Tichoučcí duchové

Zas je tu další večer pozdního léta, kterému už šlape na paty podzim. Sedím na vaně a koukám z okna do dvora. Vzduch voní poslední otavou, která možná doschne a možná také ne a skončí na kompostu, odkvétajícími květy floxů, hlínou z čerstvě uvláčeného pole, na kterém jsme jen před týdnem vybírali brambory a kouřem z komínů. Někde už se začalo topit, večery a hlavně noci bývají chladné. Kouř se vznáší nad střechami jako závoj halící tvář nevěsty, šero houstne a dvůr je plný stínů, stejně jako mé myšlenky. 

 Ať se snažím sebevíc, nerozpoznám už detaily, z dřevníku je jen tmavý obrys stejně jako z králíkáren. Ticho občas naruší vzdálené štěknutí psa, o něco bližší zadupání některého z ušáků, pípne ptáček a pod neklidným nočním tvorem zapraská větvička. Objevuje se první hvězda. Dívám se do tmy uslzenýma očima a přestože je dvůr skrytý pod pláštěm noci, tím strašným nemilosrdným okem paměti vidím všechno. Stokrát jsem se takto v posledních dvanácti letech zastavila a zadívala se ven a paměť, ten krutý promítač, si se mnou pohrává a nechává z temnoty vystoupit jen o něco světlejší stín, který na sebe bere podobu kočičího těla. Stín se ladně prosmykne pod brankou, projde dvorem a bez zaváhání zamíří k otvoru ve dveřích na půdu, kde vůně sena zve ke slastnému spánku. Stín jménem Hana. Jedna z našich kočiček. Ve středu 16. září zamířila za svou mámou Zmudinou, sestrou Šenou a všemi ostatními, tam na druhou stranu, za duhový most. 

 

Téměř na den přesně je to tu po roce zase. Tehdy, před rokem, bylo teplé nedělní ráno, zahrada plná odkvétajících květů, nebe modré, všude tolik krásy. Takový ten den, kdy se ani věřit nechce, že by mohla přijít smrt. Přesto přišla a vzala mi Šenouška. Neuplyne den, abych si nevzpomněla, přesto jsem za celý rok nevyslovila nahlas její jméno a pokud se schylovalo k tomu, že by se snad stočila řeč tímto směrem, prchala jsem od tohoto tématu jako zvířátko, které zvětří kouř ještě předtím, než plameny zachvátí les. Bylo to rychlé, ani kliniku jsme nestihli, jen injekce a nekonečná cesta domů, rýč a další malá hromádka hlíny vedle Maxíka. Přesto ne dost rychlé, aby nepřišly výčitky. Proč jsem jí častěji nekupovala tuňáka a kapsičky, když to měla tak ráda, proč jsem ji víc nehladila, nechovala, neopatrovala. A hlavně proč jsem ji nezachránila. Všechna ta proč, která i kdyby byla naplněna, stejně by jen uvolnila prostor nějakým jiným proč. Jenže rozum si může tvrdit co chce, když bolí srdce, není náplast, která by je zahojila. A léčit smutek racionálním přístupem je alespoň u mne stejně přínosné jako nechat slona tancovat v porcelánu. Kolotoč sebeobviňování a lítosti. V nejtišším režimu. Snahu chránit, nezarmoutit, neublížit mám v sobě zakódovanou tak hluboce, že by ji neprolomil ani sám Dan Brown ruku v ruce s Robertem Langdonem. Chránit dcery, přestože jsou dospělé, chránit tátu, kterému jsme s láskyplnou nadsázkou mezi námi děvčaty občas tajně říkaly kočičí dědek a nebo děda koček.

