Kasandra
Dalších pár měsíců si vybavuju jen matně. Odjel jsem z rodnýho
města nejbližším vlakem a bylo mně úplně jedno kam. Tentokrát jsem si
jízdenku ještě koupil, ale pak, jak docházely peníze, jsem jezdil už jen
na černo, nebo stopem a nebo chodil pěšky. Zcestoval jsem spoustu měst a
prošel spoustu vesnic. Potkal jsem lidi milý i úplný magory a
vygumovance a zažil spoustu nesdělitelnejch věcí. Jak chcete někomu
popsat východ slunce, vůni sena, houbu v mechu, jedno jakou? Nebo letní
kino a na plátně Forest Gumpa nebo King Konga ? Toho novýho, se
speciálníma efektama a vedle sebe další speciální efekt, krásnou holku,
co vám bezvýhradně věří, že tohle je teď a navždy. V takový dny věříte,
že smrt je jen pověra a láska je věčná. Omlouvám se za ten patos, ale
tak to prostě je.
Možná se to
všechno zdá hodně romantický a v tu důvěrnou chvilku v letním kině,
zatímco King Kong umíral pro svou nenaplněnou lásku k tý praštěný
blondýně, co za celej film pronese asi pět vět, to romatický fakt bylo. A
já si někdy opravdu připadal jako takovej romanticky osamocenej hrdina.
Ale většinou jsem se cejtil jenom osamocenej a největší mý hrdinství
spočívalo v tom, jak si ukrást, nebo vyžebrat něco k jídlu a nepřiplést
se do rány policajtům. A někdy mně proběhlo hlavou: Máma se na mě
vybodla, na fotra prdím já a svět ? Ten na mě sere...
Pak jsem
vystrčil prostředník v tom starym výmluvnym gestu na nebe, nebo na
projíždějící vlak, nebo partu čumilů, a zaječel: ,,Nápodobně světe!"
Učiněný pako.
Jak
se blížil podzim, napadalo mě taky stále častěji, že budu muset to
svoje putování ukončit a vrátit se domů. Ale furt jsem to odkládal. Pak
jsem se seznámil s Kasandrou. Seděl jsem takhle v parku, pozoroval jak
padá listí ze stromů a užíval si posledních teplejch paprsků. Noci už
byly chladný a já měl jen starou deku, takže spaní nic moc. Vedle mě si
přisedl na lavičku jakejsi divnej týpek. Snědej vrásčitej obličej,
rozcuchaný bílý vlasy, khaki bunda, rozdrbaný rifle i boty. Věk cokoli
mezi čtyčicítkou a smrtí. Na první pohled bezdomovec. V duchu jsme se
musel zasmát sám sobě. A co jsem byl krucinál já, korunní princ? Jo, ty
předsudky, člověk je má v sobě zažraný, jak automechanik v rukách šmír.
Byl jsem tak ztracenej ve svejch úvahách, že jsem nadskočil, když mně
položil ruku na rameno a řekl: ,,Hochu, nechceš si loknout. Zdá se mně,
že bys potřeboval kapku zvednout náladu." Otočil jsem se k němu, abych
ho odpálkoval, něco jinýho je s někým soucítit a něco jinýho pít s ním z
jedný flašky. Už jsem měl na jazyku nějakou sprosťárnu a pak jsem mu
koukl do očí, a páni, já snad v životě neviděl laskavější pohled. Bude
se vám to zdát pitomý a nejspíš to pitomý je, ale já nedokázal říct nic.
Vzal jsem si od něj flašku, ani neotřel hrdlo a pořádně si loknul a jak
jsem polknul, vlítlo mně to do koláčový - to vždycky říkala máma, když
nám děckám zaskočilo. Ještě v patnácti jsem věřil, že jedna z těch
trubic v krku se jmenuje koláčová. Svíjel jsem se jak blbec na lavičce,
rudnul a slzel a cejtil, že mě ten divnej chlap plácá po zádech. Když to
konečně přestalo a já se mohl zas nadechnout, zůstal jsem tam jen tak
vyčerpaně viset a protože mně to přišlo celý dost trapný a chtěl jsem to
rychle přejít, jako že se vůbec nic nestalo, tak mezi lapáním po dechu
povídám:
,,Jak se jmenuješ? Já jsem Honza," a podávám mu ruku. A ten chlapík ji přijal a řekl něco neuvěřitelnýho:
,,Jak se jmenuju je už dneska jedno, ale v celým městě mně nikdo neřekne jinak než Kasandra."
,,Cože?
To jako podle tý holky z tý debilní telenovely? " povídám vyjeveně a
když jen kývnul, jako že fakt, začal jsem se prostě smát. Znáte to. A
smál jsem se tak strašně a tak dlouho, až jsem myslel, že si snad cvrknu
smíchy do gatí, jak kdysi dávno ve školce, když mě dvě holky lechtaly a
nechtěly přestat, ani když jsem začal místo smíchu řvát. Prostě
seznámení na úrovni. Chvilku na mě pobaveně koukal a pak se rozesmál
taky. Tak jsem se seznámil s chlápkem, kterej v nějakým jiným světě
klidně mohl bejt můj táta.
