Velký šéf
Z města se Honza vrátil v půl jedenácté.
Zdržel se nerozhodným přecházením kolem schránky. Unavenou hlavou mu
vířily pochybnosti. Všechna ta pro a proti. Nakonec obálku škvírou
prostrčil. Když buchla na dno, napadlo ho: Teď už není cesta zpět.
Zatoužil po někom, komu by se mohl svěřit. Třeba Kamile. Nakonec to ale
zavrhnul. Bylo lepší, bezpečnější, když nic nevěděla. Odemkl si zadní
vchod Otevřené dlaně a po paměti přešel ke schodům vedoucím ke kotelně a
sklepu. Zepředu, z haly prosvítalo chodbou slabé světlo, ale v koutech
byla neproniknutelná tma. Z kapsy vytáhl Kasandrovu miniaturní baterku.
Zhnuseně se na ni zadíval. Vypadala spíš jako přívěšek ke klíčům. Ještě
jednou se rozhlédl a pak rychle seběhl patnáct schodů ke kotelně.
Co
když tam ten klíč už nebude? Honilo se mu hlavou. Pak si ho prostě budu
muset opatřit, nejspíš u Josefa v kanclu. Nakonec to byla zbytečná
starost. Klíč trčel ze zámku stejně jako v lednu. Ale něco tu přibylo.
Na dveřích byla přilepená ručně psaná cedule. ZÁKAZ VSTUPU! A pod tím menším písmem Z důvodu narušené statiky hrozí zřícení stropů.
Na okamžik se zarazil. Zdálo se mu, že písmena jsou psaná stejnou
rukou, která připsala poznámku VYHOVUJE pod jeho jméno. Jenže to mohlo
být zdání. Tiskací písmena jsou všechna stejná. Honza se pobaveně
uchechtl. Tak zřícení stropů, jasně. Otočil klíčem, pootevřenou
škvírou ve dveřích proklouzl dovnitř a co nejopatrněji za sebou zavřel.
Pak přejel baterkou kolem sebe. Těsně u hlavy měl vypínač. Zakroutil s
ním. Nic. Proč mě to nepřekvapuje, pomyslel si. To by přece bylo ukrutně
jednoduchý.
Miniaturní kroužek světla
o velikosti zhruba padesátikoruny namířil pod sebe, na první schod. Ve
vrstvě prachu rozpoznal několikery stopy. Už je pomalu skrýval další
nános prachu, ale pořád byly viditelné. Srdce se mu prudce rozběhlo. Teď
už se vrátit nemohl, ani kdyby chtěl. Musel tomu přijít na kloub. Krok
za krokem začal pomalu sestupovat a kuželem světla si střídavě mířil pod
nohy a na zdi kolem sebe. Nechtěl myslet na to, že stejnou cestou možná
prošel před časem Kasandra.
Když
sešel dvacet schodů málem narazil do zdi. V pravém úhlu se schodiště
prudce stáčelo znovu doprava. Slaboučké světlo neproniklo dál než ke
třetímu schodu. Chlad, který pociťoval už nahoře, stále sílil. Od pusy
mu při každém vydechnutí stoupal obláček páry. Šmátravě sestupoval stále
níž a přemýšlel, jestli varování před zřícením stropů, nebylo přece jen
pravdivé. Ještě dvakrát se schodiště prudce stočilo doprava. Pokaždé po
dvaceti schodech. Kamenné zdi byly na omak vlhké. Znovu si vzpoměl na
Kasandru. Tenhle barák je starej, nedej se zmást novou fasádou, řekl.
