Kalný proud /2/

Větve staré třešně přejely po stěně a ťukly do okna. S trhnutím se narovnala a uvědomila si, že sedí v ratanovém křesílku, v koupelně, kde se utopil její manžel. Pod zadkem ji tlačil složený, zářivě bílý ručník. Připravila ho tam při jednom úklidu, aniž by ho ona nebo někdo jiný v posledních měsících použil. Pokud se do něj neutírá jeden mrtvý, nasraný mužský, pomyslela si a páteř jí pohladila ledová dlaň strachu. Zakroutila nad sebou hlavou. Kam až jsem se to dostala? Taková praktická, racionální holka. Kamarádky blábolící o vyvolávání duchů a jiných pitominách jí byly vždycky k smíchu. Jak se říká, odříkaného největší krajíc. Teď sdílím dům s minimálně jedním duchem. Zahýkala hysterickým smíchem, který se zlomil v zasténání. Sílící vítr solidárně zasténal s ní.

Jednou ji tady, v hlubokém zamyšlení hraničím téměř s autohypnózozu, našla Barča.

,,Mami, ty se sem chodíš mučit," řekla a v hlase jí zazníval soucitně pohrdavý podtón.

,,Proč ten barák neprodáš a neodstěhuješ se? Tady...," na chvilku se odmlčela, jak usilovně hledala správná slova. ,,Tady straší."

To mi povídej, pomyslela si tenkrát. Snad to měla být jen dramatická metafora, nebo opravdu podvědomě cítila, že s domem je něco v nepořádku. Ať tak nebo tak, její krásná, tichá holčička se značně přiblížila pravdě. Přesto jí nedokázala říct o mokrých otiscích bosých nohou, které někdy nachází v koupelně, v chodbě, nebo ve své ložnici, o loužích vody, objevujících se zdánlivě bez příčiny, o mokrém oblečení naházeném na hromadu v její skříni, o stále sílícím pocitu, že táta tak úplně neodešel. I o tom, že nejspíš ví proč. Než stihla najít vhodná slova, Bára bouchla dveřmi a byla pryč. Přestože se nadále stýkaly, už nikdy do domu nevstoupila.

Měla jsem jí to říct, zopakovala si potisícíprvé. Byla jsem zbabělá, bála jsem se, že přetrhnu i tu tenkou nitku porozumění, která mezi námi zbývala. Bála jsem se, že ji ztratím úplně. Jako Marka, jako Aleše. Že mě začne nenávidět, jako se nenávidím já sama. Proč to nemohlo dopadnout jinak?

Nejčastěji sledovaný film v její hlavě se přetočil na začátek a začal se odvíjet znovu a ona ho, stejně jako mnohokrát předtím, pozorně sledovala a s odstupem šíleného vědce analyzovala.

Po příchodu domů tenkrát nejdřív zamířila ke kredenci a ještě oblečená si nalila velkého panáka rumu. Nic jiného doma nebylo. Jen troška navoněné rezavé vody, připomínka vánočního pečení. Běsnila vztekem a bezmocí. Oči měla zarudlé pláčem. Nenápadně si otírala slzy celou cestu autobusem. Stejně vzbudila pár soucitných pohledů. Ty ji překvapivě rozběsnily ještě víc. Aleš, vymodlený syn, milované nadané dítě, jí právě zasadil ty nejtvrdší rány. Zákeřným hákem ji poslal k zemi a ona si zoufala.

Chtěl se s ní sejít v kavárně. Potěšeně souhlasila. Tichý dům i Markovy vleklé potíže, jak tomu říkala, ji deptaly. Víc než si připouštěla. Místo Aleše přišel někdo jiný. V tom cizinci nepoznávala svého syna, zato jí strašidelně připomínal manželovu tvář poznamenanou alkoholem. Jeho oči, tak podobné jejím, uhýbavě klouzaly všude kolem, když ji žádal o peníze. Už sahala pro peněženku v domnění, že pár stovek bude stačit. Pak znovu pohlédla do ztrhané, zestárlé tváře a pokusila se zachytit jeho pohled. Ty oči ji vyděsily. Byla v nich jakási vychytralá ostražitost.

,,Aleši o co jde!" oslovila rázně syna. Pak už jen zhrozeně naslouchala.

