28.ledna 2010 v 8.32 ráno jsem vložila na blog, který jsem v předchozích dnech horko těžko slepila dohromady, svůj první článek. Náš počítač senior, který jsme od kohosi dostali, byl tak pomalý, že než se rozběhl, stihla jsem si uvařit kafe, vypustit ven kočky, kafe vypít a ještě si dojít na záchod. Přesto chvíle s intarnetem, jak říkal pan Dvořák, kamarádčin tatínek, byly pro mě na dlouhou dobu časem kouzel a zázraků. Připadala jsem si jako objevitel nového kontinentu, který malými krůčky obchází neznámé místo, aby je alespoň nepatrně zmapoval a vštípil si do paměti pár záchytných bodů. Klíčové slovo jsou krůčky. Pidikrůčky.
O svých začátcích s internetem a posléze blogem jsem psala několikrát a tak se nebudu už opakovat, pro případné zájemce je mé ťapání a tápání virtuálnem podrobněji zachyceno v článku Co je jiné a co není. Jisté je, že začátky to byly dobrodružné, jako každá výprava do neznáma. Něco si přečíst o zakládání blogů mě napadlo až o řadu měsíců později a tak se občas kouřilo nejenom mně z hlavy ale i z dědouška počítače a pokud by přišel náhodný návštěvník ve správný čas, mohl si vyslechnout něco málo z mých rozprav, z nichž by nejspíš usoudil, že mé kariéře manželky a matky předcházela námořnická ne-li přímo pirátská průprava.
Jako každý člověk mám řadu chyb i nějaké ty přednosti, předvídavost k nim však bohužel nepatří, o čemž vypovídá i mnou zvolená přezdívka. Beverly, jméno mé oblíbené literární postavy. Ach, jak se mi zdálo originální! Až jsem nějak pozapomněla na ten mírně řečeno připitomělý seriál, který se mi za trest bude po zbytek života, nebo alespoň po zbytek trvání mého blogového žití, připomínat. Na druhou stranu kdybychom nikdy nechybovali, jak bychom se potom poučili. Potěšilo mě, když mě Nartaya poprvé nazvala Bevíčkovou, je to přece jenom takové domácké a myslím, že ke mně se to i víc hodí. A taky už vím, že až si budu zakládat znovu blog, určitě zvolím nějakou opravdu hlubokou a důmyslnou přezdívku. Až narazíte jednou na uživatele Ponorka, Atlantida nebo Ropný vrt budete vědět své.
Ono to v těch začátcích ani s obsahem nebylo nijak růžové. Začala jsem opisováním. Budiž mi ke cti, že nikoliv od spolužáků blogerů, ale z mých sešitů, kam jsem si roky zapisovala citáty, básničky, písničky, úryvky z knih. Asi nemusím zdůrazňovat, že mé smělé blogové počiny mnoho návštěvníků nepřitáhly. Spíš jsem byla překvapená, když se jednou za čtvrt roku přece jenom nějaký komentář objevil i když to byla jen žádost o spřátelení nebo o hlas v soutěži barbien. Z výše uvedených důvodů pro mě tudíž nebylo velkým šokem když mi proslulá Yuri zanechala svůj hlubokomyslný komentář: Fůj! Nejhorší blog na světě! PS: Otřesný dess. PPS: Píšu líp. Tři krátké - ach to podvědomí! teď jsem málem napsala místo krátké kreténské - větičky, vystačily této milé osůbce na dlouhou dobu a obešla s nimi celý blogový svět. Ne, nezlobila jsem se, sebekritičnost mi není úplně cizí. Ale svatá taky nejsem a tak když se objevil ten samý komentář po čase znovu, ohradila jsem se. Zdvořile ale rázně. A to takto: Opakuješ se zlato! PS: Chápu, že s jediným mozkovým závitem se mnoho vymyslet nedá. PPS: Pořád to zkoušej, jednou to dáš! Člověk by se asi neměl smát vlastním vtipům. No co, aspoň jsem odhalila další svou chybu. Po pravdě... od té doby jsem chybovala ještě mnohokrát.
Mluvím-li o Yuri jako o takové legendě v obřích uvozovkách (ty uvozovky jsou vlastně větší než to jméno), pak nesmím zapomenout na skutečnou legendu blogu Fredyho Krugera. Přiznávám, že v úplných začátcích jsem tu a tam zaznamenala různě na blozích jeho díla, ale, čert ví proč, jsem měla dojem, že jsou psaná polsky a tak jsem se je ani nepokoušela číst. Prozření přišlo až mnohem později. Já vím, říkejte mi blesku. Cítím se poctěná, že několik Fredyho vtipných perel se nachází i pod mými články.
(Aktualizace: nacházelo, bohužel se ztratily při stěhování spolu s desítkami dalších komentářů)
Časem sešity došly a celkově mě to ani už tolik nebavilo a tak jsem se dala do zapisování vlastních myšlenek. Občas si něco z těch začátků přečtu. Zřejmě ze sklonu k nostalgii. A sebepoškozování. Z těchto výprav do minulosti se vracívám vyděšená jak po prvním čtení Kruhu, avšak bez toho čtenářského zážitku, rudá a zpocená až na... kostrči. Kdo se nikdy nesvíjel v rozpacích nad svým výtvorem, nepochopí a může tedy hodit slovem. Nepopírám, že mě napadlo promazat svůj blog a zbavit se tak svých přešlapů, ale přes všechny nedostatky, i v těch přešlapech je kus života. Deset let je takový ten středně dlouhý časový úsek, ve kterém se mnoho změní, ale ne zase úplně všechno. Čas ne tak dlouhý, abychom se nedokázali vcítit a rozpomenout na své o deset let mladší já ale přitom dostatečně dlouhý, abychom je dokázali vidět s odstupem a snad i s potřebným nadhledem.
