14. 2. 2020

Hrací skříňka /1/

Stříbrná lžička

Lustr v podobě polorozvitého květu se stále ještě kýval a přeléval světlo jako nerozhodný lékárník ze strany na stranu. Hned pravá, hned levá půle pokoje tonula ve stínu, či byla zaplavena mdlým přísvitem. Něco jí to připomnělo. Něco... Myšlenky se objevovaly a vzápětí vzdalovaly z dosahu stejně snadno, jako unikají před zbrklou dlaní ponořenou do akvária skaláry, paví očka a závojnatky. Něco v tom střídavém rytmu světla a stínu. Jen pocit.

Pokoj zaplnila vůně synova sprchového gelu, cigaret a ústní vody. Zákeřnou ránu lustru uštědřila jeho pěst. To on vyplašil stíny a vyvolal světelný příboj. Dneska, asi potřetí v životě, na ni opravdu zvýšil hlas. Znala jeho ústa i slovní zásobu dokonale. První sprosté slovo vyslovil v pěti letech. ,,Já urvu tu kurvu", pronesl jednoho odpoledne, když z proutěného koše s hračkami nemohl vytáhnout plyšového medvěda. Velkými okny prvního společného bytu nakukovalo do kuchyně odpolední slunce a z ulice se nesla obvyklá směsice zvuků, kterým přivykli natolik, že je vnímali jen jako vzdálený šum. Se Slávkem na sebe zděšeně pohlédli a pak se oba ve stejnou chvíli rozesmáli. Nehlučně, do dlaní, aby chlapce, který slovo vyslovil bezděčně jako vhodný rým, neuvedli v přesvědčení, že pronesl něco vtipného. Byla přece učitelka a výchovné postupy měla v malíčku. Slávek i ona byli velmi prozíraví, co se výchovy týče. Časem zjistili, že někdy znalost teorie a sebevětší prozíravost nejsou k ničemu. Zjistili, že rodič stojící tváří v tvář vlastnímu tvrdošíjnému dítěti velmi snadno přeformuluje předsevzetí z časů před dítětem: vyvarujeme se všech chyb, které dělali naši rodiče i těch, které třeba udělat mohli, na daleko skromnější: kéž bychom jich udělali co nejméně!

Znepokojeně pozorovala, jak se synovy rty svírají v tenkou zlobnou linku. Jak jeho stále ještě pohledný, brunátný obličej stahuje zlost. Nebyl zlý, to věděla naprosto jistě. Jen si někdy nedokázal poradit s přívalem emocí. Pak reagoval zkratovitě. Výbušná povaha jdoucí pěkně ruku v ruce s vysokým krevním tlakem, jako dva zamilovaní, kteří už bez sebe nemohou být, z něj dělala čekatele na bypass, s reálnou nadějí na infarkt jako bonus a podílela se na pozvolném rozkladu manželství. Problémy měl i v práci. Několikrát se pod ním židle stavbyvedoucího povážlivě zakývala. V pravidelných cyklech docházelo k jakýmsi minivzpourám, kdy chlapi už měli jeho manýrů po krk a volali po jeho odvolání. Není špatný, říkali o něm někteří s neochotným uznáním, ale nevidí si do huby a ne každý je ochotný takového šéfa snášet. Je to arogantní parchant, říkali jiní bez příkras.
Na snížení tlaku si nechal předepsat prášky a naučil se počítat do pěti pokaždé, když mu na jazyk přišlo sprosté slovo. Někdy se mu zdálo, že celé dny jen počítá. Nakonec ale vždycky všechno ustál a život běžel dál ve vyjetých kolejích. Až do dalšího výbuchu, kdy se situace s drobnými odchylkami opakovala. Pak našel Zdenu a ona jeho. Našli se navzájem. Padli si, jako šaty šité na zakázku, padnou svému nositeli. Jako dvě částečky puzzle, které k sobě dokonale pasují. Po rozvodu a zvlášť po narození syna se Svati zdál jako vyměněný. Myslela, že se změnil, uklidnil, našel sám sebe. Zdání je však jenom zdání. Obzvlášť mámy mu rády přikládají větší význam, než ve skutečnosti má a netouží slyšet, že by mohlo klamat.

