Stříbrná lžička
Lustr
v podobě polorozvitého květu se stále ještě kýval a přeléval světlo
jako nerozhodný lékárník ze strany na stranu. Hned pravá, hned levá půle
pokoje tonula ve stínu, či byla zaplavena mdlým přísvitem. Něco jí to
připomnělo. Něco... Myšlenky se objevovaly a vzápětí vzdalovaly z dosahu
stejně snadno, jako unikají před zbrklou dlaní ponořenou do akvária
skaláry, paví očka a závojnatky. Něco v tom střídavém rytmu světla a
stínu. Jen pocit.
Pokoj zaplnila vůně synova
sprchového gelu, cigaret a ústní vody. Zákeřnou ránu lustru uštědřila
jeho pěst. To on vyplašil stíny a vyvolal světelný příboj. Dneska, asi
potřetí v životě, na ni opravdu zvýšil hlas. Znala jeho ústa i slovní
zásobu dokonale. První sprosté slovo vyslovil v pěti letech. ,,Já urvu
tu kurvu", pronesl jednoho odpoledne, když z proutěného koše s hračkami
nemohl vytáhnout plyšového medvěda. Velkými okny prvního společného bytu
nakukovalo do kuchyně odpolední slunce a z ulice se nesla obvyklá
směsice zvuků, kterým přivykli natolik, že je vnímali jen jako vzdálený
šum. Se Slávkem na sebe zděšeně pohlédli a pak se oba ve stejnou chvíli
rozesmáli. Nehlučně, do dlaní, aby chlapce, který slovo vyslovil
bezděčně jako vhodný rým, neuvedli v přesvědčení, že pronesl něco
vtipného. Byla přece učitelka a výchovné postupy měla v malíčku. Slávek i
ona byli velmi prozíraví, co se výchovy týče. Časem zjistili, že někdy
znalost teorie a sebevětší prozíravost nejsou k ničemu. Zjistili, že
rodič stojící tváří v tvář vlastnímu tvrdošíjnému dítěti velmi snadno
přeformuluje předsevzetí z časů před dítětem: vyvarujeme se všech chyb,
které dělali naši rodiče i těch, které třeba udělat mohli, na daleko
skromnější: kéž bychom jich udělali co nejméně!
Znepokojeně
pozorovala, jak se synovy rty svírají v tenkou zlobnou linku. Jak jeho
stále ještě pohledný, brunátný obličej stahuje zlost. Nebyl zlý, to
věděla naprosto jistě. Jen si někdy nedokázal poradit s přívalem emocí.
Pak reagoval zkratovitě. Výbušná povaha jdoucí pěkně ruku v ruce s
vysokým krevním tlakem, jako dva zamilovaní, kteří už bez sebe nemohou
být, z něj dělala čekatele na bypass, s reálnou nadějí na infarkt jako
bonus a podílela se na pozvolném rozkladu manželství. Problémy měl i v
práci. Několikrát se pod ním židle stavbyvedoucího povážlivě zakývala. V
pravidelných cyklech docházelo k jakýmsi minivzpourám, kdy chlapi už
měli jeho manýrů po krk a volali po jeho odvolání. Není špatný, říkali o
něm někteří s neochotným uznáním, ale nevidí si do huby a ne každý je
ochotný takového šéfa snášet. Je to arogantní parchant, říkali jiní bez
příkras.
Na snížení tlaku si nechal předepsat prášky a naučil
se počítat do pěti pokaždé, když mu na jazyk přišlo sprosté slovo. Někdy
se mu zdálo, že celé dny jen počítá. Nakonec ale vždycky všechno ustál a
život běžel dál ve vyjetých kolejích. Až do dalšího výbuchu, kdy se
situace s drobnými odchylkami opakovala. Pak našel Zdenu a ona jeho.
Našli se navzájem. Padli si, jako šaty šité na zakázku, padnou svému
nositeli. Jako dvě částečky puzzle, které k sobě dokonale pasují. Po
rozvodu a zvlášť po narození syna se Svati zdál jako vyměněný. Myslela,
že se změnil, uklidnil, našel sám sebe. Zdání je však jenom zdání.