Když se tak ohlížím, mám dojem, že nejvíc jsem se chtěla smát v čase, kdy mnoho důvodů k úsměvu nebylo. Jako bych chtěla rozesmát hlavně sama sebe, což se, přiznávám, často povedlo, takže kdyby nic jiného, nebyl to úplně promarněný čas. A pokud se mi někdy povedlo pobavit i někoho jiného, beru to jako malé plus, jako body, které se mi třeba jednou při tom konečném sčítání přičtou na konto.
Protože čas běží stále rychleji a je ho stejně jako sněhu čím dál méně, buď to a nebo já jsem čím dál pomalejší, zkrátka z rozličných příčin jsem se postupně z blogera nadšeného a aktivního stala blogerem liknavým s dlouhými prodlevami. Nepochybně mi v těchto mezičasech uniklo mnoho zajímavého. Při své nepoučitelnosti hledám na všem něco dobrého a co hůř, většinou najdu a tak jsem objevila pozitivum i na své liknavosti. Někteří tvorové se ukládají k zimnímu spánku a ve stavu hibernace přečkají nepříznivé období, já jsem díky hibernaci svého blogu prospala většinu chorob, které náš Nový svět na blog.cz tu a tam (poměrně často) sužovaly. Je to asi dobře, protože při mém technickém nadání a omezené trpělivosti by to mohl být popud k stisknutí onoho nouzového tlačítka Smazat blog.
Nemoci ale nechodí jenom blogovým světem. Během těch deseti let jsem se aktivně podílela na dvou větších operacích pracovně nazvaných Endoprotéza a Myom. A jako odborný konzultant a pozorovatel se zúčastnila manželovy mise s krycím názvem Pásový opar. Na nemocech je asi jediné pozitivum, zato to úplně největší návrat. Pokud vše dopadne dobře a můžeme se vrátit zpět ke svým, do svého světa, zjistíme, že pokud nejde o život, jde skutečně o prd a na chvilku si zase víc považujeme toho, co máme. Ráda bych věřila, že choroby sužující blogový svět byly ekvivalentem dětských kašlíků a rýmiček, bolístek, které sice znepříjemní život ale nejsou natolik závažné, aby ho úplně a nenávratně poznamenaly. Krom toho jsem vypozorovala, že ti, co byli jako děti věčně nemocní, v dospělosti většinou marodí daleko méně něž ti, co nikdy nestonali. Je tedy velmi pravděpodobné, že jakmile dosáhne blogový svět pomyslné dospělosti, bude to něco naprosto úžasného a my všichni budeme nadšení. Samozřejmě pokud se toho dožijeme. Těžko říct, jak to má takové virtuální dítko s dospíváním.
Přes všechny chyby, přes všechno své tápání a neumětelství, jsem nakonec i já na blog.cz objevila řadu milých "záchytných bodů". Některé během těch deseti let z virtuálního světa dočasně možná i trvale zmizely; i když pořád doufám, že se jako komety, které jejich předurčená dráha odvedla daleko z našeho dohledu, zase jednou s velkou parádou vrátí. Jiné jako pestrobarevné hlavičky špendlíků zabodávaných do pomyslné mapy září do dnes a označují mnou zmapovaná území, obývaná přátelskými domorodci.
Napadá mě, že možná i člověk naprosto neobdařený předvídavostí může mít jednou dvakrát za život světlejší chvilku. Třeba někdy ve snu či v hlubokém zamyšlení poodhrneme závoj halící budoucnost a i když si ten pohled, co se před námi na okamžik otevře, neuchováme vědomě, přesto někde v nás, třeba v té zvláštní krajině srdce, utkví cosi, co ovlivní naše další konání. A možná právě proto název mého prvního článku zněl Amerika.
Děkuji všem, kteří někdy zavítali k mým břehům a dvakrát tolik těm, co zanechali svůj otisk v písku v podobě komentáře. Speciální poděkování pak patří těm milým "záchytným bodům" mým oblíbencům, u kterých jsem během deseti let nacházela poučení, pobavení, inspiraci, krásu a vlídnou náklonnost.
Bylo mi ctí a potěšením sdílet s Vámi blogový svět a těším se na pokračování.
Bevíčková
Pro ilustraci záhlaví mého prvního blogu, jak tenkrát vypadal a jak ho Vendy(Eumenidas) na svém blogu zachovala (dokonce v článku o mně) a odkud jsem si ho z nostalgie ale i pro dokumentační účely stáhla.
Aktualizace:
Na pokračování nakonec opravdu došlo, ale už ne na blog.cz, který 16.8.2020 ukončil svou existenci, takže opravdu nešlo jen o nějaký obyčejný kašlík nebo rýmičku ale pořádný moribundus. Díky včasnému upozornění a připojenému návodu na přestěhování blogu se mi s velkým přispěním dcery Madlenky podařilo přestěhovat blog kompletně na blogspot, kde pokračuji, jako by se nechumelilo. Přišla jsem sice o spoustu ale opravdu spoustu krásných komentářů, ale na druhou stranu, většina mých oblíbenců se také přestěhovala, za což jsem velice vděčná, poztrácet je někde virtuálním světě, to by pro mě byla ta skutečná nenahraditelná ztráta.
Žádné komentáře:
Okomentovat