Teď tomu beze zbytku věřil. Musel být pěkně hluboko pod zemí. Když už
myslel, že schodiště snad povede až do nitra Země, spíše vycítil, než
uviděl, že se dostal do jakési chodby táhnoucí se doprava i doleva
neznámo jak daleko. Bezradně se rozhlížel, jako by čekal, že ho něco,
nějaký nápad postrčí správným směrem. Když uviděl v levé části chodby
sytě žlutou nitku, napadlo ho nejdříve, že si to vymýšlí. Přesto
bezděčně popošel několik kroků tím směrem. Nitka nezmizela, naopak
zazářila silněji. Tak rychle jak mu neznámé prostředí dovolilo se vydal
ke světelnému úkazu. Někde začít musí. Proč ne zjištěním, co je to za
úkaz. Po několika dalších krocích mu to došlo. To musí být dveře a ta
žlutá nitka je škvíra pod nimi, kterou prosvítá světlo. Ještě zrychlil a
zastavil se těsně u dveří. Zaposlouchal se do tmy, ale slyšel jen
bušení vlastního srdce a vzdálené odkapávání vody. Baterkou přejel po
dveřích. Nic neobvyklého. Úplně obyčejné dveře s obyčejnou klikou. Ale
přece tu bylo něco divného. Dveře byly očíslované. Při pohledu na
číslici 6 přilepenou v horní části dveří, si pomyslel, co je to za
hloupost a kolik těch dveří tady dole vlastně je. Se zatajeným dechem
zmáčkl kliku a když tlumeně vrzla, s jistou nostalgií zavzpomínal na
jinou kliku v jiném životě, o které byl také pevně přesvědčený, že
nepovolí. Pak se dveře navzdory jeho přesvědčení pootevřely a Honza po
drobném zaváhání vstoupil.
Po
celou dobu svého sestupu do podzemí si jeho unavená mysl pohrávala s
myšlenkou, co by ve sklepení mohl najít. Hlavou se mu míhaly strašlivé
obrazy. Čekal mučírnu se zkrvavenými nástroji, obětní kámen s ještě
čerstvou obětí s podřezaným hrdlem a očima zvrácenýma v sloup v
nekonečné hrůze, dokonce i pootevřené rakve, které právě opouští jejich
bledí, hladoví obyvatelé. Co spatřil, však nečekal ani v nejdivočejších
představách. Ten pohled mu vyrazil dech a uvedl ho do zmateného úžasu.
Za dveřmi byla... přívětivě osvětlená kancelář. Páni! sestoupil jsem
snad kilometr do podzemí, abych objevil... kancelář? Šokovaně se
rozhlížel po luxusním vybavení. Stolní lampička osvětlovala mahagonový
pracovní stůl, stěny plné reprodukcí známých obrazů. Podlahu od stěny ke
stěně pokrýval šedý huňatý koberec s rudým nebo fialovým vzorem.
Scházelo jen okno plné kvetoucích orchidejí. A okno by se tady zatraceně
hodilo. Luxus neluxus smrdí to tady jak v ZOO, v pavilonu opic. Nebo
šelem, pomyslel si Honza. Pak mu došlo, co to vlastně našel. Prožité
napětí a stres v něm vyvolaly téměř hysterický záchvat smíchu. Opřel se
dlaněmi do kolen roztřesených nohou a řval smíchy.
Pořád
ještě se smál, když mu po páteři odshora dolů přejelo cosi ostrého.
Prudce se narovnal. Pak mu rameno zatížila ruka a smích mu odumřel v
hrdle. Pach zesílil. Jeho štiplavost ho dusila a vháněla mu slzy do očí.
Pohled mu sklouzl na levé rameno a při spatření dlouhých černých drápů v
jediném záblesku pochopil, komu ta odporně horká dlaň patří.
,,Jeníku,
jestlipak víš, co se stává zvědavým chlapcům?" zafunělo mu do ucha
přátelsky a současně ho téměř omámil páchnoucí dech. Zaječel jen jednou,
když mu ostré drápy pronikly košilí, kůží a masem a neomylně zamířily k
srdci. Temnota přišla rychle.
Ten
starej blázen měl ve všem pravdu, on to všechno..., pomyslel si Honza
udiveně. Víc nestihl. Vědomí Jana Dvořáka se rozplynulo do nicoty a s
ním i všechny jeho touhy, sny, přesvědčení a obavy.
,,Občas je něco sežere," dokončil hlas huhňavě.
Znělo to, jako když se pokouší mluvit někdo s plnými ústy.
.....
Ve
dvě ráno v tiché ložnici manželů Sirůvkových oživl jeden ze dvou mobilů
položených na Josefově nočním stolku a začal chraptivě vykřikovat: Když se u nás chlapi poperou...