,,Máti, co mi to děláš?" zavyčítal. Sesunul se na židli vedle její postele a pokusil se ji vzít za ruku. ,,Na něčem jsme se přece domluvili, nebo ne?" Snaživě přikývla. ,,Tak proč, propánaboha, pořád ty krámy bereš? Stěžují si na tebe pečovatelky, stěžují si ostatní babky i dědkové, volala mi ředitelka. Mám toho až nad hlavu v práci a ještě tohle musím řešit, to je fakt k posr... naštvalo mě to."
,,Já vím." Za všechno může ta zatracená lžička, pomyslela si. Stříbrná lžička s monogramem, částečka ze sady rodinného stříbra, zatroleného svědectví zašlé slávy Blažky Ardolfové. Trochu si to nyní vyčítala. Blažce nezbylo nic jiného než kufr fotek, stříbrné příbory a slepá kočka Bíba umanutě kadící k palmě na chodbě. Nezdálo se, že by to palmě nějak zvlášť vadilo. Ostatním ano. Nejedno ráno začínalo výmluvným hlukem z chodby, kde uklízečka proháněla zatoulanou Bíbu a polohlasem proklínala kočku, Blažku i svůj nekřesťansky pitomý nápad vzít práci v pečovateláku Druhý domov. Podle názoru uklízečky, dobré paní Jouklové, nadějeplné a empatické jako drtič odpadků, to bylo až přehnaně optimistické pojmenování. Nalezla hned několik daleko příhodnějších názvů. Strašákov nebo Morna, to byly názvy podle jejího gusta, ale dávala si setsakra pozor, aby jí nevyklouzly, když byl někdo v doslechu.
Není se co divit, že afektovaná operní hvězda, po níž dnes ani pes neštěkne, na svém skrovném majetku tolik lpí, pomyslela si Svaťa provinile. A dokonce ani kočka nemňoukne. Přemohl ji záchvat smíchu. Zvedla dlaně k očím a skryla za nimi cukající koutky. Na syna mělo její gesto pozoruhodný účinek. Schlíple si přisednul na postel a objal ji kolem ramen. ,,Já to tak nemyslel mami, promiň. Nechtěl jsem tě rozplakat..." Smích jí ještě chvilku otřásal a pak se vytratil, jako by ani nikdy nebyl. A mně snad zbylo něco víc? napadlo ji a myslí se znovu přelilo světlo následované stínem.

Když před dvěma dny lžička nečekaně cinkla o zem, v první chvíli ani netušila, co to je. Jedna malá dezertní lžička a co rozpoutala. Klárka, jindy usměvavá jako májové jitro, strnula a prudce strhla z postele květovaný polštář. A tam, jako v hnízdě tvořeném shrnutým prostěradlem a posmrkanými kapesníky, ležely další poklady. Hřebínky, sponky, šátky, brýle, talířek s cibulovým vzorem, dýmka, několik propisek. Drobnosti. Samotnou ji překvapilo, kolik se toho v její posteli nahromadilo. ,, No teda, paní Hrdinová, co mi k tomu řeknete?" promluvila Klára měkce a v jejích očích se mísil soucit s výčitkou. Nejohavnější kombinace na světě, pomyslela si a sepnula ruce v klíně. Proto přijel Mirek nečekaně uprostřed týdne. Aby jí domluvil. Tolik jí připomínal Slávka. Když ji manžel přistihl poprvé, taky vyčítal. Časem se s jejím zvláštním koníčkem smířil a ona se naučila přivlastněné předměty lépe schovávat. Nepokládala to za krádež. Většina předmětů měla nepatrnou cenu, to, co ji na nich přitahovalo, byla osobní hodnota. Zdálo se jí, jako by ty předměty častým kontaktem se svým majitelem, nasákly jeho osobností. Nešlo jí o vlastnictví předmětů jako takových, ale příběhů, které v sobě skrývaly.

