Procesí vln hořkoslané

Balíčky vyrovnané na kuchyňské lince bez ustání přitahovaly Petřin pohled. Jako se střelka kompasu stáčí k severu, Petřiny oči znovu a znovu sklouzávaly směrem k těm tajemným zapovězeným předmětům. Opravdu jsem to udělala? Je ten správný čas? Pocit rozjaření, který ji provázel od rána, se zvolna vytrácel, odtékal mimo její tělo a zanechával po sobě nejistotu a neurčitý pocit tísně a odporu. Jsem zřejmě první člověk na světě, který se bojí vánočních ozdob. Přímo cítila nevýrazný mdlý pach lesklých skleněných koulí a zvonků linoucí se z krabiček. A jak se jím ve vlnách plnil pokoj, její nohy slábly. V hlavě se líně převalovaly myšlenky a ta nejukřičenější trvala na tom, ať okamžitě krabice zničí, rozmačká ty barevné pitomosti, hodí je z okna, zašlape do země.

Šetrnost nakonec zvítězila. Opatrně, jako by manipulovala se zapálenou náloží dynamitu, uložila krabice do skříňky a když jí zmizely s očí, v hlavě se jí zázračně vyjasnilo a znovu získala vládu sama nad sebou.

Proč jsem nejela s Radkem? pomyslela si podvacáté a vzápětí si sama odpověděla. Protože tohle musím vybojovat sama. A pokud to nezvládnu, nemusí u toho být ani Radek, ani jeho rodina. Ještě bych je vyděsila. Mysleli by si, že jsem šílená. Šílená potenciální snacha, která nenávidí Vánoce a bojí se ozdob. Ne, takhle se opravdu uvést do rodiny nechci.

Do Vánoc zbývaly dva dny.

Ráno před Štědrým dnem se probudila brzy. Ze snů si nic nepamatovala, ale zůstal jí pocit, že je to tak jedině dobře. Nervozita v předešlých dnech jen napolo probuzená každou minutu sílila a nakonec ji vnímala jako naplno puštěný, houkající alarm vykrádaného auta. Bezcílně procházela bytem s hrnkem kávy. Koukala z okna na ulici, nejdřív tonoucí v nažloutlém světle vánočně vyzdobených lamp, později kalně šedou úsvitem prosincového rána. Každou chvilku zavadila pohledem o špičku smrčku spoutaného v síti, který čekal na balkóně na svou premiéru. Přesně věděla, jak se cítí. I ona kolem sebe měla neviditelnou síť. Poddajnou ale pevnou.

V deset hodin si připustila, že toužebně vzpomíná na kancelář. Tam bylo všechno bezpečné. Čísla, účty, faktury, reklamace. Tam patřila. Jen přečkat těch pár svátečních dnů a život se znovu vrátí do vyježděných kolejí. Vždycky to tak bylo. Už pět let procházely vánoční svátky kolem ní bez povšimnutí, ale nikdy v těch uplynulých letech necítila nic podobného. Je to tím výročím? Vlastně půlvýročím. Pět let. Je to možné?

Vzpomínky, místo aby se znovu schoulily do dřevité vlny ve svých doupatech, jak tomu bylo dřív, se víc než čile protahovaly a agresivně se překřikovaly.

Začala s přípravou jednoduchého oběda pro jednoho. Příliš brzy. Ztracená v myšlenkách. Nůž sklouzl a zabodl se mezi palec a ukazovák. Kuchyňská linka i podlaha rozkvetly červenými vzory. Naplno pustila ledovou vodu a s téměř hypnotickým zaujetím sledovala, jak se proud vody barví její krví. Popadla utěrku a omotala si ruku. Bolelo to. Řízla se pořádně.

Chvatně otevřela zásuvku se vším možným, co jí v uplynulých měsících prošlo rukama a po chvilce přehrabování objevila mezi papíry, účty, pohledy, knoflíky, špulkami nití a krabičkami sirek a připínáků obvaz i náplast.

