Všehochuť: Od Vánoc do Vánoc

Rok 2017 se zvolna blíží ke konci, aby byl vystřídán rokem novým, čerstvým jako salát ze zahrádky, jako domácí pečivo. Doufejme, že jako povedené pečivo, protože i kdyby byl domácí chleba sebečerstvější, pokud mu něco chybí, je nedopečený nebo sražený jeho domáckost a čerstvost jsou zcela nepodstatné. Ze starého roku nám zbývá už jen malý dílek, jen takový skrojek a bude tu bochník nový, vzbuzující naděje, očekávání i obavy. Užijeme si ho ještě za těch 364 dnů dost a dost a tak ho prozatím nechám být, ať si čeká tam někde za oponou a raději Vám povím něco málo o roce stále ještě letošním, o roce 2017

Nebyl to rok úplně marný, ale řeknu Vám popravdě, že nepatří ani k těm úplně nejchutnějším bochníkům. V galerii paměti těžko kdy dostane visačku můj nejoblíbenější. Jedno velké plus, které ve spojení s rokem 2017 přesto vidím, je, že utekl velice rychle. Sedím si takhle u notebooku a najednou je z ledna březen. Skloním se pro pár papírů, co se rozlétly po podlaze a v kalendáři je první letní týden. Jen se tak zasním nad hrncem guláše a když se otočím od kamen k oknu, je jabloň skoro holá, podzimním vzduchem poletují barevné listy a nad Paseckou a Samotínem se houfují mračna plná sněhu.

Rok 2017 nám začal ve znamení rozchodů. Někdy dva zkrátka zjistí, že spolu být nemůžou a tak musí od sebe, chápu to a může se to stát po dvou měsících nebo po pětadvaceti letech. Poněkud problematické je, když to zjistí jen jeden a nejdřív si potají sbalí věci a odstěhuje si je a pak teprve to své už ne tak drahé polovičce oznámí. Sms pro jistotu. Po čtvrt století manželství mi to přijde velmi zbabělé, nízké a celkově na zabití. Toho pisatele. Na druhou stranu stalo-li by se něco takového mně, nejspíš bych si řekla, že pokud dotyčnému nestojím po těch společných letech za nic lepšího, je jedině dobře, že je pryč. Jenže nestalo a tak těžko říct, jak bych reagovala.

Únor a březen jsme nějak přečkali, nemám z nich ani extra dobrý ani extra špatný pocit, zkrátka průměrně otravné měsíce jak už většinou únory a březny bývají.

Velikonoce připadly na 17.dubna. Jediné co mi z nich utkvělo v paměti je, že jsem dělala chlebíčky z pěti vek namísto ze čtyř jako roky předešlé. Ano, moji drazí "ohromně oceňují", že mají doma svého wellness poradce. Především to, že na ně víc zbývá. Gastronomická božstva mého manžela nadále nesou přes veškerou osvětu i názorný příklad jména Bůček a Řízek případně Jelito a Tlačenka a zatímco si po ránu cucám na barové židli u linky svůj nízkokalorický koktejl, překonává Jiří s vypětím sil u stolu, s pomocí lžíce, nože a vidličky své osobní rekordy.

Po Velikonocích přišla nečekaná sněhová nadílka a náledí v zatáčce u Tří Studní se stalo osudným naší letité Felicii. Jiří vyvázl bez poškození, ale Felda si ošklivě pochroumala čumák. Během měsíce ji vystřídal fešácký Fordík. Má jedinou vadu. Když jsme vybírali další rodinný vůz, měly jsme s holkama dva základní požadavky, přes které nejede vlak: musí mít přehrávač na CD a prostor nad kufrem pro psa. Fordík má přehrávač - vlastně měl, v současné době je na tom s přehráváním podobně jako teflonová pánev, tedy blbě, Jiří s kámošem se vrtali v autě a jen tak náhodou, jako vedlejší produkt, se jim podařilo přehrávač zablokovat. Ano, je to zajímavé, taky jsem nevěděla, že je něco takového možné, ale je. Ať žijí technické vymoženosti. Nicméně v době koupě přehrávač měl, ale neměl takové to plato - jak jsem zjistila, že se to jmenuje - nad kufrem, na kterém byl zvyklý cestovat Charlie. No, dneska už nemáme ani ten přehrávač a pes nejradši sedá někomu z nás na klíně, nejradši by k řidiči, možná by si to taky rád prubnul. Hůř než já by asi těžko řídil. Kompromis je tedy stále mé druhé jméno.