Poprvé se jí to stalo v den čtyřicátých druhých narozenin, když v cukrárně kolegyni ze školy, o šest let mladší učitelce výtvarné výchovy a přírodopisu, z propínacích letních šatů odlétl knoflík a bez povšimnutí se zakutálel pod stůl. Julča to nezaznamenala. Svaťa okamžitě. Vlastně ji to vůbec nepřekvapilo, dívala se na Julku, jak stlačuje těsto nadýchaného větrníku, aby z něj mohla snáz ukousnout a kulaté tváře se jí nadouvají víc než obvykle. Lžička ležela nepovšimnuta na talířku s pár drobky karamelové polevy. V rozpacích se odvrátila od směšně dojemné podívané. Předstírala, že si upravuje punčochu a knoflík nenápadně zastrčila do kapsy vlastních šatů. To bylo poprvé. Od té doby se jí sbírání drobných osobních předmětů stalo posedlostí. Netušila, proč je tak důležité, vzít předmět potají, bez vědomí jeho majitele, stejně tak mohla kamarádku požádat, aby jí ho dala na památku. Věděla, že by to udělala. Ale takový předmět pro ni neměl žádnou cenu. Tak to cítila.

Zvedla pravačku a přejela synovi po čele, skoro se zdálo, jako by mu chtěla do vrásek namalovat křížek. Nakonec jen pohladila modrou žílu vystupující z opálené kůže. Nebyl v tom rozdíl, projev lásky a starostlivosti.
,,Zas je o něco větší. Dávej si na to pozor, jednou se rozčílíš až příliš a v hlavě ti něco praskne, tak jako tátovi." Mirek sklonil hlavu a na malou chvilku si schoval obličej do máminých dlaní. ,,Já vím. Máš pravdu." Žíla byla pryč. Tlak neochotně klesal z červených hodnot značících nebezpečí samozničení. Bonusový infarkt odložen na neurčito. ,,Už budu muset jet, mami. Ale stavím se co nejdřív, snad mi to vyjde a mohli bysme si pak někam zajet, co říkáš?" V očích měl nevyslovenou prosbu. To byl její chlapec, nejdřív řval, potom se kál. Po chvilce váhání přikývla. Políbil ji na tvář. Ve dveřích se otočil. ,,Mám zhasnout?"
Můžeš, ale světlo nech svítit, drala se na rty škodolibá slova. Raději jen znovu kývla hlavou. Cvaknul vypínačem, nezvykle tiše za sebou zavřel dveře a byl pryč.

Ztěžka vstala a s pomocí hole se přesunula do mohutného, sytě žlutého křesla natočeného k oknu. Přes nohy si přehodila vesele kostkovanou deku, úhledně složenou na jednom z opěradel. Za okny všechno bujelo, zpívalo, chystalo se do květu. Z nakypřené hlíny nedočkavě vystrkovaly prstíky tulipány, narcisy a hyacinty. Vzduch byl plný dychtivého očekávání. V jejím pokoji, tak věrohodně imitujícím domov, bylo topení puštěné naplno. Vzduch vydýchaný, těžký. Pod stropem se jako hlouček netopýrů usadila vyřčená slova. Skoro viděla oddechující vaky těl ovinuté křídly. Sklonila pohled na své ruce položené na dece. Nepoznávala je. Byly to cizí ruce. Jen nevěděla, kdo a kdy je vyměnil. Sama jsem taková svraštělá cibulka, napadlo ji. Cibulka, co bude uložena do země, aby už nevykvetla. Odžité roky se jí položily do klína jako znavené, ztěžka oddechující zvíře. Zvíře s vybledlýma očima zvážnělýma poznáním, že vyměřený čas je téměř u konce. Hlava se sklonila, napřímila, znovu poklesla. Jemná víčka skryla oči a za nimi se začal odvíjet další z nekonečných vzpomínkových filmů. Tento s názvem Slávek a já máme mimi, ó, my se máme...

