Perspektivní muž /2/

Pachatel nebyl dopaden. Zpráva o vraždě plnila nějaký čas první stránky novin. Ale příliš rychle ji zatlačily do pozadí zprávy o jiných tragédiích. Noviny byly plné neštěstí a katastrof. Vypadalo to, že svět zešílel. Čas však šel bez pohnutí dál. Jana zvolna zapomínala na strašlivou smrt mladičké Andrey, i na to v jakém stavu se tenkrát Patrik vrátil domů. Požádal ji o ruku, hlavu měla plnou svatby. Na poště se zase propouštělo. Ona sice zůstala, ale měla víc práce než dřív. Drobné starosti i radosti ji plně zaměstnávaly.

Teď, když seděla zamčená v koupelně, s nosem od krve a hlavou plnou zmatku, se znovu vracela k onomu podivnému dni. Ale já se ho tenkrát zeptala, jestli Andreu nepotkal, byl přece také v centru města. Už nevěděla, co tenkrát odpověděl. Ale jeho oči byly najednou tak pozorné, tak ostražité. Ptala jsem se, protože mě napadlo, že mohl třeba něco zahlédnout... něco, co by pomohlo ve vyšetřování. Proč jen jsem se tím víc nezabývala?

Rozpomněla si i na to, jak jí blesklo hlavou, jestli s tím nemá něco společného. Ta myšlenka však byla příliš rychlá, příliš nejasná.

A v následujících týdnech a měsících to už nikdy mezi námi nebylo úplně stejné. V našem vztahu došlo ke změně, tak nepatrné, že jsem ji odložila, jako nedůležitou. Proč? nejspíš proto, že jsem byla zamilovaná a zamilovaní nepředpokládají, že jejich partner je vraždící monstrum.

Ale ani to nebylo zcela přesné. Nezabývala se tím, protože byla v pasti. V pasti, do které vstoupila dobrovolně a s láskou. Nyní seděla uvězněná v koupelně, ale lapená byla už dávno. Lapená představou dokonalého, spořádaného života. Svou touhou, které podřídila všechno ostatní. Vlastně to bylo až přízračně pasující vyvrcholení "perspektivního vztahu".

V pasti, nejdřív obrazně a nyní i doslovně.

Tu titěrnou krajkovou věcičku našla v jeho zásuvce, za vzorně složenými slipy a klubíčky ponožek. Proč jsem tam vlastně lezla, když si prádlo vždycky uklízel sám, proč jsem mu nepoložila jeho věci na postel, tak jako tolikrát předtím? Inu, asi proto, že náhody se stávají.

Byl vždycky tak pečlivý v oblékání, tak pořádný, skoro až přehnaně, zdálo se jí někdy. Ale vlastně to vítala, vzpomínala si na otce, kterého mohli po domě hledat podle jeho svršků. Kudy prošel, tam něco odložil.

Krajkové kalhotky pověsila na opěradlo židle a čekala. Přišel později než obvykle. V té době chodil pozdě domů dost často, napadlo ji zpětně.

,,Budeš mi muset něco vysvětlit"... začala, když vstoupil do kuchyně a zamávala tím kouskem prádla. ,,Kde se to tady vzalo?"

Dokonce ho v té chvíli ani nepodezřívala z nevěry, z ničeho. Tehdy ještě ne. Nyní měla jistotu.

Po té jsi přece vždycky toužila, ne? zasmál se hlas neradostně. Drž už hubu! okřikla toho nevítaného cizince ve své hlavě.

Věděla, že i Patrik před tím než se seznámili, žil s nějakou ženou. Netajil se tím. Ale s něčím jiným ano. Myslela si, že je to památka po jeho bejvalce, že je prostě našel někde v bytě, zasunul do šuplíku a zapomněl na ně. A to byla tvá zásadní a zřejmě poslední chyba ozval se znovu neodbytný hlas.

Čekala jsem, že se bude trochu vykrucovat a já ho budu naoko podezřívat a pak třeba přijde vysvětlování a usmíření, jak to tak bývá. Čekala cokoli jiného, jen ne proměnu, která se s ním stala. Jediným skokem byl u ní a ten kousek krajky jí vyrval z ruky tak prudce, až se roztrhnul. Nejdřív do ní strčil, pak ji silně uhodil do tváře. Narazila spánkem do linky. Hluboce otřesená se o ni opírala. Vlastně na ní visela. Oči měla suché, slzy přišly až později.

,,Tak jsi to přece vyčmuchala, ty nenechavá krávo." Plačtivě ze sebe vyrážel slova. Jediným trhnutím otevřel zásuvku s kuchyňským náčiním. Hrabal se v ní.

,,Co blbneš, co si to dovoluješ, Patriku... co?" V jediném záblesku jí došlo, co hledá. Panebože, on hledá nůž, pomyslela si udiveně. Na špatném místě. Nože byly zastrčené ve stojanu. Nebude trvat moc dlouho než si to uvědomí...

Zpomaleně, jak to bývá jen ve snech a laciných hororech - nikdy ve skutečnosti, tak byl přece svět uspořádaný - se obrátila a proběhla chodbičkou ke dveřím vedoucím ven z bytu. Otočila knoflíkem. Nic se nestalo. Má nůž, má nůž... mysl jí zaplnila jediná, neúnavně se opakující informace. Neuvědomila si, že stačí pouze otočit klíčem, stále trčícím ze dveří. Panika ji v tuto chvíli zcela ovládla. Zoufale se otočila. Zahlédla Patrikův stín na podlaze. Nesrozumitelně drmolil, už byl ve dveřích. Ve zlomku vteřiny vklouzla do koupelny a z posledních sil otočila klíčem. Klika se jí pod rukou pohnula. Pustila ji a jen zpola při vědomí, se zhroutila na vanu.