V květnu se nám pěkně rozrostl chov králíků. Jiří se osvědčil jako zdatný chovatel, s jednou věcí však při svém těšení se na králičí pečínku nepočítal. S prohnaností a záludností těch chlupatých koulí s něžnýma očima. Začne to hned jak se narodí. Chcete se na ně podívat, ale nejdřív uvidíte jen načechranou kupku chlupů, najednou z ní vykoukne maličká růžová nožka a vzápětí zmizí, pak se objeví hlava, ty nebezpečné oči jsou zatím zavřené, ale i tak to stačí. Ani nevíte jestli je ten růžovošedý tvoreček roztomilý, ošklivý nebo dojemný a než se stačíte rozhodnout, už vás má skoro na lopatkách. Pak nakouknete za pár dnů a protože je zrovna teplo, mamka ty malé ošklivečky odkryla a tak uvidíte podivuhodnou skládačku hlav, tělíček a nožek, všechno se to chvilku mele, pak konečně najdou tu správnou polohu, ten největší si položí hlavu bráchovi na záda, ten co je celá máma leží úplně navrchu a všechno to pokojně spí a vy víte, že kdybyste je vzali do ruky - na to pozor, to se nesmí! - ale kdyby, tak by vám to leželo na dlani měkké, teplé, heboučké a nesmírně zranitelné. Pak přijdete za pár dnů, ty nebezpečné oči už nejsou tak úplně zavřené a za dalších pár dnů jsou dokořán a chtějí vidět úplně všechno a ještě mnohem víc. V tom spočívá ta jejich zrádnost a záludnost. K dnešnímu dni máme asi dvacet králíků. Ti malí na fotce, kterou níže uvidíte, už jsou mezitím velcí a jejich mamka má další malé záludníky s nebezpečnýma očima. Neplánovaně.

To bylo takhle. Holky, když počasí dovolilo, celý chov pravidelně vyvážely na kárce do zahrady, aby jim dopřály nové podněty a králíci se nenudili. Minimálně dva se rozhodně nenudili. Přes pečlivé třídění jako na záchodcích - dámy vlevo, páni vpravo - se těm dvěma nakonec podařilo najít společnou chvilku. Asi před deseti týdny Jiří najednou vpadl do kuchyně, kde jsem poklidně seděla u notebooku. Dvěma kroky překonal půl kuchyně a ne že by vyloženě křičel, ještě ne, ale mluvil hodně důrazně. "Matko, víš co se stalo?" zahučel. Zpozorněla jsem, protože matka jsem, jen když je opravdu zle. Vzhlédla jsem v očekávání živelné katastrofy, zhroucené střechy, bortícího se domu, kolabujícího otce, invaze z vesmíru...

"Byl jsem u králíků.", pokračoval zádušním hlasem, za který by se nemusel stydět ani Josef Kemr, "dávám jim seno a jářku... co je to za piškot?" V té chvíli jsem se ztratila. Piškot mě zaskočil. "Běž se tam podívat!" burácel Jiří dále. "Ta černá samice má snad patnáct mladých," klesl vyčerpaně na židli a mně v oslnivém záblesku došlo, jak přišel k piškotu. Pískot, chtěl říct, jenže už bylo pozdě, mistrovsky zrežírovaný, načasovaný a citlivě sehraný dramatický výstup byl pro jediné slovo ztracen. Už dlouho jsem se tak nenasmála. Věta Jářku, co je to za piškot, byla v posledních týdnech použita nesčíslněkrát a bude uložena k ostatnímu rodinnému stříbru. A těch králíků nakonec stejně nebylo patnáct. Jen deset. Všechny je ještě pořád máme.

