18. 9. 2020

Tichoučcí duchové

Zas je tu další večer pozdního léta, kterému už šlape na paty podzim. Sedím na vaně a koukám z okna do dvora. Vzduch voní poslední otavou, která možná doschne a možná také ne a skončí na kompostu, odkvétajícími květy floxů, hlínou z čerstvě uvláčeného pole, na kterém jsme jen před týdnem vybírali brambory a kouřem z komínů. Někde už se začalo topit, večery a hlavně noci bývají chladné. Kouř se vznáší nad střechami jako závoj halící tvář nevěsty, šero houstne a dvůr je plný stínů, stejně jako mé myšlenky. 

 Ať se snažím sebevíc, nerozpoznám už detaily, z dřevníku je jen tmavý obrys stejně jako z králíkáren. Ticho občas naruší vzdálené štěknutí psa, o něco bližší zadupání některého z ušáků, pípne ptáček a pod neklidným nočním tvorem zapraská větvička. Objevuje se první hvězda. Dívám se do tmy uslzenýma očima a přestože je dvůr skrytý pod pláštěm noci, tím strašným nemilosrdným okem paměti vidím všechno. Stokrát jsem se takto v posledních dvanácti letech zastavila a zadívala se ven a paměť, ten krutý promítač, si se mnou pohrává a nechává z temnoty vystoupit jen o něco světlejší stín, který na sebe bere podobu kočičího těla. Stín se ladně prosmykne pod brankou, projde dvorem a bez zaváhání zamíří k otvoru ve dveřích na půdu, kde vůně sena zve ke slastnému spánku. Stín jménem Hana. Jedna z našich kočiček. Ve středu 16. září zamířila za svou mámou Zmudinou, sestrou Šenou a všemi ostatními, tam na druhou stranu, za duhový most. 
 
Téměř na den přesně je to tu po roce zase. Tehdy, před rokem, bylo teplé nedělní ráno, zahrada plná odkvétajících květů, nebe modré, všude tolik krásy. Takový ten den, kdy se ani věřit nechce, že by mohla přijít smrt. Přesto přišla a vzala mi Šenouška. Neuplyne den, abych si nevzpomněla, přesto jsem za celý rok nevyslovila nahlas její jméno a pokud se schylovalo k tomu, že by se snad stočila řeč tímto směrem, prchala jsem od tohoto tématu jako zvířátko, které zvětří kouř ještě předtím, než plameny zachvátí les. Bylo to rychlé, ani kliniku jsme nestihli, jen injekce a nekonečná cesta domů, rýč a další malá hromádka hlíny vedle Maxíka. Přesto ne dost rychlé, aby nepřišly výčitky. Proč jsem jí častěji nekupovala tuňáka a kapsičky, když to měla tak ráda, proč jsem ji víc nehladila, nechovala, neopatrovala. A hlavně proč jsem ji nezachránila. Všechna ta proč, která i kdyby byla naplněna, stejně by jen uvolnila prostor nějakým jiným proč. Jenže rozum si může tvrdit co chce, když bolí srdce, není náplast, která by je zahojila. A léčit smutek racionálním přístupem je alespoň u mne stejně přínosné jako nechat slona tancovat v porcelánu. Kolotoč sebeobviňování a lítosti. V nejtišším režimu. Snahu chránit, nezarmoutit, neublížit mám v sobě zakódovanou tak hluboce, že by ji neprolomil ani sám Dan Brown ruku v ruce s Robertem Langdonem. Chránit dcery, přestože jsou dospělé, chránit tátu, kterému jsme s láskyplnou nadsázkou mezi námi děvčaty občas tajně říkaly kočičí dědek a nebo děda koček.
 
Jeden večer jsem zase seděla sama v kuchyni, před sebou puštěnou televizi, kterou jsem bezmyšlenkovitě sledovala, aniž bych měla sebemenší ponětí, o čem to vlastně je a v duchu jsem se posté svému dušínkovi - jak jsme Šeně s Madlenkou říkaly - omlouvala a prosila o odpuštění. Najednou jsem v televizi zaznamenala titulek, jaký bývá u cizojazyčných filmů. Samozřejmě že ti můžu odpustit, otázka je, jestli dokážeš odpustit sama sobě, stálo tam. Jaká zvláštní náhoda, že se ve filmu, kde se jinak mluví česky, pokud se dobře pamatuji, objeví titulky a navíc zní jako bezprostřední reakce na mé myšlenky. 
 