Josef se rozespale posadil. Pak si uvědomil, že je to TEN mobil a
ospalost ho rázem opustila. Vystřídala ji tichá hrůza a přesvědčení, že
TO konečně přišlo. Že se probudil do svého posledního dne. Co nejtišeji
vyskočil z postele, přeběhl ložnici a když za sebou tichounce dovíral
dveře, pohledem sklouzl na Martina nahá záda. Ani jsem se nerozloučil,
pomyslel si. Pak se opřel o zeď a přijal hovor. Hlas, ze kterého se mu
podlamovala kolena a převracely vnitřnosti, pronesl to, čeho se bál
nejvíc. ,,Přijeď! Okamžitě!"
Josef
seběhl točité schodiště a cestou přemýšlel, co se mohlo tak strašně
podělat. A že se něco podělalo, to věděl naprosto jistě. Za uplynulých
sedm let, TEN mobil neožil ani jednou. Už si říkal, že ho s sebou vláčí
úplně zbytečně. A teď tohle, už podruhé během několika měsíců. Spěšně na
sebe naházel oblečení a uvědomil si, že se každým pohledem loučí. S
překvapivou ostrostí se mu vybavil den jeho promoce. Mamka celou dobu
šťastně poplakávala a když bylo po obřadu, pořád dokola opakovala:
,,Jsme na tebe s taťkou tak pyšní. Tak pyšní." A taťka pomrkával, jako
by mu něco spadlo do oka. A pak, doma, na něj čekala kytara, kterou si
už dávno přál. Tmavě modrá s černými ornamenty, překrásný kousek. Kdepak
asi skončila? A proč jsem vlastně přestal hrát?
Už
na střední škole si Josef vysloužil vcelku dobromyslnou přezdívku
"advokát chudejch". Učení mu šlo snadno a jeho snem bylo pomáhat, být
užitečný. Volba školy byla jasná. Rodiče byli nadšení. Byl první v
rodině, kdo studoval na vysoké škole. Po studiu nastoupil na své první
místo plný elánu a představ o šlechetném mladém právníkovi, jehož věhlas
stále stoupá. Trvalo několik let než si uvědomil, že přes svůj věk žije
v pohádkovém světě iluzí, kde dobro vítězí a zlo je po zásluze
potrestáno. V praxi to bylo naopak. Drobná vítězství nestačila k
zaplašení stále sílící frustrace a pocitu marnosti. Když přišla nabídka z
Otevřené dlaně s mírnou nedůvěrou přijal. Oevřená dlaň tehdy teprve
zahajovala svůj provoz, ale on rozpoznal její skrytý potenciál. Konečně
dělal něco, co ho naplňovalo, co mu přinášelo uspokojení.
Zatímco
vzpomínal, došel ke garáži, otevřel vrata a pak sedl do svého
nablýskaného vozu. Vyjel ven, vrata se nehlučně zavřela a on zamířil
nocí do centra města a pak dál na druhou stranu, do okrajové části, kde
stál ten prokletý barák.
Když
pochopil, byl už příliš pevně usazený ve své židli. Zahlédl v mlze
možnosti, které toto zařízení skýtalo a byl rozhodnutý je využít ve
prospěch těch, co to potřebují. Bohužel, nebyl jediný, ani první, kdo
tyto možnosti zahlédl. Zpočátku se mu to zdálo jako přijatelná cena. Za
jednoho, řekněme, ztraceného bezejmenného vandráka, mohl dalším pěti
nabídnout pomoc a zázemí. Ale jak se říká, podej prst... Jenomže tou
dobou už stejně nemohl skončit. Zdesateronásobil tedy své úsilí a ten
hlas ve své hlavě, který zněl jako máma a občas opakoval: Tak pyšní... tak pyšní,
zahrnul přívalem frází z nichž nejpádnější zněly: Nutné zlo a Účel
světí prostředky. S pomocí dalších pádných argumentů - chatičky v
Krkonoších a pak té druhé, na Floridě - se mu podařilo překřičet ten
otravný hlas a elegantně se přenést přes nepříjemné morální dilema.
Nutné zlo, tak tomu říkal.
O
hodinu později sestoupil do podzemí stejně jako Honza. Šel touto cestou
teprve potřetí. Poprvé sešel ty schody před sedmi roky, když ho Velký
šéf, jak mu sám pro sebe říkal, přijímal. Po druhé před několika měsíci.