Obzvlášť mámy mu rády přikládají větší význam, než ve skutečnosti má a
netouží slyšet, že by mohlo klamat.
,,Máti, co
mi to děláš?" zavyčítal. Sesunul se na židli vedle její postele a
pokusil se ji vzít za ruku. ,,Na něčem jsme se přece domluvili, nebo
ne?" Snaživě přikývla. ,,Tak proč, propánaboha, pořád ty krámy bereš?
Stěžují si na tebe pečovatelky, stěžují si ostatní babky i dědkové,
volala mi ředitelka. Mám toho až nad hlavu v práci a ještě tohle musím
řešit, to je fakt k posr... naštvalo mě to."
,,Já vím." Za
všechno může ta zatracená lžička, pomyslela si. Stříbrná lžička s
monogramem, částečka ze sady rodinného stříbra, zatroleného svědectví
zašlé slávy Blažky Ardolfové. Trochu si to nyní vyčítala. Blažce nezbylo
nic jiného než kufr fotek, stříbrné příbory a slepá kočka Bíba umanutě
kadící k palmě na chodbě. Nezdálo se, že by to palmě nějak zvlášť
vadilo. Ostatním ano. Nejedno ráno začínalo výmluvným hlukem z chodby,
kde uklízečka proháněla zatoulanou Bíbu a polohlasem proklínala kočku,
Blažku i svůj nekřesťansky pitomý nápad vzít práci v pečovateláku Druhý
domov. Podle názoru uklízečky, dobré paní Jouklové, nadějeplné a
empatické jako drtič odpadků, to bylo až přehnaně optimistické
pojmenování. Nalezla hned několik daleko příhodnějších názvů. Strašákov
nebo Morna, to byly názvy podle jejího gusta, ale dávala si setsakra
pozor, aby jí nevyklouzly, když byl někdo v doslechu.
Není se
co divit, že afektovaná operní hvězda, po níž dnes ani pes neštěkne, na
svém skrovném majetku tolik lpí, pomyslela si Svaťa provinile. A dokonce
ani kočka nemňoukne. Přemohl ji záchvat smíchu. Zvedla dlaně k očím a
skryla za nimi cukající koutky. Na syna mělo její gesto pozoruhodný
účinek. Schlíple si přisednul na postel a objal ji kolem ramen. ,,Já to
tak nemyslel mami, promiň. Nechtěl jsem tě rozplakat..." Smích jí ještě
chvilku otřásal a pak se vytratil, jako by ani nikdy nebyl. A mně snad
zbylo něco víc? napadlo ji a myslí se znovu přelilo světlo následované
stínem.
Když před dvěma dny lžička nečekaně
cinkla o zem, v první chvíli ani netušila, co to je. Jedna malá dezertní
lžička a co rozpoutala. Klárka, jindy usměvavá jako májové jitro,
strnula a prudce strhla z postele květovaný polštář. A tam, jako v
hnízdě tvořeném shrnutým prostěradlem a posmrkanými kapesníky, ležely
další poklady. Hřebínky, sponky, šátky, brýle, talířek s cibulovým
vzorem, dýmka, několik propisek. Drobnosti. Samotnou ji překvapilo,
kolik se toho v její posteli nahromadilo. ,, No teda, paní Hrdinová, co
mi k tomu řeknete?" promluvila Klára měkce a v jejích očích se mísil
soucit s výčitkou. Nejohavnější kombinace na světě, pomyslela si a
sepnula ruce v klíně. Proto přijel Mirek nečekaně uprostřed týdne. Aby
jí domluvil. Tolik jí připomínal Slávka. Když ji manžel přistihl poprvé,
taky vyčítal. Časem se s jejím zvláštním koníčkem smířil a ona se
naučila přivlastněné předměty lépe schovávat. Nepokládala to za krádež.
Většina předmětů měla nepatrnou cenu, to, co ji na nich přitahovalo,
byla osobní hodnota. Zdálo se jí, jako by ty předměty častým kontaktem
se svým majitelem, nasákly jeho osobností. Nešlo jí o vlastnictví
předmětů jako takových, ale příběhů, které v sobě skrývaly.