Probudilo ji cvaknutí kliky. Se zájmem pohlédla ke dveřím a usmála se na uvítanou.
,,Pět kil," pronesla dřív, než se stihla zarazit. Mladá žena se s neskrývanými rozpaky zastavila na prahu a chvilku to vypadalo, že beze slova vycouvá zpět a zavře za sebou stejně tiše jako před chvílí její otec.
,,Co?" promluvila popleteně, ale ruce bezděčně hladící stehna v bílých riflích pochopily. ,,Ahoj babi," promluvila a v hlase doznívalo dotčení. ,,Pořád stejně milá, co?"
Svatava se znovu usmála a tentokrát do úsměvu zapojila i oči. V duchu se kárala, jenže ústa byla nevypočitatelná a zatímco všechno ostatní se zpomalovalo, pusa si jela dál svým tempem. Zlobím se na Mirka a sama nejsem o nic lepší. Však to Slávek dobře říkal, žahavá jako kopřiva. A mráz kopřivu nespálí, jen jí dodá na štiplavosti. Z mihotavého hejna myšlenek se jedna oddělila. Možná by po jiným rukama vykvetl jinačí květ, napadlo Svaťu. Netušila, odkud se právě tato rybka vzala. Nebyla si jistá, jestli ji vůbec chce domýšlet a tak ji propustila a vzápětí na ni zapomněla.

,,Niko, nezlob se, vždyť mě znáš, že to tak nemyslím. Už se nedurdi a pojď mě obejmout, tak ráda tě vidím." Žena v příliš těsných riflích se usmála. Úsměv zjemnil její tvář, dal vyniknout hezky tvarovaným rtům a hnědé oči, které si často skoro nedůtklivě měřily své okolí, zvlídněly.
,,Já tebe taky, babi. Jedu si pro tebe, pojedeme na výlet." Nasála vzduch a obličej jí stáhl výraz nelibosti. ,,Táta už tady byl, co?"
,,To on tě poslal, ne? Už spolu mluvíte?"
Berenika váhavě přikývla. ,,Trochu. Trochu ano. Volal mi a říkal, co se... co se tady stalo. Napadlo mě, že bys třeba ráda na chvilku vypadla... Vzala jsem si dovolenou, abysme mohly být spolu."
,,Prosím tě a jak to klienti bez tebe vydrží, nespáchají sebevraždu?"
Nika se odmlčela, nenapadala ji žádná vhodná odpověď. Vlastně o tom nechtěla vůbec mluvit. Pravdou bylo, že ani její židle nebyla imunní vůči otřesům.
,,Babi! Snad nejsem jediná psycholožka na světě."
,,Ale určitě jedna z nejlepších."
Nebudeš tomu asi věřit, babi, dumala hořce Nika, ale spousta lidí si to o mně nemyslí. Spousta si jich zřejmě myslí pravý opak. Neurčitě se usmála a doufala, že vypadá potěšenější, než se cítí, doufala, že nemá ve skutečnosti svůj proslulý citronový obličej, což byl babin vlídnější výraz pro kyselý ksicht.

,,Neměla bych počkat aspoň na oběd?" promluvila Svaťa, zatímco v rozporu s váhavým tónem docela ochotně vstala z křesla a do malé toaletní taštičky skládala brýle, krabičky léků, čistý kapesník. Nezbytné drobnosti. Berenika se zastavila před postelí, nad kterou viselo několik fotek. Na největší z nich muž v čepici frajersky posazené trochu nakřivo objímal usmívající se ženu. Znala tu fotku, věděla, že babi a dědovi bylo v tom čase ani ne třicet. Méně než jí. Přesto se jí zdáli podivně staří. Starší než ona kdy bude. Pozorně zkoumala jejich výrazy. On ji neobjímá, ale vlastní, napadlo ji nečekaně. Raději přešla ke dveřím, kde visel jídelníček na duben.
,,Myslíš, že si opravdu nemůžeš nechat ujít sváteční hašé, s bramborovou kašé, promiň kaší a jarní zeleninkou zadušenou v páře?"
Svaťa vzhlédla od léků a s hranou výčitkou zakroutila nad vnučkou hlavou.
,,Právě mě přešla chuť."

2. část - Ostré hrany

Žádné komentáře:

Okomentovat