Stín
Jak
banálně, všedně se ohlašují změny, které převrátí život naruby, napadlo
Tami na konci toho dlouhého, únorového dne. Dne, který s účinností
sekáčku na led rozsekl její život na před tím a poté. Seděla v lavici
vedle Liny, sledovala sníh proletující za okny a nenápadně nakukovala k
Lině do sešitu. Největší problém, který čekala, byla další koule z
matiky. Snila o všech těch skvělých věcech, které na ně dvě čekají, až
skončí studium na gymnáziu. Snila o štěstí a nečekala zlé.
Jenže
život nerozdává jen laskavé náhody, milá překvapení, žetony štěstí. Je
to neférový hráč. Podrazák, který hraje s cinknutými kartami, podkopává
nohy a dveře ztěžka pootevřené na škvíru stačící tak akorát na
prolezení, rád přibouchne před nosem. Stačilo jedno zaklepání a už nikdy
nebylo nic stejné jako dřív. Jedno tiché zaklepání, které vpustilo do
Tamina života uragán převracející domy a odnášející střechy útulných
příbytků. Uragán, který odfoukl sny a přivál stín.
Když
se ozvalo lehké rytmické klepání na dveře 4.B, celá třída vděčně zvedla
hlavu od sešitů popsaných rovnicemi vzdáleně připomínajícími složitý
rodokmen velmi staré rodiny na jehož konci zbyl jediný potomek. Tami
rychle nahlédla k Lině a dopsala si, co jí scházelo. Možná to nebude
koule, třeba schytám čtyřku a třeba by to taky mohlo vyjít na trojku,
uvažovala vzrušeně. Při zaslechnutí svého jména provinile vzhlédla. Ve
dveřích stála šedovlasá zástupkyně ředitele. ,,Slečna Málková má jít
okamžitě k řediteli!" Tami překvapeně pohlédla na Linu a skoro čekala,
že Lina vstane a jako kdysi řekne: Půjdu s tebou. Lina pokrčila rameny a
zašklebila se. Nevím, o co jde, znamenalo to gesto. Povzbudivě se
usmála a Tami vykročila uličkou mezi lavicemi ke dveřím. Vstříc svému
uragánu. Vstříc stínu. Profesorka ji doprovodila k ředitelně. Po
zaklepání se otočila a překvapenou studentku lehce pohladila po tváři.
Tami počkala na obligátní výzvu ke vstupu tlumenou dveřmi, pak stiskla
kliku. Když je za sebou dovírala, zaslechla vzdalující se šustot
profesorčiných pantoflíčků. Později ji napadlo, že štěstí, které ji z
hodiny na hodinu opustilo, při jeho překotném ústupu možná
doprovázel stejný zvuk. Šelest podrážek, cvaknutí kramflíčků, rychle se
vzdalující kroky.
Její údiv vyšplhal do závratných výšin, když vedle ředitele spatřila Vladimíra. Proboha, co ten tady dělá? napadlo ji.
,,Ahoj, Tami."
,,Tati, co...?"
,,Tamaro,
posaďte se, prosím," promluvil ředitel a galantně přispěchal s modře
potaženou kancelářskou židlí. Zaraženě koukala z jednoho na druhého. V
tichu bylo slyšet, jak sníh hnaný větrem naráží do oken.
,,Tami,
máma měla nehodu," promluvil Vladimír chraptivým hlasem. Nereagovala,
nedokázala si srovnat v hlavě, co se za slovy skrývá. Pak si všimla
Vladimírových očí, vzpomněla si na lehký dotek profesorčiny suché dlaně,
zaznamenala ředitele taktně pootočeného k oknu, jak si v rozpacích
utahuje a povoluje uzel na kravatě. Porozuměla, i když nechápala.
,,Jak?...Co?..."
,,Srazila
ji pekařská dodávka, když roznášela poštu. Řidič to neubrzdil na
náledí, auto dostalo smyk. Draha... Drahu ten náraz odhodil na chodník."
Vladimír nedokázal vyslovit víc, nechal si pro sebe, že síla nárazu
byla tak strašlivá, až proletěla tři metry vzduchem. Nedokázal jí říct o
letácích a složenkách roztroušených kolem místa neštěstí. Některé
ležely přímo v rychle se rozšiřující rudé kaluži a dychtivě vpíjely
chladnoucí krev. ,,Zemřela v sanitce, nedokázali ji zachránit."
,,To
není možné! To přece nejde! .... Dneska jsme spolu měly jít nakupovat.
Máma říkala, že...." Vladimír byl dvěma kroky u ní. Pevně ji objal a
přitiskl k sobě. Na chvilku si položila zmatenou hlavu na jeho hruď a
zavřela oči pálící slzami.
,,Upřímnou soustrast, Tamaro!
Upřímnou soustrast, pane Tomášku! Je mi to moc líto, jaká strašná
tragédie vás postihla, moc líto..."
Slova, která měla Tami v dalších dnech slýchat na každém kroku.