Nyní, po roce, jako by se celá situace opakovala. V neděli Hana už neměla chuť k jídlu, v pondělí jsem ji vůbec nenašla, byla někde schovaná a když v úterý přišla, byla v tak zbědovaném stavu, že jsme hned jeli k veterináři, který nás poslal na kliniku. Pan doktor udělal testy a zjistil, že Hanička má FIP. Zase tu prokletou kočičí nemoc, virus, který poblázní imunitu natolik, že svou bouřlivou obranou nadělá víc škody, než kdyby virus nechala projít tělem bez reakce. Dostala injekci na bolest a tlumení zánětu a odvezli jsme si ji zase domů s tím, že se další den stavíme pro antibiotika. Zdálo se, že se zlepšuje, začala alespoň pít a klidně ležela, až moc klidně. Slyšela jsem názor, že kočky jsou falešné. Je to hloupost. Neznám laskavějšího a trpělivějšího tvora než je kočka. Předou, když je pohladíte, předou dokonce i když je jim už hodně špatně. Předou a předou a může se zdát, že se zvolna zlepšují, že se uzdravují a ony zatím ve vší tichosti nenápadně odchází. Druhý den už žádná antibiotika nedostala. Věděla jsem, že budou zbytečná, ještě než jsme k veterinářce dojeli. A nenapověděl mi to jenom pohled na netečnou černou hromádku chlupů, která jen pár dnů zpět byla výstavní kráskou. 
 
Když jsem před rokem doprovodila Šenu na té poslední smutné cestě, vrátila jsem se domů, pohřbila ji na zahradě a šla jsem uklízet do penzionu. Realita je nekompromisní a pevně nás drží ve své moci. Uklízela jsem, vzpomínala a trošku si brečela, když jsem to zaslechla poprvé. Předení. Koukala jsem z oken, jestli to nejde zvenku, poslouchala jsem na chodbě, jestli se zvuk nenese z restaurace, poslouchala jsem pečlivě i sama sebe, vím, co umí ucpaný nos, jednou jsem se honila za přeludy v domnění, že slyším naříkat kočku a zatím mi jen pískalo v nose, ale nenašla jsem žádný zdroj toho podivného zvuku. Předení vycházející odnikud mě provázelo dva dny, pak ustalo. Znovu se ozvalo až po roce, tuto středu, když jsem pro odvedení myšlenek od toho, co nás odpoledne čeká, lepila mozaiku. A mě jako první napadlo, Šena přišla sestře naproti.
 
Na místo, kde odpočívá Maxík a Šena, jsem letos vysadila krásenky, které už navždy přes jejich jásavé, pastelové barvy budu mít spojené se smutkem. Hned vedle je kopeček hlíny, na kterém leží kytička červených cinií. Kdysi jsme měli pět koček, tři z nich jsem viděla přijít na svět, dnes nám zbývají už jenom dvě. Niky, sestra Šeny a Hany a Mína. Těch kopečků nám v zahradě přibývá. Tráva je zvolna zase zarůstá a jenom pamětí defilují ta kdysi tak často vyslovovaná jména. Napadá mě, že už se blížím do místa, kdy na té druhé straně budu mít skoro stejně svých milovaných jako zde. Jako bychom my všichni i naši drazí ať už dvounozí nebo čtvernozí byli jenom zrnky písku ve zvláštních přesýpacích hodinách a každé to zrnko mělo určený čas, kdy propadne z jedné strany na druhou.
 
Ve středu šestnáctého jsem večer ležela v posteli a znovu si v hlavě přehrávala všechny ty drobné kočičí příhody, kterých se za dvanáct let nahromadila taková spousta. Nejjasněji se mi vybavila vzpomínka, jak mě Zmudina se svými koťaty,  Hanou, Šenou a Niky oddaně doprovázely při cestování z jedné zahrady do druhé a jak za mnou přišly dokonce až do prodejny. A někde na rozhraní bdění a spánku jako bych zahlédla obraz, na kterém se obří bílá kočka starostlivě sklání ke koťatům. Jen letmý pohled na zářivý obrys doprovázený hřejivým pocitem.

