Hop nebo trop
,,Copak
jsi tam nešla?" vybuchla Nika. Uvědomila, že má na krajíčku. Rozpačitě
si otřela vlhké oči a vzala babi za ruku v omluvném gestu. Měla bych
spíš fandit dědovi, pomyslela si provinile. Páni, já jsem teda fakt
dáreček, kdyby to nebyl on, nemusela bych tu být ani já. Třeba by teď na
mém místě seděla nějaká Adéla, Agáta nebo Johana nebo snad Aleš a nebo
by to bylo všechno ještě nějak úplně jinak... Promiň, dědo, vyslala
omluvnou myšlenku někam do prostoru. Jenže já jsem taky viděla tu
kouzelnou hračku a v porovnání s ní je prsten jako dárek nudně
předvídatelný...
,,Ale šla, to víš, že
jsem tam šla," bránila se babi mdle a stiskla Berenice ruku, jako by ji
chtěla uklidnit a sobě dodat odvahy.
,,A
tančili jste? Nebo co se vlastně stalo?" zeptala se Nika, ale dala si
záležet, aby jí z hlasu vymizel ten nedůtklivý podtón. Stejně měla
pocit, že se nechala příliš unést příběhem. Vstala, protáhla se. V břiše
jí hlasitě zakručelo. Omluvně pohlédla na babi a pak se zasmála do
dlaní.
,,Babi, nemáš hlad? Nechceš ohřát polévku?"
,,Zatím
ne, ale ty se klidně najez. Zní to, jako bys měla v břiše hladového
tygra." Berenice se moc nechtělo, zabývat se tak nudnou činností, jako
je příprava jídla, ale zvuky to byly opravdu příšerné a čím dál
hlasitější. Hladový tygr, ano, to sedělo.
V
kuchyni zapnula rychlovarnou konvici a zatímco voda syčela a bublala,
zahleděla se nepřítomně do šera za kuchyňským oknem. Opuštěné dětské
hřiště s řadou houpaček, vejcovitou prolézačkou a minikolotočem působilo
nezvykle tísnivě. Houpačky se nepatrně pohybovaly, jako by do nich
právě dosedly nějaké pro živé oči neviditelné děti, které s příchodem
temnoty střídají své šťastnější denní protějšky. Jaká morbidní myšlenka,
zachvěla se Nika. A jak vtíravá. Skoro viděla, jak se houpačky oživené
záběry neviditelných nohou rozhýbou, nejdřív jen krotce při zemi a pak
budou létat stále výš a výš a dubnový podvečer zaplní skřípání řetězů a
šelestivý, neradostný smích...
Osvětlená
okna tvořila proměnlivé obrazce na plochých šedivých tvářích okolních
paneláků. Každou chvilku přibyly další žluté nebo namodralé oči a jiné
naopak potemněly. Ta podívaná ji fascinovala. Přitiskla nos na sklo a
představovala si všechny ty příběhy odehrávající se za okny. Na okamžik
pocítila silnou touhu ukrást si život někoho jiného a ten svůj odložit
jako nepovedené, nedbale ušité šaty. Stát se někým jiným.
Připadala
si, jako by se i v její mysli otevřelo nějaké zvláštní okno. Okno,
které nevyzařovalo ven, ale naopak propouštělo, přímo vtahovalo všemožné
myšlenkové harampádí do sebe, podobně jako vysavač puštěný na maximum.
Pár těch krámů, co jím prošlo, se jí docela líbilo, ale spousta dalších
věcí byla nepoužitelná, ne-li přímo nebezpečná. Pokusila se okno, které
vnímala jako otevřenou ránu, uzavřít. Zastavit ten zběsilý pohyb
myšlenek. Nešlo to. Položila si chladnou dlaň na unavené oči a chvilku
se v temnotě za dlaní skryla. Nebylo to o moc lepší, ale o trošku přece
jenom ano.
Měla by babi nachystat
postel, měla by se osprchovat. Cítila se navzdory ledovým dlaním
upocená, rozlámaná. Naslouchání je pěkná dřina, to tedy ano, napadlo ji.