Poprvé
se jí to stalo v den čtyřicátých druhých narozenin, když v cukrárně
kolegyni ze školy, o šest let mladší učitelce výtvarné výchovy a
přírodopisu, z propínacích letních šatů odlétl knoflík a bez povšimnutí
se zakutálel pod stůl. Julča to nezaznamenala. Svaťa okamžitě. Vlastně
ji to vůbec nepřekvapilo, dívala se na Julku, jak stlačuje těsto
nadýchaného větrníku, aby z něj mohla snáz ukousnout a kulaté tváře se
jí nadouvají víc než obvykle. Lžička ležela nepovšimnuta na talířku s
pár drobky karamelové polevy. V rozpacích se odvrátila od směšně dojemné
podívané. Předstírala, že si upravuje punčochu a knoflík nenápadně
zastrčila do kapsy vlastních šatů. To bylo poprvé. Od té doby se jí
sbírání drobných osobních předmětů stalo posedlostí. Netušila, proč je
tak důležité, vzít předmět potají, bez vědomí jeho majitele, stejně tak
mohla kamarádku požádat, aby jí ho dala na památku. Věděla, že by to
udělala. Ale takový předmět pro ni neměl žádnou cenu. Tak to cítila.
Zvedla
pravačku a přejela synovi po čele, skoro se zdálo, jako by mu chtěla do
vrásek namalovat křížek. Nakonec jen pohladila modrou žílu vystupující z
opálené kůže. Nebyl v tom rozdíl, projev lásky a starostlivosti.
,,Zas
je o něco větší. Dávej si na to pozor, jednou se rozčílíš až příliš a v
hlavě ti něco praskne, tak jako tátovi." Mirek sklonil hlavu a na malou
chvilku si schoval obličej do máminých dlaní. ,,Já vím. Máš pravdu."
Žíla byla pryč. Tlak neochotně klesal z červených hodnot značících
nebezpečí samozničení. Bonusový infarkt odložen na neurčito. ,,Už budu
muset jet, mami. Ale stavím se co nejdřív, snad mi to vyjde a mohli
bysme si pak někam zajet, co říkáš?" V očích měl nevyslovenou prosbu. To
byl její chlapec, nejdřív řval, potom se kál. Po chvilce váhání
přikývla. Políbil ji na tvář. Ve dveřích se otočil. ,,Mám zhasnout?"
Můžeš,
ale světlo nech svítit, drala se na rty škodolibá slova. Raději jen
znovu kývla hlavou. Cvaknul vypínačem, nezvykle tiše za sebou zavřel
dveře a byl pryč.
Ztěžka vstala a s pomocí hole
se přesunula do mohutného, sytě žlutého křesla natočeného k oknu. Přes
nohy si přehodila vesele kostkovanou deku, úhledně složenou na jednom z
opěradel. Za okny všechno bujelo, zpívalo, chystalo se do květu. Z
nakypřené hlíny nedočkavě vystrkovaly prstíky tulipány, narcisy a
hyacinty. Vzduch byl plný dychtivého očekávání. V jejím pokoji, tak
věrohodně imitujícím domov, bylo topení puštěné naplno. Vzduch
vydýchaný, těžký. Pod stropem se jako hlouček netopýrů usadila vyřčená
slova. Skoro viděla oddechující vaky těl ovinuté křídly. Sklonila pohled
na své ruce položené na dece. Nepoznávala je. Byly to cizí ruce. Jen
nevěděla, kdo a kdy je vyměnil. Sama jsem taková svraštělá cibulka,
napadlo ji. Cibulka, co bude uložena do země, aby už nevykvetla. Odžité
roky se jí položily do klína jako znavené, ztěžka oddechující zvíře.
Zvíře s vybledlýma očima zvážnělýma poznáním, že vyměřený čas je téměř u
konce. Hlava se sklonila, napřímila, znovu poklesla. Jemná víčka skryla
oči a za nimi se začal odvíjet další z nekonečných vzpomínkových filmů.
Tento s názvem Slávek a já máme mimi, ó, my se máme...
Probudilo ji cvaknutí kliky. Se zájmem pohlédla ke dveřím a usmála se na uvítanou.