Lidská mysl je zvláštní mechanismus, možná se nám skutečně snaží v těžkých chvílích ulehčit tím, že nám předkládá, to, co si nejvíc přejeme. Snad byl ten chvějivý výjev kočky sklánějící se k přicházejícím koťatům pouhý přelud unaveného mozku, stejně jako předení a titulek odpovídající na mé myšlenky pouhou shodou okolností. Snad.
 
Ale co když ne? Co když to všechno byly skutečně vzkazy propašované přes přísné stráže? Řečeno slovy Alenky z říše divů: ,,Bývaly časy, kdy jsem do snídaně stihla uvěřit až v sedm nemožností." Věřím-li, že tento svět je dobré místo, že nám Země jednou odpustí všechno, co jsme na ní napáchali, že i když jako lidstvo stojíme za starou bačkoru, je většina lidí ve své podstatě dobrých, je potom až takovou nemožností uvěřit ve vlídného kočičího boha, velkou kočičí mámu, která přijme pod svou ochranu naše milované čtyřnohé přátele, do té doby, než se znovu shledáme?
 
Stejně zvláštní mechanismus jako lidská mysl je psaní. Chvíle soustředění. Vnitřní rozhovor rozumu s citem, souboj dvou základních principů, jejichž posláním není se pozabíjet ale nalézt přijatelný kompromis, se kterým oba mohou existovat. Vlastně není zas tak důležité jestli vzkazy vytvořil můj mozek jako záchrannou síť, nebo jsou to zprávy propašované z jiného světa. I když v druhém případě by bylo poněkud úsměvným paradoxem, že mi jedno z největších životních mouder sdělila kočka prostřednictvím televizních titulků. Ale vlastně na tom není nic až tak divného. Kočky byly odjakživa pokládány za moudré tvory.
 
Snad čas od času musí člověk podstoupit takovou vnitřní bitvu, prožít naplno všechnu tu lítost, výčitky, marnost a stesk, právě proto že je jenom člověkem. Právě proto aby jím mohl být i nadále. 
 
Důležité je jen to, čím mi byly a jsou.
 
Děkuji vám mé milované, obohatily jste můj život, dodaly jste mu šťávu a humor i hromadu napětí a dramatických chvil. Na oplátku jsem se snažila chránit vás a pečovat o vás, jak nejlépe jsem uměla, jak mi okolnosti dovolily. 
Zůstaňte se mnou, doprovázejte mě na mé cestě jako laskaví, tichoučcí duchové, jimiž jste byly už za svého života, dokud se znovu nesejdeme. Zachovejte mi přízeň a občas mi svým předením připomeňte ten prostý fakt, jemuž jsme neměli problém uvěřit jako děti, ale který se nám s každým uběhnuvším rokem zdá více a více nereálný.
Láska je silnější než smrt a smrtí láska nekončí.
 
 



  
 Zmudinka ( jaro 2006 - 10.5. 2020)

Shanon (15.6. 2008 - 15.9. 2019)

Hana (15.6. 2008 - 16.9. 2020)

Niky (15.6. 2008 - 6.10. 2020)





 

24 komentářů:

