Ta strašná síla slov

Z devátého patra se ulice zdála úzká jako šedá stuha a pospíchající lidé, zachumlaní v zimních bundách navzdory prvnímu jarnímu dni, drobní a nedůležití. Kdyby některý z nich zvedl hlavu, pořádně se zaklonil a pohlédl pro změnu vzhůru na šedivé nebe visící nehnutě nad městem, možná by zahlédl tam vysoko nad sebou cosi, v čem by po chvilce rozpoznal člověka hluboce vykloněného z okna. A možná by ho v jediném záblesku jasnozřivosti napadlo: Proboha! nějaký nešťastník se tam nahoře chystá skočit. Možná by se zastavil a věnoval tomu zoufalci tichou modlitbu a vyslal k němu pár povzbudivých myšlenek. Anebo by si jen stoupl stranou, aby nepřekážel davu, zapálil si cigaretu a s pečlivě tajeným vzrušením čekal, jestli opravdu skočí. A pak by nejspíš přiběhl k tělu nepřirozeně pokroucenému, na první pohled rozbitému, ležícímu ve stále se rozšiřující rudé kaluži, jen proto, aby mu neunikl jediný detail, aby byl první...

Pravá ruka, kterou se držel za okenní rám sklouzla a na okamžik ztratil rovnováhu, okno nebylo dostatečně nízké, aby z něho stoje na zemi mohl vypadnout, ale stejně pocítil nepříjemné trhnutí. A překvapivě silnou touhu přesně tohle udělat, skoncovat s tím podivným pocitem prázdnoty, zbavit se zmatku, bolesti. Potrestat JI... Ve smyčce se mu hlavou honila tři slova: Jsem na konci. Rukama znecitlivělýma zimou přibouchl okno, až sklo zadrnčelo a se zbytečnou razancí otočil kličkou. Tlumené zvuky z ulice utichly úplně. Zůstal stát s očima upřenýma na zakaboněné nebe nad střechami a komíny, aniž by cokoliv z toho viděl. Jeho pohled byl obrácený dovnitř, k té prázdnotě. Cítil se umrtvený a přitom obnažený, jako rána, která je natolik vážná, že člověku v prvotním šoku ani nedochází, jak zlé to s ním je. Periferním viděním zaznamenal pohyb. Prudce otočil hlavu a ještě zahlédl jak vypasený pavouk zmizel ve škvíře. V jemném průvanu z netěsnícího okna se zachvívala potrhaná pavučina. Není pryč ani týden a už to začíná být znát, pomyslel si. Ne, opravil se, takto to vyznělo, jako by teprve po týdnu pocítil její nepřítomnost. Pravdou bylo, že její nepřítomnost pocítil v téže minutě, kdy naposledy prošla dveřmi a tiše je za sebou dovřela. Ne, ani to nebylo přesné. Cítil, jak moc mu schází už několik posledních týdnů a vlastně všechno, co přišlo potom, bylo jenom logickým završením. Vzdalovala se už nějaký čas, aniž by s tím mohl cokoliv udělat a s každým dnem byla ta trhlina mezi nimi hlubší a studenější. Netušil, odkud se ten chlad bere a tak jen přihlížel a čekal, až se to zase obrátí k lepšímu a nebo to skončí. Vlastně ho ani nepřekvapilo, když otevřel dveře a v zšeřelé chodbě zakopl o kufr. Zatímco se přezouval, uviděl druhý a napěchovanou kostkovanou tašku. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nich nebyl vyznavačem hromadění věcí, znamenalo to, že si zabalila podstatnou část domácnosti. V tu chvíli mu to bylo jedno, protože otevřenými dveřmi uviděl ji. Seděla v kuchyni, která bez hodin, jejích obrázků a jeho fotek působila jako kulisa pro nízkorozpočtovou televizní incenaci. Na stole ležel nějaký papír a klíče. Rudozlaté vlasy, které tak rád hladil, hravě vítězily nad studeným nedomrlým svitem zářivky osvětlující uklizenou plochu kuchyňské linky a zdály se být jediným zdrojem světla a tepla ve světě, kde všechna světla ztemněla a teplo se stalo neznámým pojmem.