Zranitelná jako obnažený zubní krček, jako had, kterého útočník zastihl
v nejchoulostivější chvíli, kdy stará kůže drží na těle už jen malým
kouskem a ta nová ještě není úplně dokončená. Ale věděla, že stejně nic z
toho neudělá. Věděla, že příběh bude pokračovat, že musí
pokračovat až do úplného konce a ten konec, který přes veškeré zdání
neuzavřenosti už dávno zná, bude muset přijmout, ať už k němu vedlo, co
chtělo.
Připravila
konvici čaje, tác s chlebíčky doplnila několika kousky ovoce a miskou
čajového pečiva a znovu všechno naservírovala na stolek. Babi neseděla
na svém místě. Projelo jí nepochopitelné leknutí, jako by její byt nebyl
obyčejným třípokojákem ale rozlehlým bludištěm, ve kterém se jedna druhé
mohou snadno ztratit z dohledu. Vyběhla do úzké chodbičky a uklidnila
se, když uviděla pode dveřmi do koupelny proužek světla. Ozval se zvuk
splachování, ťukání hůlky do dlaždic. Nika rychle vycouvala zpět do
obývacího pokoje a předstírala, že si prohlíží CD vyrovnané nad
televizí. Dveře se otevřely. Zahlédla roh vany a část koupelnové stěny
obložené tyrkysovými a bílými obkladačkami. Babi prošla dveřmi. Zdá se
mi to, nebo se opírá o hůlku silněji než ráno? napadlo Niku znepokojeně.
Pozorovala babi, jak se ztěžka sune pokojem, dívala se, jak si opatrně
sedá a hůlku opírá vedle sebe. Znovu ucítila v očích zrádné pálení.
,,Taky
si odskočím, hned jsem zpátky," Když za ní zacvakly dveře, pocítila
cosi ne nepodobného úlevě. Utekla jsem tomu, pomyslela si a opřela se o
pračku.
Otevřené okno připomínající
ránu vyvolalo V Ničině hlavě úplný chaos, zmatené víření. Zatím to byl
jen takový "kapesní" vír, jaké se někdy objevují v letních dnech na
prašných cestách. Pochytají pár stovek prachových zrnek, trychtýřovitě
je roztočí a o kousek dál je znovu jemně uloží na zem. Zatím. Ale měla
pocit, že se blíží něco mnohem většího, něco, co jen těžko bude moct být
popisované výrazem kapesní. Možná Pocitové tornádo, možná Velká
hormonální bouře. V duchu si prošla kalendář a Velkou hormonální
vyškrtla. ,,Jenom zblázněné pocity," pronesla tiše, když si s razancí
několikanásobně větší, než bylo třeba, stříkala na ruce tekuté mýdlo.
Ozvěna vlastního smíchu ji přiměla zmlknout. Nezněla vůbec vesele.
Odrážela se od stěn jako smích ženy, která byla sama tak dlouho, až
uvěřila, že není osamělá a začala vést se smyšlenými přáteli dlouhé
hovory prokládané pomateným smíchem.
Studená
voda na tvářích zapůsobila jako lék, jako facka. Znovu se začala cítit
víc sama sebou. Vyrovnaná, rozumná. Planá! vykřiknul zrádný hlas v její
hlavě. ,,Vyrovnaná", odsekla mu a mrskla zmuchlaný ručník na pračku.
Babi seděla na gauči s rukama způsobně položenýma na kolenou, jako kdyby
se během Bereničiny nepřítomnosti stala jednou ze svých žaček. Při
zaslechnutí otvíraných dveří, zvedla hlavu a pohladila gauč vedle sebe.
Nice se zdálo, že v tom gestu cítí netrpělivost.
Kdykoli
bude v budoucnosti na babičku vzpomínat, vybaví si ji právě takto. Ruce
položené na kolenou, vlasy úhledně stažené v malém drdůlku, oči za
brýlemi velké a vážné a... netrpělivé.
Babičko,
proč máš tak velké oči? napadla Niku bláznivá otázka. A z odpovědi,
která se vynořila neznámo odkud, jí přeběhl mráz po zádech.
Bojím se, že by mě mohlo něco sežrat, odpověděl drzý návštěvník Ničiny hlavy.
Tak to jsme dva, můj užvaněný příteli, pomyslela si. To jsme dva.
