,,Míšo!"
oslovila žena potěšeně mourovatý stín a pohladila hlavičku toužebně se
natahující pro svou denní dávku laskání. Přitahovaná kouzlem známého
hlasu ukončila druhá šelmička mytí a elegantně seskočila ze stolu.
,,Žanetko!" zazpívala žena a spravedlivě dělila svou přízeň mezi dva
předoucí lichotníky. Kočička, která se jako vždy nemohla nabažit
vítacího ceremoniálu, šikovně zatlačila Míšu do pozadí. Svým lstivým
tahem získala báječně vonící dlaň jenom pro sebe.
Zatočila
se jí hlava. Natáhla ruku, aby se opřela o trám nesoucí stříšku nad
terasou. Ruka jí po něm sjela a zpomaleně sledovala, jak se struktura
lakovaného dřeva mění, zvýrazňuje a klouže z jejího dosahu. Okolí se
proměnilo, jako by bylo snímané kamerou dramaticky jedoucí z obvyklé
výšky lidského pohledu někam k zemi. O rameno se jí opřela teplá tíha.
Otočila hlavu a hleděla do zelených jiskřivých očí mourovatého kocoura.
Zřejmě postřehl něco z jejích rozpaků. Laškovně poskočil a rozběhl se po
dlážděné terase, přeskočil truhlík s afrikány a na trávníku sestříhaném
po vojensku na krátko se posadil a ohlédl přes rameno.
Zprvu
trochu nejistě sledovala jeho stopy, které se před ní tetelily na
dlaždicích zvlhlých rosou. Hladký uspokojivý pohyb čtyř sametových
tlapek dokonale lnoucích k drsnému povrchu jí vrátil sebedůvěru. Troufla
si dokonce i na přeskok. Střapce rozkvétajících květů ji pohladily po
bříšku a na okamžik ji zahalily svým pronikavým pachem jako neviditelným
závojem. Míša souhlasně přikývl a tryskem se rozběhl přes udržovaný
trávník. Zlákaná jeho nevinnou vyzývavostí se rozběhla za ním.
Po
chvíli se příjemně znavení hrou stočili do malých pevných klubíček a v
dokonalé souhře spustili opony víček přes čtveřici zelených a
jantarových očí. Bělásek chvilku nerozhodně poletoval nad oddechujícími
klubky, pak sebral odvahu a usedl jednomu na hlavu. Želvovinová kočka
neochotně pootevřela oko, kýchla a ohnala se packou.
Vzdušný
vír ji uchopil a přinutil několikrát mohutně zabrat křídly. Vlhký
kočičí čumáček černý jako lanýž se jí rychle vzdaloval z dohledu.
Vystoupala nad stříšku terasy, nad okna horního patra a bezpečně
nastoupila do teplého proudu, který ji unášel, aniž by musela vynakládat
jakékoliv úsilí. Vznášela se nad zahradou. Kulaté záhony letniček
vyhlížely jako barevné ostrůvky roztroušené v moři zeleně. Zaznamenala
nahořklou neodolatelnou vůni. Sledovala pachovou stužku stoupající
prohřátým vzduchem vedoucí ji neomylně za dům. Křehké stonky řeřichy si
razily cestu do šířky i do výšky a lnuly k hrubé omítce, jako by si
chtěly podmanit celý dům. Dosedla na oranžový květ a její vpád zvířil
hejno bílých květů. Připojila se k tomu víření a v motýlí verzi menuetu
na okamžik vrátili staré jabloni obtížené zelenými kuličkami její
pomíjivou jarní krásu. Vystoupala s nimi nad zahrady, domy a louky. Tam
se od nich odpojila. Upoutal ji rezavý záblesk v koruně borovice osaměle
trčící ze smrkového davu.
Veverka polekaně
nadskočila, když na větev před ni dosedl bělásek a loňský oříšek jí
vyklouzl z drápkatých tlapek. Zvědavě se po vetřelci natáhla. Letmé
pohlazení křídel ovanulo její legrační udivenou tvářičku. Bělásek se
zatřepetal nad korunou borovice a pak zmizel z dohledu. Chtěla chvilku
sledovat jeho vzdušnou akrobacii, ale oříšek byl přednější. Sjela po
drsné, vrásčité kůře jako blesk. Z rychlého sestupu se jí zatočila
hlava. Posadila se do mechu a hedvábné trávy a přes vějíře kapradí
obezřetně propátrávala okolí. Když se ujistila, že jí nic nehrozí,
začala se shánět po oříšku. Už ho viděla. Zakutálel se pod kámen
obrostlý plstnatou vrstvičkou mechu. Skoro se k němu rozběhla, když nad
kamenem uviděla špičatou tvář jiného rezavého zvířete. Jediným skokem
byla v bezpečí. Liška s funěním očichávala oříšek. Voněl po veverce, ale
k snědku nebyl.
Když zvedla hlavu vyplašená
lehkým zaškrábáním ostrých drápků, zahlédla z veverky už jen chundelatý
ocásek. Pro tři hladové krky by to stejně nebylo ani na olíznutí. A kdo
by se za tou mrštnou šibalkou honil. Lehkým plavným klusem se rozběhla
zpět k noře. Už zdálky slyšela vzrušené pokvikávání svých dvou malých.
Projela jí zlost. Taková neopatrnost. Ale když nahlédla do malé
prohlubně ukryté mezi smrky a obrovitými balvany, zlost se vytratila a
zůstal jen pocit marnivé mateřské lásky. Jak krásné jsou její děti.