Když ho uviděla, energicky vstala, zastrčila židli na své místo ke stolu bez ubrusu a vykročila mu vstříc. Podobný okamžik prožili nesčíslněkrát a bylo snadné uvěřit, že se ho chystá obejmout. Nebo políbit. Nebo obojí. Drobný úsměv mu zvlnil rty. Naděje trvala na jeho vkus příliš krátce. Došla k němu, zalétla očima k jeho obličeji a pak sklouzla pohledem k domovním dveřím. Jako by se už nemohla dočkat, až vypadne, pomyslel si a něco uvnitř se zadrhlo, utrhlo, padalo to, on padal...

,, ... jestli to dokážu správně vysvětlit, Marku, a tak jsem ti to raději všechno napsala," dolehlo k němu na dno ledové propasti. ,,Ale myslím, že to taky cítíš. Já tě mám pořád ráda, ale nedokážu už takhle žít, bude to pro oba lepší..." Roztržitě ho pohladila po paži, jako by ji ty ruce nikdy pevně nesvíraly v objetí, jako by důvěrně neznaly každičký kousek jejího těla. Z toho letmého doteku mu po zádech přeběhl mráz. Z věšáku stáhla svůj oblíbený bílý kabát. Chvilku zápasila s jednou z kozaček, která se jehlovým podpatkem zachytila v botníku. Na to jak opatrná byla na své věci, ji poměrně bezohledně vytrhla a začala se obouvat.

,,Tak jsi to rozhodla za nás za oba." Spíš konstatování než dotaz. ,, Ale pro mě to není a nebude lepší..." Nepoznával svůj hlas. Pořád ještě stál na dně té ledové trhliny a její stěny pohlcovaly většinu zvuků včetně jeho vlastních slov.

Znepokojené zakňučení natolik souznělo s jeho vnitřním rozpoložením, až se lekl, že se mu přece jenom nepodařilo ovládnout nutkání, které ho vybízelo zadržet ji jakýmikoliv prostředky. Třeba i nečestnými, za cenu ztráty důstojnosti. V otevřených dveřích do obýváku stál černý labrador a pozornýma očima poletoval z jednoho milovaného obličeje k druhému spíše vlídně trpěnému. Znovu zakňučel. Oba na psa zapomněli.

,, A co bude s ním, Eriko, víš přece, jak tě Dalí... má rád? " Se škodolibým uspokojením zaznamenal, že její oči poprvé znejistěly.

,,Nemůžu ho vzít s sebou, Jan psy... A zatím budu bydlet u kámošky a tam ho mít nemůžu. Musím ti ho tu nechat, aspoň prozatím. A nedělej mi to ještě těžší," vypálila nečekaně. Dotčení, které jí zaznělo v hlase, se dokonce zdálo nepředstírané.

,,Já tobě? Ty jsi neuvěřitelná!" Toužil pořádně zařvat, až se okna zatřesou a sousedé budou otvírat na škvírku dveře, aby zjistili, co se to u toho mladého pěkného párku, co bydlí až nahoře v devítce, děje. Navzdory přání z něj vyšlo jen jakési ublížené zaskřehotání. Hlavou mu prolétlo, kolikrát jí stejná slova v posledních čtyřech letech šeptal do vlasů. Slova byla stejná, ale situace naprosto odlišná.

,,Kdo chtěl psa? TY! tak se o něj taky postarej, mě stejně nesnáší, vždycky mě nesnášel." Otočil se na Dalího. Pes nerozhodně postával ve dveřích. Vlídnost byla jeho hlavním povahovým rysem, Marek si vlastně nevzpomínal, že by za ty tři roky, co s nimi žil, někdy výrazněji vybočil ze škály mezi potěšeným a nadšeným pohledem. Když už se mu něco hodně nelíbilo, maximálně nasadil výraz těžkého znudění.

