Na rozhraní /2/

,,Chtěla bych se podívat do toho města," zašeptala Marcela toužebně a zacukala chladnou dlaní, která ji neúprosně vlekla zšeřelým sépiovým světem.

,,Tam ne!" ostře ji okřiknul Svorka. ,,Tam odtud není návratu. To, co vidíš, jsou už jen stíny, kostry mrtvých snů." Znovu pohlédla k temným obrysům, které trčely na hraně obzoru stále stejně viditelné i vzdálené, přestože by přísahala, že od chvíle, co je poprvé spatřila, ušli desítky kilometrů.

,,My musíme ke Skleníku, to je jediná šance na záchranu. Pokud nevyjde, pak se k nim můžeš vrátit. Pak se k nim nejspíš vrátíš," promluvil Svorka hlasem tak nepředstíraně soucitným a bolestným, až na něj zvědavě pohlédla. Vykulené oči byly plné smutku a strachu. Už se nebránila.

Hlava se znovu samovolně protočila na čepu, kterým se stal její krk a ona překvapeně hleděla na blýskající se katedrálu, která jako by vypučela ze země několik metrů před nimi. Zakláněla se a napínala oči, seč mohla, a přesto nedohlédla k jejímu vrcholu.

,,Jsme na místě."

,, Proč je tu tak ticho?"

,,Tady je vždycky šest večer podzimního času, víš?" odpověděl Svorka netrpělivě. Netrpělivost byla nakažlivá. Cítila, jak se jí s téměř příjemným brněním šíří tělem jako doušek silného vína.

,,A co dál? Mám jít dovnitř? Nebo co mám vlastně udělat a proč? Nevím, jestli se mi tam chce... Co to vlastně je?"

Svorka se shovívavě usmál. ,,Říkám tomu Skleník, ale ve skutečnosti je to lapač snů. Tvůj lapač snů." Ohlédla se po svém průvodci, ale marně ho očima hledala. Zbylo po něm jen nepatrné čeření vzduchu. ,,Teď už musíš sama," šeptl tetelivý stín a pak se vytratil docela.

Bezradně se rozhlížela a přemýšlela jak postupovat dál. Co se od ní vlastně čeká? Ze zamyšlení ji vytrhlo vrzání a drnčení, které si nedokázala spojit s žádným známým předmětem. Zpoza katedrály vyjel vlak. Něco se jí na něm nezdálo, když přijel blíž, zjistila proč. Vláček byl složený z jednotlivých kolečkových bruslí velikosti odrostlého telete a na každé brusli bylo neonovou barvou vyvedeno písmeno nebo slabika. V první chvíli jí nedávala žádný smysl. Pak se pospojovala do slov, do povědomých slov ...p ra vá lá ska a m ír sn es ou ži vo ta v ír...

Už věděla, na co se dívá. Mockrát vytýkala mámě, že si něco tak staromódního pověsila v moderně zařízené kuchyni. Vyšívaný zarámovaný obrázek nadepsaný Domácí požehnání a pod ním zdobná kroucená písmena. Pravá láska a mír snesou života vír. Zdálo se jí to naivní a směšné. Máma, jindy vstřícná a přístupná jakékoliv diskuzi, byla v tomto směru neústupná. S úsměvem odrážela její výtky a nikdy se té hloupoučké výšivky od babičky nevzdala.

,, Mami!" promluvila jako by ji matka mohla slyšet. ,,Co mám dělat?" Odpověď nepřišla, ale to ji nepřekvapilo.

Vlak z kolečkových bruslí drnčivě kroužil kolem, ztrácel se za katedrálou a po chvíli se na druhé straně znovu objevoval. Neochotně vláček v jeho kroužení napodobila a vydala se na obhlídku, ve snaze najít nějaký vchod. Každou chvilku se jí hlava samovolně protočila a nabídla jí výhled na trosky snů černající se na oboru, na nebe prokvetlé temnými skvrnami jako blatníky škodovky rzí, plné zelených a žlutooranožových spamů šířících své vražedné poselství, na písmena domácího požehnání neúnavně kroužící kolem. Znovu a znovu si je opakovala. Nechtěla, ale nedokázala přestat a s každým opakováním se měnilo poslední slovo...vír...štír... štěk... šťerk... špek...šperk...