  1. Bevíčková milá, rozumím ti a jak.
    Dlouhé roky jsem neuměla pojmenovat svůj stav mysli a když jsem celý listopad jezdila autem s modrou dekou, do které jsem čekala, že zabalím Edíka, který měl po úrazu rozmlácené vnitřnosti.
    Já se neumím vypořádat se ztrátami, neumím. Ať s lidskými, tak zvířecími.
    Když slýchám různá hodnocení povah koček, nechápu. Jsem jimi obklopená celý život, každá je úplně jiná, každá můj život obohacuje jinak, ale ta mozaika je tak bohatá, tak pestrá, já bych neměnila.
    Co ti může napsat blondýna, která neumí a není připravená na ztráty ? Která se děsí, když Edík častěji dáví, Míšu trápí zoubky a Rozinka občas čůrá krev ?
    Jsem jen člověk, který si pustil do života hromádky chlupů a až je bude vyprovázet za duhu, bude řvát jako egyptská plačka, bude si stejně jako ty vyčítat a bude s každým vrznutím očekávat jejich dlouhý ocásek, který se obtáčí kolem nohy.
    Přeji slunce, přeji za duhou všem chlupáčům plné misky a radost bez bolesti. A nám krásné a bohaté vzpomínky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Blondýnko, děkuji Ti za tak krásný a citlivý komentář. Vzpomínám si, co jsi s Edíkem prožila a jak jsem se zaradovala, když jsi psala, že se Edík zcela uzdravil a dokonce i maličko zakulatil. Přeji Tvým kočičkám dlouhý, předlouhý život v hojnosti a pohodlí, jaký se málokterému zvířátku poštěstí a Tobě mnoho radosti z jejich přátelství. A až jednou, za dlouho dlouho odejdou, budeš plakat a až přijde čas, napíšeš o tom krásný článek, u kterého budeš brečet ještě víc. A i když se to bude zdát nemožné, tím psaním se něco změní a bude to o maličko lepší.

      Vymazat
  2. Je to tak - láska ani předení nekončí. Jen potřebuje srdce a ucho, které je dokáže vnímat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Petře, za krásná slova. Dojal jsi mě.:)

      Vymazat
  3. Moje milá, na dálku a dle netových možností hladím a píšu, že rozumím. Na svoje kočičí miláčky jsem napojena víc, než na lidi. smutné nebo pochopitelné nevím, to je na rozbor nebo na román. Jsem nakročena někam do toho druhého světa, slýchám co jiní ne, vídám znamení, která se vyplní. Ne nejsem blázen, ani nemám diagnozu. Už o tom ani nemluvím. jen vnímám. Svého 20letého kočičáka jsem ještě 14 dnů slyšela chodit, a taky křoupat granule. Mí drazí mi nikdy z mysli a mého světa nezmizeli. Někdy ve dne, někdy ve snu .. všichni jsou se mnou.. Zdraví Lenka kočka

    OdpovědětVymazat
  4. Ze srdce děkuji za tak povzbudivá, laskavá slova, která jsou jako balzám. Taková vnímavost je především dar, nezdá se mi to ani smutné ani nepochopitelné, možná na ten román, který bych si ráda přečetla.:) Bohužel je to tak, že často nejvíce lásky a energie nám předávají právě naši malí chlupatí přátelé, díky jim za to.
    Také zdravím, Leničko. Pavla Bevíčková :)

    OdpovědětVymazat
  5. Kočičí duše přetrvávají na věky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je moc dobře, nakonec kdo by si to zasloužil víc. :)

      Vymazat
  6. Jak moc ti rozumím. Vyprovodila jsem už osm koček z deseti které jsme měli a máme za Duhový most. Vyprovodila jsem tam i pět pejsků ze sedmi a nikdy se nenaučím nést to jako stoik.Jak závidím synovi že on to umí. Ne že by neměl zvířata rád, ale umí si je nepustit tak hluboko do srdce jako já. I já občas vidím se mihnout stín některého z těch kteří odešli a občas slýchám za sebou ťapot jejich pacek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani já nejsem stoik, ono taky dvanáct let je dlouhá doba a tak jsem si přivykla, mít je kolem sebe, i když nebyly jenom doma, ale věděla jsem, že se pohybují někde kolem domu.
      Tvůj výčet by byl strašně smutný, nebýt toho, že vím, že za každým s těch zvířátek se skrývá nějaký příběh a že do tvého života vnesla i spoustu radosti, smíchu i starostí, tak jako ta má do mého. Je to daň, kterou platíme za jejich bezvýhradnou lásku. Děkuji, Vendy za pochopení i milá slova.

      Vymazat
  7. Ani netušíš, jak moc jsi mne Tvým dojemným a krásným povídáním zasáhla. Dnes je to přesně týden, co jsme na naší zahradě uložili k věčnému spánku našeho mladého a krásného psa. Bylo mu pouhých 22 měsíců, čistokrevný moskevský strážní pes, bohužel měl epilepsii a nedalo se to zvládnout. Odešel člen naší rodiny a je to hodně smutné..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A mě zase, Alenko, strašně zasáhl tragický osud vašeho pejska. Trápím se, že se mé kočičky nedožily více roků, ale dvanáct let je i tak pořád o hodně víc než dvaadvacet měsíců. To je opravdu strašně smutné. Děkuji, že jsi mi o něm napsala.

