22. dubna 2010
Jednou
za mnou přišla
dcera celá uslzená. Srdce se mi sevřelo lítostí nad mými "nebohými,
nedoceněnými" dětmi. Soucitně jsem se zeptala: "Co se ti stalo, broučku?" Po záplavě slz a hlučném vysmrkání pronesla dramaticky: "Já
nejsem holka!" Srdce mi vynechalo a ve vteřině mi proběhla hlavou všechna výchovná pochybení, jichž jsem se kdy dopustila. Hlasem sevřeným obavou jsem ze sebe vypravila: "Proč myslíš?"
Následovala
další záplava slz, delší než předchozí. Po efektní pauze z ní vypadlo:
"Protože mám strašně chlupatý ruce." (Po důkladném prozkoumání jsem
objevila asi deset chloupků viditelných jen s lupou)
Vyhrnula
rukávy, abychom si mohly porovnat paže,
ujistila ji, že mám ruce také chlupaté a je mi to úplně jedno, že si je
může oholit a že se v žádném případě nemění v Česťu, (bývalý třídní
obdařený mohutným porostem dokonce i na článcích prstů) jak vtipně
podotkla. Takto povzbuzená a uklidněná přešla plynule do hysterického
smíchu. Nato jsem ji taktně opustila, aby se mohla vyrovnat se svým
"handicapem" a odešla se vyrovnat s tím mým, jímž je dospívání dcer.
Trošku
mne povzbudila kamarádka Alenka, když mi vyprávěla, jak téměř odjeli se
šestnáctiletým synem do nemocnice, když si zničeho nic, ke svému
obrovskému zděšení, objevil na nohách velké množství modřin. Teprve při
bližším prozkoumání zjistila, že mu jen ve vlhkém deštivém počasí
pustily rifle.
Ale abych byla spravedlivá musím přiznat, že hormonální nevyváženost není jen výsadou mládí.
O víkendu
jsem si k první ranní kávě pustila televizi. Právě běželi Pokémoni a já
se přenesla v čase o několik let zpátky. Do doby, kdy holky sbíraly
obrázky těhle příšerek a s gumovou figurkou Pikachu se probouzely i
usínaly. Oči se mi zalily slzami a já napjatě sledovala, jak se přiblblé
postavičky potácí po palubě jakési lodi, blížící se rychle k mohutnému
vodopádu.
Jak
to dopadlo nevím. V nejnapínavějším místě mne vyrušily dcery pídící se
po snídani. Při pohledu na mé uslzené oči a ruce žmoulající kapesník
svorně zvolaly:
"Mami!! proč zase řveš?" Okamžitě se mi vybavila Škopková při sledování Angeliky. (Časy se mění, mně stačí Pokémoni).
Když jsem holkám vylíčila důvod svého dojetí, zaslzely také. Smíchy!
Tak se nám to pěkně sešlo pod jednou střechou. Holky si prožívají pubertu, já krizi středního věku. Nepřekvapilo by mne, kdyby si manžel jednoho rána odskočil pro cigarety a více jsme ho neviděly.
Žádné komentáře:
Okomentovat