,,Zastav!" vykřikla s pocitem, že se zblázní z těch nesmyslně se opakujících slov. Vlak narazil do čehosi oblého, byla si jistá, že před malou chvilkou to tu ještě nebylo. Znovu pohlédla na známý tvar a uvědomila si, že to je její prasklá cyklistická přilba. Nepravidelné hnědé cákance rozseté kolem zející praskliny magicky přitahovaly oči. Brusle se jedna podruhé, jako zvířata zasažená ránou z jateční pistole, skácely na bok a po chvilce se z nich začalo kouřit. Rozkládaly se a rozpíjely, až z nich zbyly jen pestrobarevné fleky připomínající olejová kola znečišťující vodní tok. Vyděšeně se rozběhla pryč od strašidelného výjevu. Jednou rukou se přidržovala katedrály a klopýtala po jejím obvodu. Na omak byla budova hladká a chladná. Stěny byly složené ze stovek skel a sklíček poskládaných k sobě jako včelí plástve, jako barevná vitrážová okna v kostele, plná hrdinů a přemožených stvůr. Opřela se o stěnu oběma rukama a jedním ze skel, které ve skutečnosti bylo silnou lupou, nahlédla dovnitř.

V obývacím pokoji u nich doma si dívka asi dvacetiletá zkoušela bílé, zřejmě svatební šaty. Její dvě kamarádky posedávaly na opěradlech křesel a upíjely ze sklenic víno. V jedné poznala tu drzou Anetu, kterou Verča, bez ohledu na tichou nevoli rodičů, nade vše obdivovala. Viděla, že se smějí, ale k jejím uším nepronikl stěnou ani hlásek. Pak se otevřely dveře a do místnosti nakoukl vysoký muž s řídnoucími vlasy a výraznými kouty, cosi řekl a všichni se znovu rozesmáli. Musela se násilím odtrhnout od obrazu, který v ní vyvolával dusivou lítost. Přešla několik kroků a opět přitiskla dlaně na sklo a jedním z průhledů znovu nakoukla dovnitř. Tentokrát byl obraz jiný. Dva mladí muži seděli naproti sobě nad šachovnicí a mhouřili oči v hlubokém zamyšlení. Kolem nich stál hlouček přihlížejících. Cítila jejich napětí, jejich soustředění. Pak muž vlevo zvedl hlavu a podíval se jí přímo do očí. Srdce jí prudce poskočilo. Rysy byly sice trochu jiné než ve třinácti letech. Ostřejší, mužnější. Tytam byly buclaté dětské tváře. Přesto ho bezpečně poznávala. Se vzlykáním klopýtala kolem katedrály a volala jména svých dětí. Nikde nenašla jediný spoj, jedinou spáru naznačující vchod. Když se vrátila k rozteklým pozůstatkům bruslí, vyčerpaně se svezla na zem.

Přes její postavu schoulenou u úpatí katedrály se přelil teplý stín a uvnitř skleníku vycítila pohyb. Postavila se znovu na nohy a s dlaněmi opřenými o skleněnou stěnu poskládanou z pětiúhelníků hleděla do tváře jakési ženy. ,,Mami?" Ale už ve chvíli kdy vyslovila svou domněnku, si uvědomila, že to není máma. Hleděla na starší verzi sebe samé. Žena uvnitř skleníku se usmála a kývla jí na pozdrav. Pak se ohlédla. Sledovala směr jejího pohledu a uviděla prošedivělého muže sedícího v křesle s dítětem na klíně. Nebyla to Verča ani Ondra, ale něco v rysech dítěte je bolestně připomínalo. ,,Luboši!" zakřičela a pěstmi tloukla do hladkých stěn. Muž neslyšel a dál rozmlouval s dítětem. Žena k ní znovu stočila pohled. Její rty se pohybovaly.

,,Nevím, co mám dělat," rozkřičela se na ni. ,,Tady je všechno rozbité, jako ta moje přilba, jako já..."

Žena uvnitř přiložila levou ruku na jeden z pětiúhelníků a se zoufalou něhou na ni pohlédla. Zopakovala ten pohyb. Těsně předtím, než čára života protínající její pravici přilnula k hladkému povrchu, zahlédla v dlani své dvojnice pulzovat zlatavý klíč. Dotek zabrněl elektrickým výbojem. Sklo se na okamžik zdálo ještě ledovější, ještě neprostupnější. Pak se zakalilo a změklo jako vosk vystavený žáru slunce. Dvě dlaně se střetly a propletly.

Pootevřít oči vyžadovalo nesmírné úsilí. Víčka vážila víc než zbytek jejího rozbolavělého těla. Přesto se pokoušela znovu a znovu.

Nebe v tomto světě bylo sterilně bílé...