      Vymazat
  8. Bev, je mi to moc líto. Sice nevím, jaké to je ztratit kočičí, psí nebo jakékoliv jiné zvířecí přátele, ale jestli je ta bolest stejná, jako ztráta milovaného člověka, pak ti rozumím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Jani. Ztráta blízkého člověka je samozřejmě ještě mnohonásobně horší, ale i po těch čtyřnohých zůstane prázdné místo a je po nich smutno.

      Vymazat
  9. Hodně smutné, ale bolestivě krásné čtení o tvé lásce ke kočičím souputníkům.
    Tyhle poslední chvíle jsou vždycky tak strašně hořké, loučení s našimi zvířecími kamarády.
    Když mi umřel první pejsek bylo to ...však víš, jaké to asi bylo.
    Život s kočkou žiji nyní s Číčou a jelikož je to má první kočka v mém životě, pomalu a jistě neustále pronikám do taje kočiči duše. Kočky jsou podle mé pouze jedné zkušenosti věrné a nejsou vůbec falešné. Jsou prostě jen a jen své. A tuhle mou zkušenost jsi mi potvrdila tvým článkem. Zvířata, která milujeme navždy zůstávají v našich srdcích dokud budeme dýchat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Valin, za tvůj krásný komentář. Moc dobře si vzpomínám na Šerynku, dokonce i na to, že ke svému jménu přišla tak nějak bezděčně, díky okolnostem, podobně jako naše Zmudina. Je po nich smutno.

      Vymazat
  10. Jsou s námi, naši zvířecí miláčkové, s nimi prožíváme jejich obtíže nebo radosti. Je to život, ale bolí každá ztráta. Jsi výborná vypravěčka, děkuji za silný zážitek ze čtení tohoto článku. Přeji ti jen ty lepší žážitky, aby srdce nebolelo ☻

    OdpovědětVymazat
  11. Krásně napsáno, krásně z nitra. Je to strašně smutné, málem jsem ukápla slzičku také. Mám svou kočičku krásných pět let a téhle chvíle se strašně bojím, i když vím, že musí přijít. I tak ale. Kočičky jsou za duhovým mostem a určitě na nás stále dohlíží a chrání nás. Jsou to neuvěřitelně úžasná zvířátka - neměnila bych. :) Vždycky z nich mám pocit, že jsou to nějaké mimozemské povznesené bytosti, které k nám sestoupily, aby nás něco naučily. A kdo chce, ten se naučí. :)
    Přeji mnoho sil. Drž se. Ale věz, že všichni tví kočičí společníci jsou stále s Tebou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takový komentář mohl napsat jen někdo s tak krásným jménem, děkuji, Andělko. A vystihla jsi to přesně, mám z koček stejný pocit. V jednom citátu se říká něco ve smyslu: Kočky kdysi byly uctívány jako bohové, do dnes na to nezapomněly. To je myslím dost přesné. :)

      Vymazat
  12. Bev, tys mě dohnala k slzám. A také ke vzpomínání na moje kočičí společníky a současně členy rodiny, kteří tu už nejsou. Ta poslední, která se dožila 17 let, rozhodla svým odchodem o tom, že už raději žádnou nechci. Nechci to prožívat znovu.
    Úžasný článek. 💕🌹
    Opatruj se

    OdpovědětVymazat
  13. Mnohem raději bych tě pochopitelně dohnala k smíchu, ale i mě někdy bolí srdce a není mi do smíchu ani trošku. Velice děkuji za milá slova. :)

    OdpovědětVymazat
  14. Krásné, procítěné. Také jsme vždy mívali kočky i rodiče manželky je na chalupě měli. Jak ony se dovedou přitulit a to předení je rajská hudba a výraz naprosté spokojenosti zvířecího mazlíčka. Jen ten jejich život je mnohem kratší než náš a nechávají náš tu pak truchlící.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miloši, to jsi napsal moc krásně. Je to přesně tak, jak se říká, zvířata nemají jinou chybu, jen to, že odchází tak brzo. Děkuji. :)

      Vymazat