,,Jistěže
jsem tam šla," zopakovala babi, když se konečně znovu usadily. Nika si
opřela hlavu a studovala babiččin profil. Venku se úplně setmělo. V
proměnlivých geometrických obrazcích převážila namodralá televizní okna.
Čas na seriál. Čas na kousek cizího štěstí, cizí bolesti. Čas na útěk z
vlastního života.
,, ...a na tu naši
schůzku jsem myslela vlastně celý den. Poprvé v životě se mi zdálo
vyučování stejně nekonečné jako školákům..."
.....
Když
skončí vyučování, jsou skoro tři odpoledne. Od rána bojuje s nutkáním
zrušit své hodiny a poslat žáky domů, ať užijí trochu radosti, kterou
ona je prostoupená jako letní den sluncem. I tak má ještě spoustu času.
Zavře se ve svém pokoji a na postel vyhází skromnou garderobu. Vlňák
visí na háčku vedle dveří. Každou chvilku k němu sklouzne provinilýma
očima. Nakonec to nevydrží a prstýnek vyloví z kapsy, kde leží od
včerejšího rozhovoru v zahradě. Ruka chce znovu začít se svou hloupou
hrou, které říká prstýnkování. Tentokrát jí to nedovolí. Kroužek políbí a
pak opatrně a jemně uloží do šuplíku pod pečlivě složené prádlo. Když
jí zmizí z dohledu, cítí se podstatně lépe. Nespokojeně přehlédne
oblečení ležící na posteli. Nakonec rezignovaně natáhne manšestráky,
které měla i včera a přes ramena přehodí vlňák s podivně odlehčenou
kapsou. Je připravená. V zrcadle překontroluje vlasy, vycení na sebe
zuby a s chutí se zasměje své tváři vypadající s vyceněnými zuby divoce a
cize.
Ve
čtyři proklouzne zelenými dveřmi, které se snad nikdy nezamykají. Nohy
ji samy nesou úzkou pěšinou. Včera šla co noha nohu mine, dneska má chuť
letět jako vítr. Domluvili se na půl pátou. Poroučí si jít pomalu, co
kdyby tam už Aleš byl a uviděl ji, jak běží na schůzku jako netrpělivá
puberťačka. Sluneční paprsky prochází korunami stromů a ona jim vděčně
nastavuje tváře k pohlazení. Na chvilku se zastaví nedaleko od místa,
kde včera stáli, opakuje si polohlasem rozhovor, který vedli a mhouří
oči do slunce. Najednou jí tvář studeně přejede stín. Otevře oči dokořán
a polekaně se rozhlíží. Slunce se skrývá za břichatým mrakem. Hned je o
několik stupňů chladněji, zimomřivě se schoulí do vlňáku a znovu se
rozběhne. Ještě než proběhne uvrzanou brankou na druhém konci zahrady,
visící jen na jednom pantu, slunce je zpátky, teplota vzduchu znovu
stoupne na přívětivých čtrnáct stupňů a šedivý bachráč nevzrušeně putuje
dál, za svým neznámým cílem.
Kousek,
který dokáže jen jarní obloha. V žádný jiný čas nejsou rozdíly v teplotě
vzduchu tak náhlé a dramatické, jako když probíhá po zimě tam nahoře,
na nebi velké gruntování a obloha je plná podobných bachráčů naplněných
nepoužitými zbytky sněhu. Zvolna se přesouvají se svým nákladem po směru
větru, ne nepodobní rozvážným slonům s nákladem skoro stejně velkým
jako oni sami a každou chvilku skryjí slunce, jako by těm dole nepřáli
ani trošku tepla.
Minutu
před půl pátou stojí na konci vsi, dál už jsou jen pastviny a louky,
les a někde za ním Jinonice, Mařín a kus za nimi Malá Bojnice. Zády se
opře o Koukalovu stodolu, cítí loňské seno a cosi, čím jsou prkna
stodoly s propadlou střechou napuštěná, slyší pobekávání ovcí, které se
pasou někde dál ve stráni. Ptáci na sebe pokřikují svou kódovanou ptačí
řečí a sdělují si, že je jaro, je jaro... Koniklece už odkvetly,
hlavičky sklání k zemi. Škoda, napadne ji, taková výzdoba by se k
dnešnímu dni docela hodila, ale vlastně je jí to jedno. Netrpělivě
vyhlíží za rohem stodoly a kouká směrem k Chobotu, odlehlé části Tetína,
kde stojí dům Bláhových.