,,Jen se podívej, kouká jako zabiják...," vítězně pohlédl na Eriku. Zahlédl bílou šmouhu kabátu a rezavou skvrnku vlasů, pak se prosmykla dveřmi a byla pryč.

Vzdáleně si uvědomoval, že "zabiják" zaplul zpět do pokoje. Tichý šustot z místa, kde ležel psí pelech, připomínající pestrobarevného křížence bazénu a matrace, mu prozradil, že se Dalí uchýlil ke svému obvyklému způsobu řešení nezvyklých životních situací. Hoď to za hlavu, kámo! Než ho stihl proklít za jeho pobuřující klid, zaslechl, jak si zhluboka vzdychnul. Potom se byt propadl do ticha a Marek s ním.

Uplynuly čtyři dny. Už čtyři dny žil bez Eriky. Eričin dopis pomačkaný a plný skvrn teď ležel na proskleném stolku v obývací zóně, jak někdy s Erikou říkali. Věděl přesně, jak se ten kus papíru cítí. Vedle dopisu stála jedna prázdná, jedna poloprázdná flaška od fernetu, další s centimetrem vodky na dně, šest hrnků s logrem v různém stadiu vysychání, jako by se hotovil proniknout do tajů věštění z kávové sedliny, talíře se zbytky hořčice, kečupu, popelník přetékající nedopalky. A to před dvěma roky přestal. Jako v mlze si vybavoval, že jeho první cesta po odchodu Eriky vedla do trafiky na rohu. Malebné opilcovo zátiší doplňovaly plechovky od piva poházené různě kolem. Netušil jak, ale přesto všechno pořád ještě žil. Díky setrvačnosti. Cítil se jako natahovací hračka, jejíž klíček se otáčí čím dál pomaleji. Brzy už se zastaví úplně. Jsem na konci, proběhlo mu znovu hlavou a tentokrát ta písmena skutečně viděl. Úzká, ostrá, bodala a zraňovala. Nikdy nebyl takový ten živelný, pohotový týpek, co podléhá okamžitému nápadu. Byl hloubavý, důkladný, možná i trochu nudný, jeho temperament se podobal klidnému vodnímu toku. Pomalý ale s nečekanými a nebezpečnými hlubinami. Erika byla přesný opak. Proto ji miloval. Byla jako slunce a on byl měsíc, který kolem ní v tichém úžasu krouží. Jenže teď slunce odešlo zářit do jiné galaxie a měsíc se ztrácel v temnotě.

Ztěžka dosedl do odřeného koženého křesílka. Zasípalo a každý jeho pohyb okomentovalo vyčítavým vrznutím. Znechuceně se podíval na umatlaný stolek plný nádobí a zbytků. Pak si všiml, že mezí tím vším bordelem leží jeho zápisník a propiska od benzínky. Někdy během uplynulých čtyř dnů ho zřejmě vytáhnul z knihovny, kde prožil bez vyrušování poslední tři roky. Na první stránce se skvěl tučný nadpis - NÁPADNÍK. V přemíře optimismu a sebedůvěry se kdysi rozhodl zaznamenávat si různé nápady, které by později mohl využít při psaní. Další stránka byla ze tří čtvrtin pokryta nečitelnými znaky, pokud by ty nápady chtěl dnes použít, musel by nejdřív vyhledat služby nějakého grafologa. Nebo lékárníka. Pochyboval však, že by to vůbec stálo za to. Dál byl zápisník neposkvrněný. Před Erikou své literární ambice skrýval. Úplně mu stačilo, když jí v začátku jejich vztahu dal v záchvatu autorské pýchy přečíst svou po večerech sepisovanou povídku. Po těch letech si už nevzpomínal, o co přesně šlo, ale znal se dost dobře a tak měl poměrně jasnou představu. Nechtěl psát jako ti zábavní, povrchní autoři, co chrlí jeden vtip za druhým, u jejichž knih řvete smíchy a za dva dny nevíte, o čem to bylo. Toužil psát jinak, vážně, opravdově. Psát knihy, které vás vtáhnou, ohromí, znejistí a ještě dlouho po dočtení v čtenáři doznívají. Erika chvilku naprosto soustředěně četla. Dlouhé nohy měla složené pod sebou ve své oblíbené a tak očividně nepohodlné pozici, že ji vždycky znovu obdivoval, jak to vydrží. Vlasy rámující její liščí tvářičku zářily, jako by žily vlastním životem. Hltal ji očima a silně prožíval to, že se vlastně dotýká jeho nitra. Když se po pár minutách nekontrolovaně rozesmála, vztekle jí vytrhl těch pár listů z rukou, až se rozlétly po podlaze. Lekla se, ale stejně se smála dál. Urazil se a ona se mu pak s očima ještě pořád plnýma slz smíchu pokorně omluvila. A později večer ještě jednou, důkladněji. Nakonec její omluvu samozřejmě přijal, byla přece slunce a pro slunce platí jiná pravidla než pro obyčejné smrtelníky. Dokonce se dokázal zasmát s ní, když mu ukázala místa, na kterých si on tolik zakládal a jí připadala pouze směšně patetická. Ale nikdy už s ní o svém psaní nemluvil a záhy ani nebylo o čem mluvit, jako by ten smích uzavřel nějaké stavidlo a tenký pramínek, ze kterého žíznivě upíjel, vyschnul úplně.

