Na zip

Daniela

Proklouzla dveřmi jako myška. Jako obézní myška, ušklíbla se pro sebe bez špetky humoru. Pohledem přelétla manželskou postel rodičů se srdíčkovým povlečením. Mají povlečení jako puberťáci, napadlo ji. Škoda, že ten symbol lásky u nás doma zdobí jen peřiny, vzpomněla si na tátu a na... Zahnala zrádná slova zpět do ohrádky nevědění a zaklapla za nimi petlici. Oči upoutalo něco jiného. Na mámině skříni visely nové šaty od babičky. Plesové šaty broskvové barvy, ta přece sluší blondýnkám, že babi? s nenápadnou stříbrnou výšivkou kolem výstřihu. Představila si sama sebe oděnou v tom princeznovském modelu. Vedena hlasem roztouženého srdce sňala šaty z ramínka a nepřítomně si je přetáhla přes hlavu. Věděla, že dělá cosi nevýslovného, co nemůže dobře dopadnout. Přesto, nebo snad právě proto pokračovala dál.

Přes výstražné praskání švů se jí podařilo na sebe šaty nasoukat. Pohlédla do zrcadla a na vteřinu se skutečně viděla taková, jaká toužila být. Štíhlá, krásná, svůdná. Jako máma. Opájela se tím pohledem. Pak, jako by se probudila z hypnotického transu, ucítila jak ji těsné šaty svírají a škrtí, uslyšela praskání a plíživě se přikradla panika. Honem je chtěla stáhnout, zbavit se toho těsného kompromitujícího důkazu. Nešlo to. Ať se kroutila, jak chtěla, šaty se zasekly na jejích oblých tvarech, přilnuly k nim, těsně je obepnuly a nemínily se své kořisti vzdát. Zpotila se a do očí jí vhrkly slzy. Škubala šaty, ale babiččina práce byla příliš pečlivá. Žádný šunt z tržnice. Za to můžou ty moje zatracený prsa, kdo to kdy viděl, aby patnáctiletá holka měla takový prsa, pomyslela si s nenávistí k vlastnímu tělu a propukla v zoufalý pláč. Za prosklenými dveřmi se mihnul útlý stín. Vzápětí se dveře otevřely a máma v modrých domácích kalhotách a bílém tričku s véčkem se zastavila na prahu. Očima jí cosi proběhlo. Snad úsměv, snad smutek. Později, když na tím přemýšlela, Danielu napadlo, že to bylo poznání.

,,Mami, maminečko, prosím, nezlob se! Chtěla jsem si je jen zkusit. Víš, myslela jsem, že v nich budu stejná jako ty, stejně krásná... Mami, nezlob se!...Moc mě to mrzí, zničila jsem je, protože jsem tlustá. Tlustá jako prase," sypala ze sebe v pláči. ,,A teď je navíc nemůžu sundat..."

Zhroutila se na postel rodičů, nadechla se důvěrně známé vůně aviváže a opuchlý, uplakaný obličej skryla v horkých dlaních. Nechtěla, aby ji máma viděla, nechtěla, aby ji kdokoli ještě někdy viděl. Chtěla se ztratit ze světa.

Irena

A je to tady. Zas a znovu. Copak to nikdy neskončí? pomyslela si Irena, když otevřela dveře do ložnice a uviděla Dáju zmítající se před zrcadlem, nepříjemně připomínající rybku lapenou do rybářského saku. Zrcadlo zrcadlo, kdo je... Teď ne! zaprosila. Stála ve dveřích spoutaná ve vlastním saku spleteném z rozpaků a lítosti.

,,Kočičko moje, co to tady děláš?" zeptala se a pokusila se potlačit i ten nepatrný nechtěný stín pobavení, který se vynořil jako duch jiných trapasů, jako návštěvník z minulosti, který se ač nevítán stále vrací. Mazlivé oslovení, které používala, když chtěla dceru potěšit, bylo příslovečnou poslední kapkou, kterou přetekla hráz. Všechen posměch a pochybnosti se v Daniele vzedmuly jako přílivová vlna, jako pocitové tsunami a vyšly z ní v bolestném výkřiku.

,,Myslela jsem, že hezký lidi to maj v životě jednodušší, to jsem si myslela!"

Já taky, vyslovila Irena málem nahlas. ,,Chvilku počkej, hned jsem zpátky," oslovila dceřina záda odevzdaně spočívající na lůžku. Ztělesnění oběti krutým bohům módy, kteří neznají soucit, jen obdiv a následování. Rozhodným krokem vyšla z ložnice a dveře nechala pootevřené. Dívka znehybněla a přetáhla si srdíčkový polštář přes hlavu. Konečky tmavých vlasů vykukovaly zpod polštáře jako zvědaví hádci.

Zrcadlo zrcadlo..., vracela se vzpomínka neodbytně, když Irena kráčela krátkou chodbou směrem ke kuchyni vkusně propojené s obývacím pokojem. V uších jí zněl zvuk opakovaně rozepínaného zipu a vzadu v hrdle se usadila téměř zapomenutá pálivá chuť žaludečních šťáv.