V čase na rozhraní mezi jarem a létem holčičky maturovaly. Fotka, na které jsou v nových šatech, extra koupených pro tuto příležitost, je ale na přání holek pořízená den předem, před rozhodujícími ústními zkouškami. Ujistily mě, že v den závěrečných zkoušek přijedou ubrečené, protože je v žádném případě neudělají a tak prý ať si je vyfotím radši hned. Odmaturovaly obě. Madlenka jako jediná ze třídy s vyznamenáním a Aničce uteklo jen o malý kousek. V červnu jsem také navštívila Mikulov. Více méně pracovně, ale na procházku zámeckou zahradou čas zbyl.

A pak přišly prázdniny. Tak jako se leden nesl ve znamení rozchodů, červenec se stal časem návratů, alespoň jednoho. Napadají vás slova jako happy and a zmoudření? Nejsem si úplně jistá, jestli je v tomto případě návrat posunem k lepšímu. Pisatel sms, který ve své rozchodové zprávičce vyjádřil mimo jiné naději, že ho bývalá jednoho dne pochopí, se skutečně vrátil zpět. S těhotnou milenkou se nastěhoval do baráku naproti manželce, který původně stavěli pro dceru. Taky jste se zhrozili? Já tedy ano. Život píše romány a my jsme jen vyjevení diváci a amatérští napodobovači velkého Mistra. A naše kámoška? Po půl roce slz a těžkého smiřování se zradou, jim pomohla sestavit fungl novou ložnici, protože milenka měla rizikové těhotenství a nesměla se namáhat a vařila jim, než si zařídili v novém domečku fungl novou kuchyň. Někdo žije v manželství, někdo v komunitě. Naděje vyjádřená v sms byla naplněna, zřejmě skutečně pochopila. Já ne.

Ale i když tím bylo celé léto tak jaksi poznamenané, stejně se jezdilo na výlety a k rybníku. Pekli jsme buřty a grilovali. Chodili na houby a že jich letos bylo! Navštěvovali jsme známé a rodinu a oni zase nás, poprvé jsme se osobně seznámili se Zivou, zatím nejmladším členem naší rodiny. Madlenka se Zivou žijí až v Berlíně a tak zatím byla na takové dlouhé cestování moc malá. Mluví sice jenom německy, ale domluvila se jako nic. "Komm," řekla holkám, když chtěla krmit králíky, hladit kočky, houpat se, pouštět kočár z kopce a pro názornost ještě ukázala ručičkou. Většinou, když chceme někoho přivolat, uděláme takové to gesto ukázováčkem, párkrát ho ohneme a říkáme tím: pojď ke mně. Ziva nepoužívá jeden prstík ale celou ruku. Druhý koho znám, že to takhle dělá, je Jean-Claude Van Damme v kung-fu filmech, většinou na svého soka těsně předtím než se rozjede pořádná mela.

Léto skončilo ze dne na den, letos se nekonalo žádné babí prodloužení. Přišlo 1.září a byl podzim. A jestli předchozí měsíce ubíhaly jako ve zrychleném filmu, podzim doslova prolétl kolem. Před třemi týdny jsem vytahala jiřiny ze země - ano, letos jsem opět nějak nestíhala - a jen co jsem je nanosila do sklepa, byla zima a začaly přípravy na Vánoce. V prodlouženém víkendu od 17. do 19. listopadu jsem absolvovala ještě jedno velké firemní školení, tentokrát v Polsku v Zakopaném. Ti obchodně zdatní a výkonní jezdí do Madridu a Los Angeles, no a my méně aktivní jsme se zakopali v Zakopaném. Ale víte co, nebylo to špatné, aspoň jsem si uvědomila, jak moc jsem ráda doma.