...Odešel ze školy, nic mu nepřináší. Mnohem víc se naučí hraním s kapelou v barech.... Půjčil si peníze na aparuturu. Nemá z čeho splácet..... Dluží za nájem a nejenom za něj....

Po dvouhodinové hádce prokládané jejími slzami a jeho odtažitým mlčením, se rozešli ve zlém. Ona mu odmítla pomáhat v tom bláznovství, on odmítl vrátit se domů.

Potřebovala se poradit s Markem. Potřebovala, aby promluvil se svým synem, který se právě pomátl a řítil se do záhuby. Potřebovala aby ji obejmul a řekl spolu to zvládneme a třeba i něco víc. Už měla v ruce mobil a zvolené jeho číslo, když na ni znovu naplno dolehla realita. Marek už nebyl tím kým býval. I on se změnil k nepoznání. Ve zlosti poprvé vyslovila nahlas, to co si dávno myslela.

,,Všechno je to tvoje vina! To ty jsi nás všechny zničil!" křičela prázdnou kuchyní.

Pak ji napadla jiná věc. Kde vlastně Marek je. Bylo sedm hodin večer. Už měl být dávno doma. Ne že by jeho nepřítomnost byla něco neobvyklého. Pustila se do přípravy večeře a při automaticky vykonávaných pohybech se pomalu uklidnila. Krátce před osmou ji znovu přepadla nervozita. Bezcílně bloumala domem. Pak ji napadlo otevřít dveře staré nové koupelny. Marek ležel bezvládně ve vaně a tvrdě spal. Vzduch byl prosycený opileckými výpary. Proč ji to nenapadlo. Věděla o jeho podivném zvyku po návratu z pařby zalézt do vany. Zacloumala s ním. Jen zachrčel. Poznala že je opilý víc, než většinou býval.

Najednou toho bylo moc. Dlouhé měsíce napětí a beznaděje, chátrající dům, hroutící se sny. Barunka, která našla domov u cizích, Aleš, který pošlapal všechno čemu věřila, co do něj vkládala. A přímo před ní ležel viník toho všeho ponořený ve slastném spánku, který ona už dávno neznala. Stáhla ruku sahající po řetízku se špuntem. Váhavě minula nepatrně pozvednutou páku, díky které do vany slaboulinkým proudem stále přitékala voda. Znovu pohlédla na manžela a všechen nahromaděný vztek z ní vyšel v divokém zasyčení: ,,Pro mě za mě se třeba utop, ty...ty... darebáku!"

Pak odešla. Poprvé po dlouhých měsících a zároveň naposledy, upadla do vyčerpaného bezesného spánku. Zaspala své předsevzetí jít Marka zkontrolovat, pokud ho do hodiny nevyžene z vany zima. A Marek, který si nikdy nedal poradit, který její naléhaní a prosby pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, tentokrát překvapivě poslechl.

Vzbudila se ve čtyři ráno. Marek byl tou dobou už několik hodin mrtvý.

Zatímco její myšlenky bloudily minulostí, ruce zaměstnávalo něco úplně jiného. Vana byla plná horké, napěněné vody. Vedeny vůlí, která už nepocházela od jejich majitelky, otevřely zrcadlo a tam nalezly to, co potřebovaly. Bylo to ukryté za kelímkem hydratačního krému, zubní pastou s bělicím účinkem a zpola prázdnou krabičkou vatových tyčinek. Obsah drobného balíčku úhledně rozložily po okraji vany. Žárovka s praskáním zhasla a vystřídalo ji mihotavé světlo vonných svíček, dávno nepoužívaných, ale stále uložených ve skříňce pod umyvadlem. Stíny tančící po stěnách proměnily známou místnost v pohanskou svatyni, kde se má odehrát tajuplný obřad.

Vítr utichl stejně jako dům.

Klid se rozhostil i v jejím nitru. Zvolna se svlékla, pečlivě složila prádlo na ratanové křesílko a pak se ponořila do připravené lázně.

,,Ach, Marku... Marku... ", zašeptala do vůně a ticha.

Plamínky svíček se bláznivě roztančily.

Půlkruh pečlivě vyrovnaných žiletek na okamžik přejal jejich odlesk a proměnil se v jediné žhnoucí ostří.

 

Dům naslouchal a ona byla připravená.