Neohrabaně uklidila prkénko, nůž, papriky. Kuřecí maso vrátila zpátky do lednice. Rána bolela, ale bolest pomalu ustupovala. Chuť k jídlu ji úplně přešla. Opatrně, aby nezachytila fušersky ovázanou rukou o rukáv, si oblékla svetr a šedý tříčtvrťák. Nezraněnou rukou si omotala kolem krku vínově červenou šálu. Chvilku přemýšlela, že se měla namalovat, možná i trochu učesat, ale puzení dostat se z bytu bylo už příliš silné, než by se zdržovala něčím tak povrchním. Když zamčela dveře bytu, zhluboka vydechla. Jako člověk, který v napětí příliš dlouho zadržoval dech.

Se svazečkem jmelí a dvěma rudými růžemi, které koupila v květinářství na náměstí, pomalu prošla městem a vytrvale, lehce zadýchaně stoupala směrem ke katolickému hřbitovu. Když těžká hřbitovní brána se skřípáním ožila, přeběhl jí mráz po zádech.

V momentě, kdy jí prošla, z ní paradoxně všechno napětí spadlo. Najednou se i ona cítila tak trochu svátečně. Poprašek sněhu ležící na všem jako moučkový cukr zjemnil ostré kontury náhrobků. Během procházky jí zasněžené město připadalo jako zaprané prádlo, šedé, samá šmouha. Tady bylo zářivě bílo. Překvapeně se rozhlížela místem, kde většinou potkávala dva, tři lidi. Dnes jich tu bylo podstatně víc. Zřejmě nebyla jediná v kom svátky probouzí vzpomínky. Rozhodným krokem přešla širokou pěšinou k rodinnému hrobu. Něžně setřela slabý poprašek sněhu z oválné fotografie. Z maturitní fotky se na ni zubil ve věčném úsměvu pohledný tmavovlasý kluk.

,,Šťastné a veselé, Kayi," pronesla polohlasem a až když zaslechla ozvěnu slov v hlavě, uvědomila si, že své dvojče oslovila přezdívkou z dětství. Mírně ji to zneklidnilo, ale tahle vzpomínka nezraňovala a tak ji nechala proběhnout. Byla teplá a měkká jako kožíšek kočky vyhřívající se na slunci, jako babiččiny polštáře plněné peřím. Kay a Gerda. Začali si tak říkat, když jim bylo osm. Pavel a Petra byla příliš obyčejná jména pro výjimečné sourozence. Kay a Gerda, aneb Hvězdná dvojka. Mírně se pousmála. Nemohla si pomoct. Jak jsem byli krásně hloupí, nevědomí a důvěřiví. Bože, už to ani není pravda...

,,Kayi, už se na mě nezlob... Je mi to líto, měla jsem jet s tebou. Je mi to strašně líto..., " pronesla obvyklou prosbu a omluvu v jednom. Časté opakování vymazalo ze slov krutou nepochopitelnou hloubku, otřesný vhled do nicoty a zůstalo jen prosté konstatování faktu. Faktu, že Kay za uplynulých pět let, nezestárnul ani o jediný den. Faktu, že Kay byl mrtvý a i když to poznání bodalo a pálilo jako čert, bude mrtvý i po zbytek jejích dnů a dokonce i po jejich skončení. Navždy.

,,Kay a Gerda navždy," zamumlala tiše do heboučké šály a zkoumala chuť těch slov. Jako bych ochutnávala vzácný ročník vína, pomyslela si. ,,Ledového vína," zasmála se znovu tiše do šály. Vzápětí si uvědomila nepatřičnost svých myšlenek a pokusila se je umlčet, ale jak je jednou vypustila, už nechtěly zpátky na řetěz.

Pozdní sběr...ledové...Kay...Gerda...ledový...navždy...mrtvý...mrtvý...štěkaly neodbytně.

Když se jí na rameno nečekaně položila čísi ruka, téměř vykřikla. Vynořovala se ze zamyšlení jako z hluboké lesní tůně a v první chvíli jen polekaně hleděla do matčiny znepokojené tváře, aniž by rozuměla, co říká. Vnímala, že hýbe rty, ale slova k ní nedoléhala. Pak omámení pominulo.

,,...myslela jsem, že jsi jela s Radkem, tak jsi mi to řekla. Peťko, neměla bys být o Vánocích sama. Zase. Přijeď k nám. Vraťa i já budeme moc rádi. Nebo jestli nechceš být se mnou, tak jeď za tátou. Taky si o tebe dělá starost. Dokonce i Eva se prý na tebe ptala."

