsem si sedl vedle spícího fotra, i když to bylo to poslední, co
sem chtěl udělat. Pomalu sem ucucával z píva, co přede mě postavila
utahaná servírka a koukal do kostiček na ubruse. Když štamgasti
pochopili, že další zábava ze mě neplyne, vrátili se ke svejm debatám o
počasí, ženských, sportu, polititce a chlastu. Fotr vedle mě vyspával
parádní vopici, občas tlumeně zachrápal, jednou si uprdnul a na ruku,
kterou si podložil hlavu, mu stékala z pootevřený pusy průhledná slina.
Koukal sem na tu jeho rozježenou hlavu, na ruce jak lopaty, co kdysi
patřily nejšikovnějšímu zedníkovi v celym širym okolí. Vždycky to nebyl
opilec a hrubián. Kdysi dávno to byl táta, můj táta a manžel mý mámy a
ještě dávno předtím vším milovanej syn. Z toho pomyšlení a z alkoholu,
na kterej sem nebyl vůbec zvyklej, se mně udělalo strašně divně. Znáte
to. Už sem se nechtěl dívat na ty velký ruce, co poslintaný leží na tom
věkovitým vikslajvantu. Chtěl sem pryč. Pryč nejen ze Tří mincí, pryč z
tohohle podělanýho města, kde každá dlažební kostka, každej kandelábr,
každá socha posraná vod holubů vyvolávaly vzpomínky.
Vzpomínky
sou jako ty lopuchový kuličky, co sme je jako malý děcka sbírali na
starým nádraží a dělali si z nich na ramenech vojenský hodnosti. Lepí se
vám na kabát, na nohavice, do vlasů a čím víc se jich chcete zbavit,
tím drží pevněji a když už se je konečně podaří odtrhnout, zbyde po nich
spousta pichlavejch semínek.
Žádné komentáře:
Okomentovat