Při zpětném čtení svých básnických pokusů, upadám vždy znovu do rozpaků. Poezie nebyla nikdy mým výsostným žánrem, nejsem znalcem díla Verlaina, Willona, Skácela, o hlubší znalosti kubismu, expresionismu či existencionalismu, nemůže být ani řeč. Mým nejoblíbenějším autorem byl v posledních patnácti letech Stephen King, a přestože jeho knihy pokládám za jednu velkou báseň, myslím, že to není ta nejlepší průprava. Občas se ozve jakási moje pragmatičtější část a říká... "chováš kočky a pokoušíš se o verše, holka tys v pr... v krizi!!!...
Naštěstí, nebo možná bohužel, nepromlouvá příliš často.
Z rozpaků nad svými "díly" a touhy seznámit se s názorem nezaujatých čtenářů, přihlásila jsem se na amatérský server a předložila k posouzení některé své básně. Po roce jsem si uvědomila, že jednoznačná odpověď neexistuje. Někomu se líbit budou, někomu ne, stejně jako mne něco oslovuje a jiné zanechává bez dojmu. Bodové hodnocení básní je věc ošidná a po své zkušenosti bych řekla i nesmyslná. Hodnotit by mohl člověk s odborným vzděláním, pro kterého slova - výstavba, forma atd, nejsou prázdné pojmy. Vyskytne - li se však někdo takový mezi amatéry, stane se samozřejmě oním neoblíbeným jednookým mezi slepci. Zvlášť pokud nedokáže ukočírovat obdiv k sobě samému a předkládá svá moudra jako nezvratný fakt. Na druhou stranu hodnotí - li se amatéři mezi sebou, může být výsledek ovlivněn vzájemným vztahem autora a hodnotícího, názorem ostatních, momentální náladou, zkrátka vším možným, jak už to je v lidské přirozenosti.
S dobrým úmyslem dodat svým komentářům a svému hodnocení punc věrohodnosti a odbornosti (aspoň maličko!!!) pokusila jsem se i já proniknout do teorie poezie. Ztroskotala jsem však na tom nejjednodušším, nedokážu rozeznat přízvučnou a nepřízvučnou slabiku. Zdá se mi, že většinu slov lze číst minimálně dvojím způsobem. Jamb a trochej tak pro mne zůstávají neuchopitelné. Ale myslím, že i kdybych se veškerou teorii naučila nazpaměť, přesto budu špatným kritikem. Stavím obsah nad formu a lidskost nad pravidla. Po zralé úvaze si troufnu říct, že jsem i mizerný básník, nebo spíš nejsem vůbec žádný básník. Mé výplody ze všeho nejvíc připomínají deník (občasník) stárnoucí matky, z nepochopitelného důvodu (nepochopitelného i pro mne!!), psaný ve verších.
A přesto mě to těší!
Chovám v úctě psané slovo a vážím si každého kdo je ochotný a schopný sepsat něco složitějšího než seznam nákupu. Jsem vděčná za možnost alespoň nahlédnout do kouzelného světa metafor, neobvyklých slovních spojení, přesmyček, slovních hříček, rýmů neotřelých i klišovitých, vděčná za to, že mě vůbec něco napadá.
Básně jsou podle mne nehodnotitelné, rozhodně ne bodově. Krásnou lidskou vlastností je schopnost pohlcovat vjemy a přetvářet je v obrazy, hudbu, poezii, prózu. Vycházíme ze stejné podstaty, vnímáme stejné věci, co způsobuje jedinečnost jakéhokoli projevu, je síto lidského vědomí, kterým vjemy prochází. Prostý fakt, že každý z nás je neopakovatelný originál.
Právě ona odlišnost je podle mne fascinující, umožňuje nahlédnout na svět z jiného úhlu pohledu.
Básničky, povídky, obrazy, hudba, to vše pro mne představuje cosi jako pohled z očí do očí,
podanou ruku, která na chvilku propojí dva cizince, dvě odlišné a přesto spřízněné mysli.
Nejsem hrnčíř a nejsem ani hrnčířské kolo, jsem hrnčířská hlína;
není snad ale krása tvaru stejně tak závislá na kvalitě hlíny
jako na kole a schopnostech Mistra?
Stephen King Svědectví
Žádné komentáře:
Okomentovat