Pro ukrácení
dlouhé chvíle si ještě jednou opakuje celý rozhovor. Nijak výrazně jí
čekání nezkrátí, ale překvapeně si uvědomí, jak málo si toho vlastně
řekli.
Deset minut po půl je cesta k
Chobotu stále prázdná, až na pár dětí, které na tu vzdálenost nedokáže
rozpoznat. Co to vlastně říkal? přemýšlí roztěkaně. Řekl opravdu v půl
páté, řekl zítra? Neřekl spíš někdy? Třeba příští týden, příští měsíc...
Pět
minut před pátou vykročí směrem k Chobotu, udělá šest rychlých kroků a
znovu se vrátí na své stanoviště. Co když jsem to špatně pochopila? Co
bych mu řekla? Znamenal náš rozhovor, co si myslím, že znamenal, nebo
jsem se spletla? Nevesele se zasměje. Myslel by si, že jsem blázen. A
řekl to vůbec, nebo jsem jen slyšela, co jsem slyšet chtěla? Rozbolí ji
hlava a najednou si nedokáže vybavit ani jejich rozhovor, ani jeho tvář.
Překrývá se s jinou tváří, po které se šíří nesouměrný vítězný úsměv.
Cítí se jako blázen. Semínko pochybnosti nalezlo úrodnou půdu a překotně
se zavrtává hlouběji
Ve čtvrt na šest
ji napadne, jak bláhově a nedospěle se v posledních týdnech chovala.
Jak snadno se nechala nachytat. Tváře jí polije sytá červeň. Ze semínka
je rozložitá rostlina, kořeny a šlahouny plné trnů se rozrůstají.
V
půl šesté je každá molekula jejího těla infikovaná nejistotou. Ještě s
ní bojuje, usilovně se pokouší vybavit si ty tmavé pozorné oči a chvilku
se jí to daří, pak se přižene další mrak, další nezúčastněný bachráč s
nákladem sněhu, skryje slunce a s ním i jeho oči. Tmavé oči, ke kterým
se důvěřivě upnula, v její představě blednou a mění na šedomodré,
jiskřící pobavením.
Ve tři čtvrtě na
šest se otočí a vykročí na cestu zpět, ujde deset kroků a znovu se
vrátí. Po pěti minutách to zopakuje. Slávek mu nikdy nevěřil, napadne ji
a cítí jakési trpké zadostiučinění. A já hloupá nevěřila jemu, vyčítá
si. Slunce se čím dál častěji skrývá za mraky. Proměnlivá krajina, po
které se prohání světlo následované stínem jí už nepřipadá půvabná ale
zlověstná; jako kulisa k dramatu, které se zde co nevidět odehraje.
Netouží být u toho. Zvedá se vítr a stíny se dlouží. Je jí zima a bolí
ji nohy.
Pár minut po šesté to vzdává.
Za tohle bych vyměnila Slávka, který se nikdy nezpozdil ani o minutu,
který naopak přicházel pokaždé s předstihem, uvažuje hořce. Cítí se
trapná a směšná. Cítí se jako malá hloupá holka, která patří do školní
lavice a ne za učitelský stůl. Vykročí zpět a když ujde prvních deset
kroků, které jsou nejtěžší, pocítí silnou úlevu. Napadne ji, že úleva
pramení z toho, že se nakonec přece jenom rozhodla správně. Po váhavých
deseti krocích, které jsou tak těžké, se rozběhne, jako by během mohla
odčinit pochybnost, která jí v posledních měsících pobláznila hlavu.
Netuší, že často i samotné rozhodnutí přinese úlevu a přitom vůbec
nezáleží, pro co se člověk rozhodne. Hlavní je, že si zvolí nějaký směr.
Ve
chvíli, kdy prochází pochroumanou brankou školní zahrady, visící na
jednom pantu, objevuje se na prašné cestě k Chobotu vytáhlá postava.