 

Jeden večer jsem zase seděla sama v kuchyni, před sebou puštěnou televizi, kterou jsem bezmyšlenkovitě sledovala, aniž bych měla sebemenší ponětí, o čem to vlastně je a v duchu jsem se posté svému dušínkovi - jak jsme Šeně s Madlenkou říkaly - omlouvala a prosila o odpuštění. Najednou jsem v televizi zaznamenala titulek, jaký bývá u cizojazyčných filmů. Samozřejmě že ti můžu odpustit, otázka je, jestli dokážeš odpustit sama sobě, stálo tam. Jaká zvláštní náhoda, že se ve filmu, kde se jinak mluví česky, pokud se dobře pamatuji, objeví titulky a navíc zní jako bezprostřední reakce na mé myšlenky. 

 

Nyní, po roce, jako by se celá situace opakovala. V neděli Hana už neměla chuť k jídlu, v pondělí jsem ji vůbec nenašla, byla někde schovaná a když v úterý přišla, byla v tak zbědovaném stavu, že jsme hned jeli k veterináři, který nás poslal na kliniku. Pan doktor udělal testy a zjistil, že Hanička má FIP. Zase tu prokletou kočičí nemoc, virus, který poblázní imunitu natolik, že svou bouřlivou obranou nadělá víc škody, než kdyby virus nechala projít tělem bez reakce. Dostala injekci na bolest a tlumení zánětu a odvezli jsme si ji zase domů s tím, že se další den stavíme pro antibiotika. Zdálo se, že se zlepšuje, začala alespoň pít a klidně ležela, až moc klidně. Slyšela jsem názor, že kočky jsou falešné. Je to hloupost. Neznám laskavějšího a trpělivějšího tvora než je kočka. Předou, když je pohladíte, předou dokonce i když je jim už hodně špatně. Předou a předou a může se zdát, že se zvolna zlepšují, že se uzdravují a ony zatím ve vší tichosti nenápadně odchází. Druhý den už žádná antibiotika nedostala. Věděla jsem, že budou zbytečná, ještě než jsme k veterinářce dojeli. A nenapověděl mi to jenom pohled na netečnou černou hromádku chlupů, která jen pár dnů zpět byla výstavní kráskou. 

 

Když jsem před rokem doprovodila Šenu na té poslední smutné cestě, vrátila jsem se domů, pohřbila ji na zahradě a šla jsem uklízet do penzionu. Realita je nekompromisní a pevně nás drží ve své moci. Uklízela jsem, vzpomínala a trošku si brečela, když jsem to zaslechla poprvé. Předení. Koukala jsem z oken, jestli to nejde zvenku, poslouchala jsem na chodbě, jestli se zvuk nenese z restaurace, poslouchala jsem pečlivě i sama sebe, vím, co umí ucpaný nos, jednou jsem se honila za přeludy v domnění, že slyším naříkat kočku a zatím mi jen pískalo v nose, ale nenašla jsem žádný zdroj toho podivného zvuku. Předení vycházející odnikud mě provázelo dva dny, pak ustalo. Znovu se ozvalo až po roce, tuto středu, když jsem pro odvedení myšlenek od toho, co nás odpoledne čeká, lepila mozaiku. A mě jako první napadlo, Šena přišla sestře naproti.

 

Na místo, kde odpočívá Maxík a Šena, jsem letos vysadila krásenky, které už navždy přes jejich jásavé, pastelové barvy budu mít spojené se smutkem. Hned vedle je kopeček hlíny, na kterém leží kytička červených cinií. Kdysi jsme měli pět koček, tři z nich jsem viděla přijít na svět, dnes nám zbývají už jenom dvě. Niky, sestra Šeny a Hany a Mína. Těch kopečků nám v zahradě přibývá. Tráva je zvolna zase zarůstá a jenom pamětí defilují ta kdysi tak často vyslovovaná jména. Napadá mě, že už se blížím do místa, kdy na té druhé straně budu mít skoro stejně svých milovaných jako zde. Jako bychom my všichni i naši drazí ať už dvounozí nebo čtvernozí byli jenom zrnky písku ve zvláštních přesýpacích hodinách a každé to zrnko mělo určený čas, kdy propadne z jedné strany na druhou.