Před rokem jsem se pustila do něčeho úplně nového. Myslela jsem, že je to z důvodu abych se našla, abych se vrátila sama k sobě, abych zjistila kdo jsem a kým mohu být. Rok je pryč a s politováním musím říct, že si nejsem o nic jistější kdo jsem. Spíš kým nejsem. A ani jsem se nenašla. Není možné najít něco, co jsme nikdy neztratili. Některé návraty by byly jenom krokem zpět. Dokonce si ani nejsem jistá, jestli je nutné nějaké definitivní poznání a hlavně jestli je vůbec možné. Všechno se pořád mění, všechno jde kupředu, celý život jsme na cestě, celý život se učíme. Někdy přijdou nevlídné časy a ne zrovna líbivé role, nelaskavá slova a postranní myšlenky neoplývající odvahou ani velkorysostí. Ale to snad neznamená, že by se člověk musel úplně od základu předělat - ostatně... jako by to bylo možné. Třeba stačí vybrat si pro sebe to nejlepší, co obohatí, co posune dál a to přidat k základu, stejně jako se postupně vylepšuje dům, nebo dochucuje pokrm. Je-li základ dobrý, vylepšení je možné. A pokud není? Pak je stejně všechno marné.

Na dědině už svítí vánoční strom, letos poprvé barevně, vchodové dveře ozdobil věnec, dnes sundám ze skříně krabici s papírovým Betlémem a Madlenka ho dá dohromady, ve špajzu mám asi dvanáct kostek hery a šest kil hladké mouky, už je to zkrátka zase tady. Když jsem si před rokem založila facebook, rozmazlená vytuněným stylem svých blogových přátel jsem kolikrát při čtení těch výkřků do tmy, složených ze sedmi slov bez háčků, čárek, velkých písmen zato se dvěma překlepy a jednou hrubkou cítila doslova fyzickou bolest a strávila jsem několik měsíců v úžasu nad tím, o čem všem lidé pokládají za nutné informovat své okolí. Na první adventní neděli jsem zas jednou otevřela facebook. Dnes se nám narodil syn, je to naše adventní štístko... stálo tam a na fotkách šťastný taťka se svou novou šťastnou mamkou a maličký klučina.

S našimi přáteli jsme si byli vzájemně na svatbě, své psy jsme pojmenovali Šimon a Matouš, oni měli Matouše, my Šimona, jednou jsme ve čtyřech vypili sud piva a nebylo to zrovna štěňátko, taky jsem se pohádali, rok jsme spolu nemluvili a pak se zase usmířili, navštěvovali se, svěřovali, smáli jsme se a bylo nám společně dobře.

Tohle více než pětadvacetileté přátelství je nenávratně pryč. Alespoň v této podobě. Je čas říct sbohem! A jestli místo něj přijde něco nového? Nějaká rozšířená verze, abych tak řekla. To nevím, Nevím, jestli je něco takového vůbec možné. I když... stávají se i divnější věci.

Pod šťastné fotky známé tváře s cizí ženou a jejich synem jsem připsala: Gratulujeme. Pavla a Jirka.

A přes veškerou pitomost jsem vzala na milost i ten praštěnej facebook.

Nebýt jeho třeba by to bylo vysloveno později, ale třeba taky vůbec.

A když už dál nic nebude?

Pak to tak mělo být a bude něco jiného.

Chcete vědět, jak to mám s novým rokem?

Nemůžu se ho dočkat.

Každý den je výzva a co teprve takový úplně nový, nenakrojený rok.

Vám všem, kdo jste dočetli až sem, přeji krásný adventní čas, starého roku nám zbývá jen malý kousek, tak ať nám chutná co nejlépe.

A je čas na pár fotek.

Felda