,,Tak Eva? A odkdy jí tak říkáš? Nemohlas jí přijít na jméno, pokud si vzpomínám. A najednou je to Eva. Ještě nedávno jsi jí říkala jinak. Teď budeme všichni jedna velká šťastná rodina, nebo jak si to představujete?..."

,,Říkala, no a co. S tátou jsme to moc nezvládli. Vím, že se na nás zlobíš. Ale pracujeme na tom. Snažíme se k sobě zase najít cestu. Hodně jsme..."

,,Jo, aha, tak takhle tomu říkáte? Hledáte k sobě cestu tak, že ty jsi s Vraťou a táta s Evou? Promiň mami, ale to je na mě moc revoluční."

,,Petro, cokoliv je lepší než rezignace. Lidé se vyrovnávají se smutkem různými způsoby, víš...A my jsme s tátou taky jen lidi. "

Petra s úzkostí pozorovala, jak se matce horečnatě lesknou oči. Přesto se jí dařilo udržet klidný hlas. Skoro ji za to sebeovládání obdivovala.

,,Zkus to, prosím, pochopit. Udělali jsme chyby a platíme za ně. Po smrti... po smrti Pavla jsme se ztratili ve své bolesti, ve svém žalu... Oplakávali jsme syna a nechtěně jsme ztratili i dceru a vlastně i jeden druhého."

Teď už hlas nebyl klidný, přetékal emocemi a několik lidí se zvědavě zahledělo jejich směrem. Petrou matčino doznání nečekaně otřáslo. Najednou sama měla na krajíčku.

,,Ale mami, proboha, to neříkej, proč byste mě ztráceli, to přece...

,,Ne, nech mě domluvit! " skoro vykřikla matka. ,,Já ti to musím říct, potřebuju ti to říct. Vím, že jsme se ti nevěnovali, jak jsme měli, jak bys třeba potřebovala. Některé rodiny neštěstí sblíží. Nás bohužel rozdělilo. Ale to se prostě stává, nebyl to náš záměr. Pořád ještě s tím můžeme něco udělat. Můžeme se pokusit..." větu už nedokončila. Slzy byly silnější. Vyřinuly se na tváře jako průhledné korálky.

Petra cítila, jak se jí znovu bolestivě svírá krk, jako v uplynulých letech nesčetněkrát a hrozí udušením. Pokoušela se promluvit, ale slova nejdřív nedokázala projít hrdlem sevřeným strašlivou lítostí.

,,Mami," vyrazila ze sebe, ,,mám tě ráda i tátu, ale nechci slavit Vánoce. Ani s tebou, ani s ním, ani s Radkem. Nejsem na to připravená..." slova jí došla. Prudce zavrtěla hlavou, až jí slzy stekly k ušním lalůčkům.

,,Nechci o tom teď mluvit. Ne teď, ne tady. Mami, lidi po nás koukaj..."

,,Dobře, Petruško, ale vem si aspoň tohle. Chtěla jsem se za tebou stavit. Když jsme se tak šťastně sešly," usmála se neradostně máma ,,dám ti to tady. Chceme s Vraťou ještě dokoupit pár maličkostí. Krásné Vánoce, holčičko," vydechla a políbila Petru na čelo. Pak se spěšně otočila a odcházela ze hřbitova. Muž v klobouku postávající nejistě opodál se k ní připojil a než vešli do brány, žena se ho pevně chytila za ruku.

Petra stála mezi hroby rozpačitá, oněmělá, užaslá jak všechno namísto aby se zlepšovalo, jde od deseti k pěti. Vlastně spíš od pěti k nule.

,,I tobě mami a všem lidem dobré vůle, " zamumlala Petra ironicky a ignorovala další znepokojené pohledy, které se k ní stáčely.

Závojem slz pohlédla vyčítavě na fotku rozesmátého kluka. Připadalo jí, že se zašklebil a spiklenecky mrknul.

Chvatně se vydala k bráně, která se zdála nemožně daleko.

Posledních pár kroků téměř běžela.