Studený vzduch ho trochu probral. Přejel si rukou neholené tváře. Tiše to zachrastilo. Ve stejné chvíli si uvědomil, že začíná docela nepříjemně zavánět a že má na sobě stejné oblečení, ve kterém byl před čtyřmi dny v redakci. Předchozích zhruba devadesát šest hodin bylo zahaleno mlhavým oparem. Vybavoval si pouze útržky; bezcílné bloumání parkem s neklidným Dalím, hádku s jakousi bábou, která se nemohla smířit s faktem, že odmítl sebrat psí hovno do kapesníku - sáčky si pochopitelně nevzal, vlastně ani netušil, že něco takového doma mají. Čiperná důchodkyně ho pronásledovala přes celý park, setřásl ji, až když s Dalím nastoupili do tramvaje a nechali se odvézt úmyslně opačným směrem od místa, kde bydlel. Pití. Cesty do trafiky. Pití. Cesty na nákup, dá-li se taška plná piv za nákup považovat. Pití... Co si pamatoval úplně jasně, byl hovor se šéfredaktorem. Ano, je marod. Ne, není to nic vážného. Jen si pár dnů poleží. Určitě na to neumře... Jakmile to vyslovil, přemohl ho divoký záchvat smíchu, který pohotově zamaskoval kašlem a rychle hovor ukončil. Ještě nějaký čas upřeně zíral na svůj mobil ležící na stolku. Ne že by úplně brečel. Ty uslzené oči, to bylo jen z toho předstíraného kašle. Propadl se do spánku plného tíživých snů. O několik hodin později ho probudil Dalí. Potřeboval nutně ven. Další křížová výprava do parku. Tentokrát se snažil psa odvést hlouběji, do změti křoví a přes rameno se ohlížel jestli nezahlédne otravnou strážkyni pořádku.

Uklidil stůl, jak nejlépe dokázal, nasypal Dalímu plnou misku granulí, aby mu nějaký čas vydržely, vyměnil mu vodu, převlékl si košili a kalhoty. Znovu se zabořil do svého oblíbeného křesla a rozhlédl se po pokoji měkce osvětleném stojací lampou. Oči mu padly na fotku mezi dvěma okny. Erika na ni nejspíš zapomněla. Nebyl zrovna nejnadanější fotograf na světě, opakovaně se dopouštěl základních chyb, ať už se týkaly kompozice nebo světla, ale tahle se mu nějakým zázrakem skutečně povedla. Bylo to focené časně zjara, v zámecké zahradě, tak dva tři roky zpět. Rozesmátá Erika se naklání k Dalímu, rudé vlasy splývají kolem jeho šťastné tváře jako závoj. Dva živly, pojmenoval si ji pro sebe. Najednou věděl, co musí udělat. Ze svého zápisníku vytrhl list a ten po chvilce zaváhání nadepsal výbojným, ostrým písmem naklánějícím se doprava, jako by muselo čelit silnému větru. JSEM NA KONCI. Chvilku přemýšlel, obtahoval jednotlivá písmena, pak napsal první větu a s každým dalším slovem nabíral rychlost a jistotu.