,,Pět
kil," pronesla dřív, než se stihla zarazit. Mladá žena se s neskrývanými
rozpaky zastavila na prahu a chvilku to vypadalo, že beze slova vycouvá
zpět a zavře za sebou stejně tiše jako před chvílí její otec.
,,Co?"
promluvila popleteně, ale ruce bezděčně hladící stehna v bílých riflích
pochopily. ,,Ahoj babi," promluvila a v hlase doznívalo dotčení.
,,Pořád stejně milá, co?"
Svatava se znovu usmála a tentokrát
do úsměvu zapojila i oči. V duchu se kárala, jenže ústa byla
nevypočitatelná a zatímco všechno ostatní se zpomalovalo, pusa si jela
dál svým tempem. Zlobím se na Mirka a sama nejsem o nic lepší. Však to
Slávek dobře říkal, žahavá jako kopřiva. A mráz kopřivu nespálí, jen jí
dodá na štiplavosti. Z mihotavého hejna myšlenek se jedna oddělila.
Možná by po jiným rukama vykvetl jinačí květ, napadlo Svaťu. Netušila,
odkud se právě tato rybka vzala. Nebyla si jistá, jestli ji vůbec chce
domýšlet a tak ji propustila a vzápětí na ni zapomněla.
,,Niko,
nezlob se, vždyť mě znáš, že to tak nemyslím. Už se nedurdi a pojď mě
obejmout, tak ráda tě vidím." Žena v příliš těsných riflích se usmála.
Úsměv zjemnil její tvář, dal vyniknout hezky tvarovaným rtům a hnědé
oči, které si často skoro nedůtklivě měřily své okolí, zvlídněly.
,,Já
tebe taky, babi. Jedu si pro tebe, pojedeme na výlet." Nasála vzduch a
obličej jí stáhl výraz nelibosti. ,,Táta už tady byl, co?"
,,To on tě poslal, ne? Už spolu mluvíte?"
Berenika
váhavě přikývla. ,,Trochu. Trochu ano. Volal mi a říkal, co se... co se
tady stalo. Napadlo mě, že bys třeba ráda na chvilku vypadla... Vzala
jsem si dovolenou, abysme mohly být spolu."
,,Prosím tě a jak to klienti bez tebe vydrží, nespáchají sebevraždu?"
Nika
se odmlčela, nenapadala ji žádná vhodná odpověď. Vlastně o tom nechtěla
vůbec mluvit. Pravdou bylo, že ani její židle nebyla imunní vůči
otřesům.
,,Babi! Snad nejsem jediná psycholožka na světě."
,,Ale určitě jedna z nejlepších."
Nebudeš
tomu asi věřit, babi, dumala hořce Nika, ale spousta lidí si to o mně
nemyslí. Spousta si jich zřejmě myslí pravý opak. Neurčitě se usmála a
doufala, že vypadá potěšenější, než se cítí, doufala, že nemá ve
skutečnosti svůj proslulý citronový obličej, což byl babin vlídnější
výraz pro kyselý ksicht.
,,Neměla bych počkat
aspoň na oběd?" promluvila Svaťa, zatímco v rozporu s váhavým tónem
docela ochotně vstala z křesla a do malé toaletní taštičky skládala
brýle, krabičky léků, čistý kapesník. Nezbytné drobnosti. Berenika se
zastavila před postelí, nad kterou viselo několik fotek. Na největší z
nich muž v čepici frajersky posazené trochu nakřivo objímal usmívající
se ženu. Znala tu fotku, věděla, že babi a dědovi bylo v tom čase ani ne
třicet. Méně než jí. Přesto se jí zdáli podivně staří. Starší než ona
kdy bude. Pozorně zkoumala jejich výrazy. On ji neobjímá, ale vlastní,
napadlo ji nečekaně. Raději přešla ke dveřím, kde visel jídelníček na
duben.
,,Myslíš, že si opravdu nemůžeš nechat ujít sváteční hašé, s bramborovou kašé, promiň kaší a jarní zeleninkou zadušenou v páře?"
Svaťa vzhlédla od léků a s hranou výčitkou zakroutila nad vnučkou hlavou.
,,Právě mě přešla chuť."
2. část - Ostré hrany
Žádné komentáře:
Okomentovat