Ve své nové verzi reality pohlédla na hodinky. Teprve sedm, tohle soukromé koupelnové drama začalo před pouhou hodinou.

Další kopnutí do dveří, cloumání klikou. Jakoby ho přivolala pouhou silou myšlenky.

,,Já se tam dostanu," řval nepříčetně. ,,Jsi stejná mrcha jako ta blbá husa Andrea. Ale já ji srovnal! A tebe srovnám taky! Odnaučím tě hrabat se v cizích věcech."

Zamrazilo ji. Pokud ještě v neskrytějším koutku duše pochybovala o jeho vině, nyní tomu byl konec. Uvědomila si, že v jednom má pravdu. Bylo víc než jisté, že se do koupelny skutečně dostane. Jak dlouho mohly ty dveře odolávat náporu ran a kopanců? Nevěděla, ještě nikdy neseděla zamčená v koupelně, ještě nikdy nemusela čelit vrahovi.

Můj skoro muž je vrah... pomyslela si téměř zasněně. Udělalo se jí na zvracení. Před očima jí zavířila pestrobarevná kola. Přemohla se. Teď na to nebyl čas. Času bylo povážlivě málo. Opláchla si obličej chladivou vodou z kohoutku. Zdivočele se rozhlížela koupelnou. Třeba bych ho mohla uškrtit ručníkem, nebo propíchnout kartáčkem na zuby... Neblbni! napomenula se vzápětí, ne nelaskavě. Pohled jí padl na kbelík, plný mokrého prádla. Vytáhla ho z pračky chvilku předtím, než přišel. Než začala tahle noční můra. Prádlo vysypala bez přemýšlení na zem. Zahlédla jeho slipy. Zuřivě je odkopla pod umyvadlo. Bez váhání udeřila kbelíkem do luxusního, dvoukřídlého zrcadla.

Koupili jsem ho jen před čtrnácti dny, tolik jsem si ho přála...

Tvář, která na ni hleděla z desítek střepů, už nepoznávala. Ať jsi kdo jsi, pomoz mi, prosím... Zdálo se jí to, nebo žena opravdu lehce kývla?

Do rukou obalených ručníky uchopila největší ze střepů. Postavila se ke zdi, těsně vedle dveří. Svoji zbraň svírala pevně v rukou. Bože, prosím, ať mám dost síly udělat, co musím....ať se probudím ve své krásné ložnici...ať už to skončí, prosím...

Zatímco jí hlavou běžela improvizovaná modlitba, zaslechla jakýsi zvuk. Nedokázala ho zařadit. Znělo to jako bouchnutí a třesk a snad výkřik. Natolik se soustředila na svůj boj o život, že nevnímala nic jiného.

Nevnímala kolik uběhlo času. Poznala, že je opravdu relativní. Toto poznání měla takříkajíc z první ruky. Žádná fáma. Během předchozí hodiny se dozvěděla o čase úplně všechno. Víc, než si kdy přála. Mohlo to být pár vteřin, stejně jako věčnost. Zdálo se jí, že v koupelně strávila roky, že ji vlastně nikdy neopustila. Hlasitý zvuk vyražených dveří a pak druhá rána, kdy vchodové dveře dopadly na koupelnové, ji natolik vylekal, že prudce ucukla a málem sama sebe podřízla.

Kdosi řval ,,Policie.." Nevěřila tomu hlasu, nevěřila už ničemu.

Nikdy později si nedokázala vybavit přesný průběh následujících událostí. Věděla, že policie přivolaná sousedem, který zaslechl rány z jejich bytu, musela dveře do koupelny vyrazit, stejně jako ty vchodové. Nedokázala se přimět, aby jim odemkla.

Netušila, že Patrik, pološílený pocitem viny, hrůzou ze sebe samého i zatčení, vyskočil z okna, když zaslechl přijíždět policejní auta. Bydleli v sedmém patře. Přesto ještě chvilku žil.

Dost dlouho na to, aby uviděl přicházet stíny.

 Jeden z nich měl tvář Andrey.

Zpočátku odpovídala na jejich křičené dotazy, ale pak jí nohy nečekaně vypověděly službu. Svezla se na kolena. Střep jí vypadl z ruky. Zvolna se položila na kobereček s delfíny, posetý dalšími střepy. Nevadilo jí to, vůbec jí to nevadilo. Stočila se do bezpečného, pevného klubíčka.

Později si vybavovala laskavé ruce, hrubý dotek deky. Zástup tváří. Blikající majáky sanitky a policie. Ale jenom neostře, vzdáleně. Něco v ní chtělo ty vzpomínky vymazat úplně.

Jeden detail jí z však z hlavy nevymizel nikdy. Byl i po letech stejně skutečný, stejně ostrý.

Když ji na nosítkách nesli k sanitce, stočila hlavu bezděčně stranou a tam uviděla obrys těla pod narychlo přinesenou plachtou. Zafoukal vítr, nadzvedl cíp plachty a ona naposledy pohlédla Patrikovi do tváře. Milované i nenáviděné. Ta tvář jí prozradila, že jeho smrt byla všechno jiné, jen ne klidná.