Když jsem tě poprvé uviděl u nás v redakci, napadlo mě, že jsi jako slunce, které teprve před chviličkou vystoupalo nad obzor. Celých čtrnáct dnů jsem čekal, jestli si mě všimneš. To se samozřejmě nestalo, skoro jsi mě nevnímala, ale já mezitím zjistil, že pokud to nezkusím, nikdy si to už neodpustím. Pamatuješ, Eriko, jak jsem ti při poradě podstrčil ten lístek. Požár, který nosíš na hlavě, zuří i v mém srdci, napsal jsem a přisunul ho k tobě, dřív než ztratím nervy a zmuchlaný ho zahodím do koše. A ty jsi se na mě otočila, tvé oči byly překvapené a pobavené a pod můj vzkaz jsi napsala Co kdybychom ten požár uhasili společně? A rychle jsi přikreslila dokonalý půllitr s čepicí pěny. Vždycky jsi byla tak pohotová, tak vtipná. A já teď nevím, jak bez tebe mám žít...

Když popsal stránku, obrátil ji a psal dál. Přibližně po hodině dopil vodku. Na fernet už nedošlo. Tvář doposud sevřená lítostí i únavou se uvolnila. A jak se nořil stále hlouběji do vzpomínek, občas mu přeběhl tváří úsměv. Pak zase zvážněl, nebránil se slzám, vzpomínal a všechno to svěřoval papíru, který bez váhání a bez výčitek vpíjel dobré i to horší, jak už to tak v soužití dvou lidí přichází. Po třetí stránce přestal trhat listy ze sešitu a psal přímo do svého zápisníku, který se konečně dočkal svého velkého dne.

Bylo kolem páté ráno, když zjistil, že vypsal všechno, co mohl, že v sobě víc slov nemá, ruku měl těžkou, bolavou, propisku držel tak křečovitě, že si musel levačkou nejdřív uvolnit jeden prst po druhém, aby ji vůbec mohl odložit. Pohledem zalétl přes pokoj k Dalímu. Pes ležel s hlavou opřenou o vyvýšený okraj pelechu a upřeně ho pozoroval. Když se jejich pohledy setkaly, Dalí vycenil zuby v potěšeném úsměvu a zabušil ocasem. Nemotorně se zvedl z křesla, připadalo mu, jako by měl místo nohou chůdy. Začínalo svítat, slunce se ještě schovávalo, ale jemňoulinký zlatavě růžový pruh na obzoru sliboval, že snad druhý jarní den bude o něco přívětivější. Zamířil k oknu a otevřel je dokořán.

Dlouhou dobu jenom stál a díval se. Když se objevilo slunce a pozlatilo střechy, ucítil, že se mu cosi otřelo o nohu. Dalí stál vedle něho a čumákem mu jemně šťouchal do dlaně. Oči se mu smály.

Ledovýma rukama zavřel okno a pohladil Dalího po černé hlavě.

Cestou pro vodítko prošel kolem stolku, podíval se na hustě popsané stránky, které začaly svou existenci jako dopis pro Eriku. Možná si to ještě někdy, až to nebude tolik bolet, všechno přečte. A nebo taky ne. Jedno však věděl jistě, Erika to nikdy číst nebude.

Otočil na další stránku a svým ostrým, sevřeným písmem napsal JSEM NA ZAČÁTKU.

Už byl skoro na odchodu, když ho cosi napadlo. Ještě jednou vzal propisku, zašklebil se a pod ta tři slova připsal ZASE.

Dalího hlava se objevila ve dveřích jako němá výčitka.

,,Už jdu," zavrčel vlídně a zhasnul lampu.