Z celého svého vystrašeného srdce doufal, že je tu naposledy. Když vzal
za kliku na dveřích se šestkou, bylo mu na omdlení. Silou vůle se
přemohl a vstoupil.
Za
stolem seděl přitažlivý čtyřicátník a udržovaným nehtem levého malíčku
se šťoural v zubech. V pravé ruce cosi držel a rytmicky tím klepal o
stůl. Josef však ve své hrůze nedokázal rozpoznat, co to je. Bál se
rozhlédnout kolem sebe, stejně tak se bál hledět na toho... toho
neuvěřitelného tvora, který seděl před ním jako ztělesnění dobré nálady a
nočních můr dohromady. Když vyslovil jeho jméno, nedokázal se ovládnout
a tělem mu projel třas.
,,Zklamal
jsi mě, Josefe", promluvil Velký šéf zadumaně. ,,Nerad měním své zvyky.
Myslel jsem, že to už za ty roky víš. Strašně nerad jím v kanceláři. Je
to tak... nudné, bez fantazie. Raději si je chytám sám." Přemýšlivě se
zahleděl Josefovi do vytřeštěných očí.
,,Stejně tak nesnáším zbytečné výdaje. Z toho koberce už to nikdo nedostane." Povzdech provázený vyčítavým pohledem.
,,Ale šéfe, já nevím, nerozumím...," blekotal Josef.
,,Tak
si poslechni tohle a porozumíš!" zařval tvor najednou a po zděšeném
Josefovi hodil předmět, se kterým si doposud pohrával. Ten automaticky
vystřelil ruce a podařilo se mu ho zachytit. S údivem hleděl na
obyčejnou kazetu. Pořád ještě se vyrábí? pomyslel si udiveně a teď už
vůbec nevěděl, co může očekávat.
,,Tohle
ti tu nechal tvůj oblíbenec, ten tvůj asistent, kterého sis tak pečlivě
vybral. Jan Dvořák známý též jako Jeník. Ten sladkej kluk, kterýmu jsi
málem vyžvanil naše... naše know-how. Ano, to je ten správný výraz."
Velký šéf se potěšeně rozesmál a Josefovi se při tom zvuku podlomila
kolena. Cítil, jak ho panika ochromuje a znehybňuje jako ledový proud
znaveného plavce.
Tak Jeník je ten
problém, ale jak se zdá, šéf ho už vyřešil, napadlo Josefa a znovu se
otřásl hrůzou a odporem. Škoda ho, měl jsem ho docela rád. Ale teď
Josefe mysli, nebo podobně vyřeší i tebe. Napnul všechny duševní síly, aby se vymanil z ochromení a na druhý pokus se mu podařilo promluvit alespoň polohlasem.
,,Nechápu,
co se stalo, všechno sedělo, přesně podle psychologického profilu."
Josef pozvedl chvějící se pravačku a levou rukou narovnával jeden po
druhém křečovitě skrčené prsty. ,,Nefunkční rodina," drmolil snaživě.
,,Chybějící mužský vzor, fixace na matku." Jeho hlas zvolna ztrácel svou
předchozí plačtivou třaslavost, už mluvil skoro jako starý Josef.
,,Snadno ovlivnitelný, manipulovatelný. U všech ostatních to fungovalo.
Zdálo se, že..."
,,Co se zdá, je sen!"
rozeřval se znovu tvor. ,,A máš velké štěstí, že já nikdy nesním a mám
dobré přátele i na jiných místech. Nevím, Josefe, co se to s tebou děje?
Možná stárneš, možná na to všechno už nestačíš. Řekl jsem ti, zbav se
toho starého čmuchala, co kalí vodu a přitahuje k nám zbytečnou
pozornost. Ale tys neodolal a nechal si ten šunt, ten prsten," zasyšel
Velký šéf s takovým odporem, až Josef ztratil veškerou naději, že ještě
někdy vystoupá po těch zatracených schodech nahoru.
,,To
byla první chyba," pokračoval tvor káravě. Josefovi teď připomínal
přísného učitele, který právě zjistil, kdo mu polil židli lepidlem.