 

Ve středu šestnáctého jsem večer ležela v posteli a znovu si v hlavě přehrávala všechny ty drobné kočičí příhody, kterých se za dvanáct let nahromadila taková spousta. Nejjasněji se mi vybavila vzpomínka, jak mě Zmudina se svými koťaty,  Hanou, Šenou a Niky oddaně doprovázely při cestování z jedné zahrady do druhé a jak za mnou přišly dokonce až do prodejny. A někde na rozhraní bdění a spánku jako bych zahlédla obraz, na kterém se obří bílá kočka starostlivě sklání ke koťatům. Jen letmý pohled na zářivý obrys doprovázený hřejivým pocitem.

Lidská mysl je zvláštní mechanismus, možná se nám skutečně snaží v těžkých chvílích ulehčit tím, že nám předkládá, to, co si nejvíc přejeme. Snad byl ten chvějivý výjev kočky sklánějící se k přicházejícím koťatům pouhý přelud unaveného mozku, stejně jako předení a titulek odpovídající na mé myšlenky pouhou shodou okolností. Snad.

 

Ale co když ne? Co když to všechno byly skutečně vzkazy propašované přes přísné stráže? Řečeno slovy Alenky z říše divů: ,,Bývaly časy, kdy jsem do snídaně stihla uvěřit až v sedm nemožností." Věřím-li, že tento svět je dobré místo, že nám Země jednou odpustí všechno, co jsme na ní napáchali, že i když jako lidstvo stojíme za starou bačkoru, je většina lidí ve své podstatě dobrých, je potom až takovou nemožností uvěřit ve vlídného kočičího boha, velkou kočičí mámu, která přijme pod svou ochranu naše milované čtyřnohé přátele, do té doby, než se znovu shledáme?

 

Stejně zvláštní mechanismus jako lidská mysl je psaní. Chvíle soustředění. Vnitřní rozhovor rozumu s citem, souboj dvou základních principů, jejichž posláním není se pozabíjet ale nalézt přijatelný kompromis, se kterým oba mohou existovat. Vlastně není zas tak důležité jestli vzkazy vytvořil můj mozek jako záchrannou síť, nebo jsou to zprávy propašované z jiného světa. I když v druhém případě by bylo poněkud úsměvným paradoxem, že mi jedno z největších životních mouder sdělila kočka prostřednictvím televizních titulků. Ale vlastně na tom není nic až tak divného. Kočky byly odjakživa pokládány za moudré tvory.

 

Snad čas od času musí člověk podstoupit takovou vnitřní bitvu, prožít naplno všechnu tu lítost, výčitky, marnost a stesk, právě proto že je jenom člověkem. Právě proto aby jím mohl být i nadále. 

 

Důležité je jen to, čím mi byly a jsou.

 

Děkuji vám mé milované, obohatily jste můj život, dodaly jste mu šťávu a humor i hromadu napětí a dramatických chvil. Na oplátku jsem se snažila chránit vás a pečovat o vás, jak nejlépe jsem uměla, jak mi okolnosti dovolily. 

Zůstaňte se mnou, doprovázejte mě na mé cestě jako laskaví, tichoučcí duchové, jimiž jste byly už za svého života, dokud se znovu nesejdeme. Zachovejte mi přízeň a občas mi svým předením připomeňte ten prostý fakt, jemuž jsme neměli problém uvěřit jako děti, ale který se nám s každým uběhnuvším rokem zdá více a více nereálný.

Láska je silnější než smrt a smrtí láska nekončí.

 

 

  

 Zmudinka ( jaro 2006 - 10.5. 2020)

Shanon (15.6. 2008 - 15.9. 2019)

Hana (15.6. 2008 - 16.9. 2020)

Niky (15.6. 2008 - 6.10. 2020)