Jak hlasitě může vyjeknout rozjetý zip! napadlo ji tenkrát, když stála v osmé třídě u tabule. Tváře spolužáků jí splývaly v šeď a ona ve zmatku nerozeznávala jejich rysy. Viděla jen bílé balónky, vznášející se v tichu, ve kterém doznívalo zadrnčení zipu a cvrnknutí urvaného knoflíku od riflí. Břicho příliš dlouho vězněné v o dvě čísla menších kalhotách, tajně vypůjčených od ségry, se s úlevou osvobodilo a juklo ven nad lemem kytičkovaných kalhotek. ,,Pecháčková si prdla!" zaječel neduživý Jára Komárek a prolomil rozpačité ticho. Děvčata zapištěla vysokými hlasy a chlapci se plácali do kolen v divošském veselí. Ireně do smíchu nebylo. Zrudla a zatoužila zařvat na ty prázdné ovály něco ukrutného. Místo toho stála přikovaná na místě, dokud ji třídní nenasměrovala ke dveřím a neodvedla ji do kabinetu. Učitelka knoflík přišila a když zjistila, že s poškozeným zipem nic nesvede, poslala ji domů. Dokonce i tašku jí přinesla ze třídy a než odcházela, pohladila ji plaše po rameni. ,,Nic si z toho nedělej, takové věci se stávají, zítra o tom nebude nikdo vědět." Další den o jejím výstupu skutečně nepadlo ani slovo. Vlastně už nikdy se o tom nemluvilo. Nikdy se na to nezapomnělo.

Když přišla domů, hodila tašku do předsíně a chvatně běžela na záchod. Žaludek se jí svíral a tancoval, podobně jako před pár roky po nezřízeném kolotočování s tátou. Táta byl v té době ještě v pořádku, na vrcholu sil. Veselá mysl a milá tvář, to byla slova, která nejpřesněji vzpomínku na tátu vystihovala. Do první mrtvice mu zbývalo dlouhých deset let. Vyzvracela se a najednou pocítila úlevu, jako by se zbavila tíživého břemene, které jí kdosi naložil. Do konce školního roku zhubla osm kil a během prázdnin další čtyři. Přestala navštěvovat mámu v cukrárně, pokušení bylo v přítomnosti kremrolí, věnečků a laskonek příliš silné. Když přece jenom neodolala, věděla si rady. Strč prst skrz krk a znovu jí bylo lehce. Časem se vytrénovala natolik, že stačilo naklonit se nad záchod a pomyslet na kolotoče. Do učení na švadlenu nastupovala jako štíhlá tmavovláska, za kterou pálil nejeden kluk. Nevšímala si jich. Ani ona nezapomněla.

Opustila jedno malé město, spíš větší vesnici, aby začala nový život v jiném, jen o maličko větším. Když ani desítky kilometrů dělící ji od ponížení a studu nepřinesly kýženou úlevu, vystavěla si vlastní město. Oblačný pomník dětství. Minulost na míru. Začala tím, že pečlivě prostříhala vzpomínky a nechala jen ty, které nezraňovaly. Rozstříhané cáry znovu sešila perličkovým stehem a to, co zbylo uložila jako tlející mrtvolu do černého pytle, podobného těm, ve kterých se odváží nebožtíci z míst neštěstí. Oddělila ji od sebe zatažením hrubého zipu. Doufala, že navždy.

Po vyučení se jí podařilo najít místo v galanterii. Mámina ovdovělá sestra, u které bydlela i předchozí tři roky - k oboustranné spokojenosti - jí nabídla ať zůstane a dokonce se za Irenu přimluvila u Růžkové, majitelky galanterie U paní Drahy. Práce ji bavila, šéfová byla snesitelná a hlavně měla záminku, proč se vracet domů jen na víkendy. Se šéfovou ji spojovala záliba v šití. Draha byla samouk, přesto její výtvory dosahovaly profesionální úrovně. Irena jen tiše žasla. Dokázala si ušít polštáře, spravit zip, nebo upravit oblečení, ale tím její um končil. Nezáviděla, jí to stačilo a Draze lichotil nepředstíraný obdiv. Netrvalo dlouho a ještě víc je sblížil jiný společný zájem. Radim, Drahy syn. Postupně ubývalo i víkendových návštěv. Lada zůstala doma s rodiči a sejmula z mladší sestry starost o nevraživého tátu, kterého nemoc nenapravitelně poznamenala a změnila. Tátu, který si v lepší dny došel sám na záchod a sám se najedl. O jeho špatných dnech raději nepřemýšlela. O mámu, která se snažila ze všech sil ukočírovat a udržet rozhrkanou, poškozenou káru rodinného života ve vyježděných kolejích. Utekla. Nikdo se neptal, nikdo jí nevyčítal. Možná to bylo na tom celém nejhorší.