,,Kluka,
kterého nakazil svýma žvástama, jsi udělal svým asistentem. Druhá
chyba. Jaká bude ta třetí, Josefe? Nevím, jestli vůbec chci na nějakou
tvou další chybu čekat?" pronesl tvor, naposledy si prohlédl dlouhé
pěstěné nehty, jako by se toho pohledu nemohl nabažit a pak pohlédl se
směsí shovívavosti a pohrdání na Josefa.
,,Dlouhé
roky jsi byl můj oblíbenec, Josefe. Přejdeme tedy tento... drobný
incident a budeme dělat, že se nic nestalo. Ale ber to jako varování.
Ještě jednou a budeme muset naši, řekněme, spolupráci ukončit..." Další
výmluvný pohled na naleštěné nehty, nepříjemně připomínající drápy.
Podmanivé a současně nekonečně zlověstné blýsknutí zubů v dravčím
úsměvu. Josefův žaludek se neklidně převrátil.
,,A
teď už vypadni! Nudíš mě. Jako nakonec všichni tvého druhu. Jste jenom
nudná, bezcenná chátra. Zbav se věcí toho kluka a pak všeho ze skladu,
pokud tam ještě něco máš. Tohle nebyl bezejmenný tulák, někdo by ho mohl
postrádat. Ne. Někdo ho bude postrádat! A ani já nejsem všemocný.
Vypadni. A pořád si opakuj motto našeho podnikání..."
Josef
se na nejistých nohou dopotácel ke dveřím, z posledních sil hmátl po
klice a téměř vypadl na chodbu. Když za sebou zavřel dveře, opřel se o
zeď, roztřesenou rukou si otřel mokrý obličej a pokusil se ovládnout
rozbouřené vnitřnosti.
,,Lidi přichází
a odchází, nikdo se dlouho nezdrží," tak se to říkalo v Otevřené dlani.
,,A někteří ještě kratší čas než jiní..." uslyšel i přes zavřené dveře
šéfův dovětek a pak ho téměř srazil na kolena šílený, bujarý smích
rozléhající se chodbou a vracející se k němu mnohonásobnou ozvěnou.
,,Ty
prachy mně za to nestojí, za ty nervy, ani ta Florida," zakňučel Josef a
chvilku myslel, že opravdu omdlí. Jenže to byla ta patálie, když se
dáte do spolku s někým takovým, nemůžete říct: ,,Hele šéfe, mám s váma
nějakej problém, já končím."
Pak si
vzpomněl na Martu, na svou mladou, šikovnou, krásnou a náročnou ženu a
právě pomyšlení na ni mu pomohlo vzchopit se. A stejně tak pomyšlení na
praktické věci jako třeba: Co s těma cigaretama a chlastem, co leží ve
skladišti. A nebo: Dobře, že ty zbraně už jsou pryč. Jednou rukou se
opíral o zeď a zvolna klopýtal směrem, kde tušil schody. Baterka mu
vypadla z ruky někde v šéfově kanceláři, ale netroufal si, vrátit se pro
ni. Po pravdě, raději by se potmě plazil po zbytek života nekonečnou
vlhkou chodbou, než by znovu vzal za kliku Šéfovy kanceláře. Věřil, že
kdyby se pro ni přece jenom pokusil vrátit, jeho život by se omezil na
pouhé minuty, možná sekundy. Odhodlaně tedy klopýtal dál a ani si
nevšiml, když nohou cosi odkopl, jakási dvě čísla, která někdo odloupl,
nebo snad samovolně odpadla, ze dveří šéfova brlohu. Dvě devítky. Nebo
šestky. Ztratily se ve tmě a prachu, neviditelné pro oči případných
návštěvníků, které by snad potkal truchlivý osud, že by byli nuceni
sestoupit do podzemí a setkat se tváří v tvář s nájemníkem kanceláře.
Kanceláře, jejíž dveře původně zdobila ne jedna ale tři šestky.
Cesta
vzhůru se mu zdála nekonečná. Na pokraji zhroucení, vlastně po čtyřech
jako poraněné, k smrti vyděšené zvíře, jako červ, lezl z jednoho schodu
na druhý. V duchu si opakoval pořád dokola: Marta, prémie, prémie,
Marta. A ta dvě slova se mu stala zaklínadlem, které ho nakonec přece
jenom vyvedlo z temnoty na světlo.
Na chvilku.
Žádné komentáře:
Okomentovat