Na nějakej čas mě
ubytoval u sebe ve svým doupěti za městem. V tom polorozpadlým baráku ne
nepodobným našemu jich bydlela spousta. Celá kolonie, ale Kasandra se s
něma moc nestýkal. Byl něco jako jednookej mezi slepejma, jestli víte, jak to myslím. Říkal jim zavšivená chátra a při pohledu na jeho
rozdrbaný oblečení a umouněnej obličej to z jeho úst znělo fakt trochu
divně. Ale mlčel jsem. Nechtěl jsem se ho dotknout. V tý době už jsem ho
měl dost rád a přišlo to tak nějak samo od sebe, přirozeně, jako když
člověk dejchá. Kdybych chtěl bejt hodně dojímací, řekl bych, že zaplnil
nějaký prázdný místo.
Hodně jsme mluvili, vlastně jsme mluvili
skoro pořád a já najednou zjistil, že dokážu mluvit hodiny a hodiny -
jaký překvapení, jakej dar, jak pro koho - a Kasandra jen tiše seděl a
poslouchal. A sem tam si ubalil tlustý cigáro, co smrdělo, jak kdyby v
tom měl smotaný starý ponožky a koňský koblihy a sem tam si loknul z
flašky. Někdy se mně i podařilo najít na čas práci, samozřejmě na černo.
Vcelku to byly hezký časy. Snad nejhezčí od tý doby kdy jsem odešel z
děcáku. Občas jsme se teda taky chytli. Někdy do mně začal rejt, jak si
to představuju dál a že mě je škoda na takovej všivej život a ať se
sebou něco dělám. Pak jsem vždycky vystartoval a připomenul mu, že taky
není zrovna vzor spořádanýho občana, tak komu tady hraje pana učitele a
na to on vždycky tak nějak zadumaně a skoro smutně odpověděl:
,,Učitel
ne, jen žák," a já protáčel oči a dělal ksichty, jako co to plácá za
kraviny. Myslel jsem totiž, že je to něco z tý praštěný filozofie, co se
prej učí na vejšce. Ale většinou to bylo prostě fajn.
Jenže
nic hezkýho netrvá dlouho, to už mám vyzkoušený. Se zimou začal
Kasandra chcrchlat čím dál víc. Celej tak jakoby zprůhledněl a ztrácel
se před očima. Byl jsem bezradnej. Věděl jsem, že ve městě je útulek.
Dokonce jsem kolikrát šel kolem tý starý a přesto udržovaný budovy.
Skoro jsem se až divil, že něco tak pěknýho má sloužit bezdomovcům.
Jeden večír jsem navrhnul Kasandrovi, že se tam zajdeme poptat. Kdyby ho
tam aspoň na pár dní nechali, třeba by se z toho dostal. Ale hlavně
jsem ho chtěl dostat blíž k lidem, blíž ke špitálu. Měl jsem strach, že
mi tam někde v tom zbořenisku exne. Jenže on se posadil na tom svým
podivným loži z hader a papíru, tváře mu zrudly a pak zbělaly a já si
vcelku zděšěně všimnul, že má v očích strach. Ne, to nebyl strach, byla
to čiročirá hrůza.
,,Co blbneš ?" povídám. ,,Tváříš se, jak
kdybych ti navrhoval, že vykradem kostel za pravýho poledne a při
odchodu se pomuchlujem na oltáři, nebo tak něco." A on udělal něco, co
mě zmátlo a vyděsilo ještě ví. Tou ušmudlanou rukou s olámanýma, černýma
nehtama na štíhlých prstech klavíristy, se pokřižoval. Myslel jsem, že
je to kvůli tý mý zmínce o kostele. Až mnohem později mě napadlo, že to
možná s kostelem nemělo vůbec nic společnýho.
Nějakej
čas jsme teda ještě živořili v tom rozpadlým baráku a já na něj pořád
tlačil a pořád mluvil o tom útulku a i když se na to tvářil všelijak,
nakonec souhlasil. Ono už mu taky nezbejvalo moc sil, aby se se mnou
hádal. Vlastně to bylo skoro dojemný. Najednou jsem byl já ten, kdo
rozhoduje za oba a Kasandra na mě koukal se strašidelnou důvěrou. Náš
majetek se vešel do dvou igelitek, jednoho báglu a to nejcennější si
Kasandra nesl ve starý ošoupaný aktovce. Když jsem mu balil těch pár
věcí, co nechtěl nechat potkanům a kolegům, narazil jsem na starou
vizitku a pár otrhaných fotek. Na vizitce stálo Ing. Alexandr Žák a
kolem takový ty ozdobný klikyháky. Znáte to. Sevřelo mi to srdce. Učitel ne, jen Žák.
Tak takhle to myslel. Na fotkách jsem nikoho nepoznal. Jakýsi tlustý
mimino na klíně buclatý blondýny. Dvě holky na kolech. Neznámá místa a
tváře. Až když jsem dost dlouho koukal na poslední fotku, rozpoznal jsem
v tom vlasatým chlapíkovi, co objímal tu buclatou blondýnu, Kasandru.
Přišel jsem si jak čmuchal a schoval to všechno tak rychle, jak bych se o
to spálil. A když jsem to chtěl nacpat do postranní kapsy tý ošoupaný,
kdysi hnědý aktovky, evidentně pozůstatku z lepších časů, zachytil jsem
ukazovákem o něco studenýho a tvrdýho. Zatracená zvědavost, samozřejmě
jsem to vytáhl a byl to prsten. Nejspíš snubák a v něm vyrytý iniciály P.D. a A.Ž. Kdo je A.Ž. jsme už věděl. Kdo byla P.D. se můžu jen domýšlet.
Přestěhovali jsme se začátkem listopadu.
Začátkem prosince byl Kasandra mrtvej.
Bojím se, že na jeho smrti mám velký podíl i já.
Žádné komentáře:
Okomentovat