Do
večera se zaplnil dům lidmi. Přijely obě Vladimírovy dcery. Adéla i
Jolana. Ada s sebou vzala i kluky. Tami ležela ve svém pokoji v podkroví
neschopná pohybu. Šokovaná, paralyzovaná. Slyšela tlumený hovor.
Cinkání příborů, hučení rychlovarné konvice. Známé všední zvuky
postrádající své uklidňující kouzlo. Skorosynovci občas pootevřeli dveře
Tamina pokoje a zvědavě si prohlíželi nehybnou postavu, dokud je máma
neokřikla. ,,Dejte jí pokoj!" Další skřípnutí dveří a v nich Ada s
talířem. ,,Tami, nechceš si něco sníst?" Přinutila se alespoň otevřít
oči. ,,Ne, jsi hodná, ale nemám chuť. Třeba později." Znepokojený
pohled, krátké kývnutí.,,Dobře."
Klouzala do snů, když se
dveře znovu pootevřely, tentokrát bez vrzání. Jen jediný člověk krom
Tami jimi uměl projít zcela neslyšně. Lina. Nepromluvila, usmála se
očima, lehla si na postel vedle Tami a vzala ji za ruku. Později, když
Ada a Jolana odjely a dům ztěžkl tichem, vystoupal Vladimír do podkroví a
nahlédl k Tami. Děvčata tvrdě spala. Hlavy těsně u sebe, ruce
propojené. Nechal je spát.
,,... a smrtí láska
nekončí. Tímto citátem, který drazí pozůstalí," obřadné kývnutí k první
řadě židlí obsazených rodinou, ,,tak vhodně vybrali na smuteční
oznámení, si dovolím zakončit svou krátkou řeč." Drobná úklona k rodině,
pak k rakvi téměř skryté pod tíhou věnců. Šelest papírů, popsaných
Dražiným příběhem. Velebné tóny Ave Maria. Řečník pomalu sestupující ze
svého vyvýšeného pódia. Potlačované vzlyky. Smrkání. Nekonečný zástup
smutečních hostů.
Tami mechanicky opakovala děkuji a přijímala
podávané ruce, aniž by vnímala tváře patřící k nim. Když k ní došla
Lina, nezvykle vážná, nezvykle dospělá v černém kabátku, chvilku na ni
hleděla ztracená ve svém smutku, nepoznávající nikoho kolem. Pak jí oči
zalily horké slzy poznání. Objaly se. Had kondolujících znehybněl. Pro
dvě dívky se zpomalil čas. ,,Lino, nemáš kapesník?" šeptla Tami,
,,zapomněla jsem ho v autě. Mám... mám ruce celé usoplené." Zalovení v
kabelce, kapesník nenápadně vstrčený do vlhké dlaně. Taminy dlaně v
Lininých, Linin svěží dech lechtající Tami na spánku. ,,To nevadí. To
vůbec nevadí." Polibek na tvář. ,,Nikdy tě neopustím, Tami." Ještě jeden
stisk, ještě jeden pohled. Čas se znovu rozběhl. Kroky. Tváře. Ruce.
Upřímnou soustrast. Upřímnou...
Dva dny po pohřbu dorazil dopis s Taminým jménem. Bez zájmu přelétla pár řádků. Stálo tam: Upřímnou
soustrast, Tamaro. Je mi to moc líto. PS: Nemohl jsem přijet, jsem po
operaci prostaty. Pokud budeš chtít, ozvi se, dozadu jsem ti napsal
číslo na mobil. Josef Novák.
Nechtěla. Lhostejně odložila obálku k ostatním. Zdvořilá, nicneříkající slova od cizího člověka.
Bojnice
s půvabem rozmarné dámy odložila jiskřivý bělostný kožíšek, ke konci
zimy už trošku urousaný a žmolkovatý a převlékla se do svěže zelených
plesových šatů. Pak svlékla šaty a natáhla si veselou skvrnitou halenu
doplněnou elegantním kloboukem zdobeným zatím zelenými jablíčky a
třešněmi.
Tami nakonec odmaturovala. S odřenýma ušima a díky
laskavosti profesorů. Bylo jí to jedno. Část z ní stále dlela v tom
únorovém dni, kdy vstoupila do stínu. Lina se hlásila na vysokou.
Rozhodla se pro fakultu žurnalistiky. Když se jí profesorka ptala na
důvod jejího rozhodnutí, pokrčila rameny a bezstarostně
odpověděla: ,,Nevím. Mohlo by to být zajímavé. Myslím, že by mě to mohlo
bavit." Profesorka ji chvilku zvědavě, skoro nevěřícně pozorovala, pak
přikývla. ,,Ano, taky si myslím." Tami v sobě dusila smích. Na ni se
profesorka jen usmála. Tami se navzdory Vladimírovu i Lininu přemlouvání
nikam nepřihlásila. Když se uvolnilo místo v supermarketu, kde občas o
prázdninách vypomáhala jako brigádnice, bez váhání je přijala.
4. část - Bezčasí
Žádné komentáře:
Okomentovat