Aleš jde pomalu, všechno mu napovídá, že už tam nebude. Jak by mohla.
Právě dnes má takovou smůlu. Poslední náklad kulatiny se uvolnil a s
rachotem se skutálel na zem. Naštěstí se nikomu nic nestalo, pokud
nepočítá slovní přestřelku se starým Havlíkem, se kterým jezdí a který
by to rád svedl celé na něj. Nejvíc ho štve, i když si to nepřiznává, že
ten protivný všetečka by mohl mít pravdu. Než dřevo znovu naložili a
dojeli na pilu, bylo pět. V půl šesté dojel domů, narychlo se opláchnul a
převlékl. Smůla. Smůlovatá smůla, opakuje si a obchází stodolu, jen pro
jistotu. Zdá se mu, že loňská tráva je v jednom místě ušlapaná. Vidí
klacík s částečně oloupanou kůrou a přemýšlí, jestli ji slouply ty ruce,
které má na mysli. Chvilku je v pokušení zajít hned za Svaťou a všechno
jí vysvětlit.
Jenže pořád ještě je pekelně nabroušený na otravného Havlíka, na ty pitomé klády a nejvíc na sebe.
Jenže ruce má od šmíru a pryskyřice, za nehty špínu a kolem hlavy se mu
vznáší pach nafty, který jindy vdechuje s požitkem závisláka, ale jako
parfém na první schůzku se mu zdá přece jenom poněkud nevhodný.
Bojí se, že by nenašel správná slova a ani trošku mu není do tance.
Zítra, řekne si. Budu mít lepší náladu, budu připravený a ona to určitě pochopí.
Uvažuje
samozřejmě správně. Uvažuje tak, jako uvažují lidé, kteří neví, že
lidské životy jsou tvořeny miliony sekund, ve kterých proběhnou miliony
nepodstatných rozhodnutí, jenž mohou být kdykoli později změněna,
opravena nebo přímo zapomenuta. A pak je pár sekund, pár rozhodnutí,
představujících jakési nosné body celé konstrukce, kterou si každý po svém
budujeme a které se někdy říká úděl, osud nebo předurčení. Rozhodnutí v
těchto sekundách, v těchto bodech je neměnné. Znamená hop nebo trop.
Ještě
neví, že právě do takového bodu se on a Svaťa dostali, že se přiblížili
jeden druhému na nejbližší možnou vzdálenost a už v tomto okamžiku se
od sebe vzdalují.
A ani jeden z nich samozřejmě zatím neví nic o míjení.
Neuvidí
ji zítra ani pozítří ani další den. Když se potkají příště, což je
přičiněním rozličných maličkostí - které samy o sobě nejsou důležité,
ale společně utváří lidské osudy - za dlouhé tři týdny, jejich oči se
najdou a sklouznou stranou. Zakření se na sebe, ale svět kolem nich se
neroztočí a minuty běží spořádaně a hladce. Nekoná se žádné závratné
zrychlení nebo zpomalení, ani jiný laciný trik provozovaný filutou časem
a často zmiňovaný zamilovanými.
Svaťa
má v tu chvíli už jiné starosti a jeho omluvy a vysvětlování se
zdvořilým úsměvem odmává do ztracena. Malou chvilku přemýšlí, že mu
vrátí i hrací skříňku, ale on ji nežádá zpět a jí přijde nevhodné, o tom
mluvit a tak zůstanou tanečníci u ní. Ruce, z nichž jednu zdobí zlatý
kroužek, jí každou chvilku nenápadně zabloudí k zatím plochému bříšku a
nedůvěřivě je hladí. Přemýšlí jestli to nepatrné zrnko, které se tam
někde skrývá, bude holčička nebo chlapec, přemýšlí, jak ji nebo jeho
pojmenují, jak ji nebo jeho budou se Slávkem vychovávat.
Rozhodně zahání každou myšlenku vedoucí k setkání v zahradě, k marnému a trapnému přešlapování za stodolou, ke slíbenému tanci.
Nepřemýšlí o Alešovi ani o míjení. Zatím ne.
Rozhodla se.
Hop nebo trop.
6. část - Dívka ve fialovém
Žádné komentáře:
Okomentovat