Nela a zrcadlo

Tak jako každý večer zas
setřela Nela slzu z řas
a hlavu v dlaních ukryla.
Tvář vlastní mně tak nemilá,
kéž život můj by raděj zhas!
Matko, proč jsi mě zrodila?

Proklínám svoji nudnou tvář

jíž schází jedinečná zář.

Proklínám tebe, zrcadlo,

co jsi mi z duše ukradlo

pokojnou radost, prostý sen.

Ruka v pěst, rána, třesk a sten.

Zemdlená klesla na polštář.

Tak jako předtím mnohokrát,

zloba a žal ji budou štvát,

než v slzách skončí další den.

Proč jen mne nikdo nemá rád?

- Však už se chystá změna změn. -

Osychá slza na líci

i krev jež barví pravici.

Hluboký spánek uhladil tvář.

Sní sladce, dětsky nevinně.

Ticho vůkol, smír v dívčině.

Vosk kalně stéká po svíci.

V ponuré noční hodině

v černý tyl touhy halící,

s praskáním tichým jako led

sune se střípek za střepem,

- jak nikdo živý by nedoved -

bez prasklin se plní rám.

Temnější nežli křídla vran,

zlovolnější než zmije jed,

hladinou lesklou proplul stín.

Kříž obrátil se, na zem pad.

Zas ticho v čase půlnočním.

Jen vrzla devátá z bran.

Paprsek první do komnat

se zpěvem ptáků zavítal

a přejel Nele po čele.

S úzkostí pátrá po těle

po krvi. Nikde ani šrám.

Jak strašný sen se mi zdál!

Svezla se ruka do klína,

pod křeslo kartáč na vlasy.

Neznám tě paní...nebo znám?

Přes noc vyrostla do krásy.

Zdálo se mi, že tě proklínám...

ach!... jak mi sluší zlacený rám.

-----------------------------------------

o dva roky později

Tváře chorobně propadlé,

v zděšených očích matný třpyt,

sedá Nela před zrcadlem.

Zrcadlo moje, kráso krás,

tebe se moje drahá ptám,

co ještě více můžem chtít?

A v odpověď zasyčí hlas...

Všechno! Vždyť dávno víš,

tys jedinečná, ty všechno smíš.

Pro začátek mám hlad.

To ne, šeptla Nela. Už zas?

Jak jsem si tohle mohla přát?

Už nebaví mě tvoje lkaní,

už mám dost chuti služebných.

Chci co přede mnou ukrýváš,

co střežíš víc než život svůj.

Marie, matko, při mně stůj!

Jak hrozné choutky zrcadlo máš.

Kdes ženo moje, mám se bát?

Slova důvěrně podbarvil smích.

Sykot hadí v čekání ztich.

Proč nesmím do této komnaty?

Proč ve mně, paní, tvůj hrad budí zdání,

jak byl by celý proklatý?

Toho mi dneska v noci dáš,

dnes přespí tu muž milovaný.

Toť rozkaz můj a moje přání

a když ne on, pak synek váš.

Jeho nech! Měj přece slitování!

Cožpak mě ještě málo znáš?

Ač Nela tolik nechtěla

a v bázni do tmy tají dech,

ulehla vedle manžela,

v tajemné dívčí komnatě.

Šeptání z koutů, šramot v zdech.

O pomoc prosí anděla.

Anděli, střez nás, zlé kouzlo zmař,

za synka prosím, za muže.

Proklínám stvůro tvou krásnou tvář!

Jen nepodlehnout, jen přestát noc,

pak ztratíš hrůzyplnou moc.

Má láska kouzla přemůže.

---------------------------------------

Paprsek první do komnat

se zpěvem ptáků zavítal
a teple přejel po těle

visícím bezvládně z postele.

Pak lhostejně sklouzl dál

k místu, kde muž v hrůze pad.

Navždy osleplo zrcadlo,

co dívce duši ukradlo.

Natřikrát praskl zlacený rám.

Nela už se nevzbudí,

rozechvělou pravicí

bodla si střep do hrudi.

Ač k poznání je její tvář

a smír jí hraje na lících,

tělo už na pohled

je mrtvé

dlouhou řadu let.