Rychle k nim seběhla a zvědavě začenichala, co je tak rozdovádělo. Pod
tlapkou jednoho z nich zahlédla jakýsi mrskající se provázek. Lišče na
okamžik polevilo ve svém stisku a hnědá myška dezorientovaná strachem
zamířila přímo k ní. Hlavu jí zaplnilo instinktivní nutkání k lovu.
Přikrčila se a než stihla dokončit dravčí rituál, myška se jí otřela o
tlapu a zajela do chladivé temnoty mezi kořeny.
Za
zády slyšela pištění liščat zklamaných ztrátou hračky i frkání liščí
mámy, která při zkoumání jejího úkrytu vdechla seschlou prsť a kýcháním a
frkáním se pokoušela zbavit prašného pachu. Maličké srdíčko jí bušilo
tak rychle, až se celá chvěla. Čich jí napověděl, že vzadu pod kořeny se
skrývá vchod do chodby. Bez rozmýšlení do ní vběhla. Chodba vedla stále
hlouběji. Postupně se zužovala, až byla velká tak akorát pro jednu
malou myšku. Občas narazila na chodby křižující tu, kterou putovala a z
jedné zaslechla typické krtkovské hekání a supění. Když narazila na
správnou odbočku, neomylně do ní zamířila a po krátkém stoupání vyhlédla
ven na louce za domem. Ostražitě začenichala do všech směrů a uklidněná
svým zjištěním vylezla. Táhlo ji to blíž k domu, ale tmavý samet nebe
posetý miliony hvězd jako vánočními ozdobami ji přiměl ještě chvilku
posečkat.
Korálková očka si měřila tu blýskavou nádheru a
hvězdy se odrážely v jejich černi. Napadlo ji, jaké by to bylo, kdyby se
hvězdy uvolnily ze svých háčků a všechny naráz se sesypaly na zem jako
cinkající záplava ozubených koleček ostruh a šerifských odznaků. Jako v
odpověď na její myšlenku se jedna z hvězd sesmekla ze svého závěsu a
prolétla temnotou zanechávajíc ze sebou světelnou stopu. Kéž tě Míša ani Žanetka nikdy nedostihnou, má malá souputnice!
vyslala k hvězdě přání a pak už zamířila rovnou domů. Její pozornost
přilákal stůl tyčící se ve ztichlé zahradě jako stolová hora. Cítila
drobky pečiva a po noze židle směle zamířila za jejich vůní.
Znovu
měla pocit, jako by se na svět dívala přes okénko kamery, ale tentokrát
v obráceném sledu. Stůl, který byl ještě před chvilkou obrovský jako
skalní masiv se proměnil v docela obyčejný pruhovaný stůl a ona seděla
na modré židli. Na okamžik se jí zmocnila závrať a pak se všechno
vrátilo do obvyklé úrovně. Mezi květináči se mrsknul myší ocásek. Na
houpačce se protahovaly kočky a v kuchyni právě dobublal překapávač.
Přešla do stinné kuchyně a bezmyšlenkovitě si nalila kávu.
Pak
ji něco napadlo. Z poličky vylovila odrbaný blok zpola zaplněný
recepty. Se vzdáleným bodnutím lítosti přelétla očima recepty ze samých
začátků svého kuchařského snažení. Z doby, kdy jí máma musela nadiktovat
podrobný návod i na tak jednoduchá jídla jako je koprovka, sekaná nebo
houbový guláš. Spousta receptů byla rozpitá a dozdobená mastnými otisky
prstů. Konečně za ananasovou buchtou nalistovala prázdnou stránku. Z
hrnku s kočkou vytáhla propisku a po chvilce přemýšlení se propiska
rozběhla po papíře. Kulatým školáckým rukopisem, které zdědila po tátovi
nadepsala: Dokonalý den. Po chvilkovém zaváhání se propiska znovu dala do pohybu a připsala:
Stanu se stínem
a kroky z plyše
projdu tajně, tiše
jak vlahý vánek
do zahrady, do léta.
Jsem, nejsem
teď a tady.
Za uchem běláska
v patách spánek.
Víla do vůní zakletá...
S
rozpaky si přečetla, co právě napsala a polilo ji horko při představě,
že by to někdo četl, ale pak si uvědomila, že receptář není v její
rodině právě tím nejvyhledávanějším čtivem a to ji uklidnilo. Chvilku
čekala jestli ji napadne ještě něco, nějaký dodatek, ale zdálo se, že už
ze sebe víc nevymáčkne a tak mohla konečně přistoupit k tomu, co chtěla
udělat ze všeho nejvíc.
Vždycky si přála najít způsob, jak
zachytit léto v celé jeho voňavé a barevné nádheře, aby se jím mohla
těšit v nekonečných zimních měsících. Toužila pochytat vůně do láhví a
zavařovaček a uložit je do spíže ke sklenicím třešní, jablek, meruněk,
červené řepy a rybízového džemu.
Vůni šeříků, jasmínu, lípy a
bezu, vodního rostlinstva, svěží vůni posečené trávy, která během
jednoho dne zesládne a ztěžkne, vůni letních večerů, dní i nocí. Teď
konečně věděla jak na to. Objevila svůj vlastní recept na dokonalé dny.
Míša a Žanetka se přiloudali do kuchyně a spiklenecky na sebe mrkali.
Propiska se hladce vydala na svou pouť a kroužila jedno slovo za druhým.
Mezi nedbale zataženými závěsy pronikl zatoulaný paprsek...
Žádné komentáře:
Okomentovat