Nekutil a nešvadlena

Říká se, že bohy nic tak nepobaví, jako když naplno, nahlas a nejlépe písemně vyjevíme své úmysly, přání, tužby a naděje. Nějak jsem na to pozapomněla, protože jinak bych byla při svém prosincovém bilancování poněkud opatrnější a nejspíš bych nebyla zas tak žhavá ten nový rok honem, honem "nakrojit". V jednom jsem se však nemýlila, každý den nového roku je skutečně výzva. Výzva především co se zachování zdravého rozumu týče.

I když... potýkám se se sílící obavou, zda je v mém případě ještě co zachovávat.

Vánoce byly krásné jako vždy, psala jsem o nich už několikrát, vlastně v nějaké podobě každý rok - třeba tady Předvánoční, Ohlížím se a nebo tady Nejasná zpráva o průběhu a konci Vánoc a tak to protentokrát nechám na čtenářově fantazii, ať si doplní reálie podle svého vkusu a zkušeností. Mohu jen říct, že jsem nijak zvlášť nesmutnila, že už je zas po nich, protože stálá hrozba cukroví ve špajzu, mléčné, figurkové, rodinné kolekce na stromku a vyhlídka na další orgie v podobě chlebíčků a jednohubek na Silvestra a Nový rok, mne nutila toužebně hledět kupředu, až tam za ty krizové dny a uprostřed kulinářského šílenství jsem se opájela vidinou, až bude zase všechno v normálu, ve špajzu bude jen zima, vejce a jabka a v lednici sádlo a hořčice. Já vím, většinou to bývá obráceně, ale kdo byl někdy nucen koupit si zimní bundu velikost zlobr - 5XL -, protože nic jiného nedopne, mě určitě pochopí. (Ten rok mám stále v živé paměti.) Zdálo se mi prostě toho bužírování příliš a celkově jsem se od vánočního obžerství distancovala. Pozor na to, co si přejeme, i když třeba jenom v koutku duše. Někdo tam nahoře nebo čertví kde, mě vzal za slovo a podal mi pomocnou ruku. Ovšem po svém.

Dva dny před Silvestrem jsem telefonovala se známým, který zůstal na svátky sám a že by se rád na Silvestra stavil, tak jsem ho pozvala rovnou na oběd. Jenže další den volal znovu a prý: ,,Nezlob se, nepřijedu, chytil jsem nějakou virózu." Hovor netrval dlouho a skončil náhle: ,,Promiň, končím, budu zvracet." ,,Jasně, tak... to tě nebudu zdržovat," blekotala jsem a pokusila se znít současně soucitně ale i přiměřeně optimisticky, jak se v předvečer oslav konce jednoho roku a začátku nového sluší a odehnala neodbytnou myšlenku, že se mu přitížilo z hovoru se mnou. Uběhla hodina a mé myšlenky nabraly nový směr. Jsem snad empatická až přespříliš? Začalo to nenápadně, jen tak trošku nanicovatě, trošku šoufl, ale rychle to nabralo grády. Na Slovensku mají trefné, přesto kultivované pojmenování. Hnačka. Silvestra i Nový rok jsem strávila převážně na záchodě. Chlebíčky i cukroví přestaly být pokušením, ale že bych ze sucharů, endiaronu a hořkého čaje byla u vytržení, říct nemůžu. V tomto napínavém duchu proběhl první týden a jelikož jsem přece jenom občas musela opustit domov, berte slovo napínavé doslovně. Takový začátek roku je podle mě opravdu na po... váženou. Záhy převzal štafetu manžel. Jiří však není z těch, co tělesné nepohodlí snáší v tichosti se stoickým klidem ,,Tak ti pěkně děkuju, žes to přitáhla domů," vyčítal průběžně během dnů i nocí. Samozřejmě, nic jsem si nepřála víc, než si uhnat střevní chřipku a pak se o ni podělit. Potom nastal obrat. Překvapivě k horšímu. Ke střevním potížím se přidala rýma, kašel a veškeré ty náležitosti, co k tomu patří. V dobrém i zlém jsme si slíbili, takže ano, opět oba. Dcery se nás dvou neduživých, nevraživých mrzáků zřekly a stýkaly se s námi v tomto chorobném čase co nejméně. Nemám jim to za zlé.

Koncem třetího lednového týdne jsme se z toho konečně oba jakžtakž dostali. Také náš ohřívač na vodu se definitivně zbavil chronických potíží, které ho trápily řadu let. Nedá se však říct, že by se vyloženě uzdravil. Zemřel. Roky si občas poplakával, zmiňovala jsem to dokonce v článku Každý den je nepopsaný list, ale vodu pořád ohříval a tak jsme to brali, že je melancholického založení se sklonem k depresi, ostatně v naší domácnosti není divu a nechávali pod ním kbelík. Melancholik tedy konečně doplakal. Taky doohříval. Objednali jsme ohřívač nový. Za dva dny jsme ho měli doma, Jiří se známým vodařem ho zapojili. Všechno super, žádný melancholik, žádné poplakávání, žádný kbelík a konečně teplá voda. Jen mi přišlo zvláštní, že ta krásně horká voda teče takovým slaboulinkým pramínkem. Upozornila jsem na to manžela. ,,No Kameňákovi to taky bylo divný," souhlasil zamyšleně. Klekl ke dřezu a chvilku něčím kroutil. Teplá voda přestala téct úplně. Dala jsem na kamna hrnec s vodou, abych mohla umýt nádobí a poddala se melancholii.

V čase nemoci jsem si v jakémsi hysterickém poblouznění způsobeném zřejmě dehydratací objednala sedm metrů oboustranné žakárové závěsoviny. Já, která celý doposavadní život kupuji výhradně hotové záclony a závěsy, protože za a) neumím šít na stroji, za b) nikdy se nemůžu zorientovat v tom, co je šířka, co délka a jak tyto rozměry aplikovat na různě velké plochy. Měla jsem v úmyslu závěsem přepůlit ložnici a vytvořit tak z jedné místnosti dvě, přičemž ta půlka bez postelí bude jenom na moje věci, taková pracovnička, kde budu mít všechno pěkně pohromadě. Můj dávný sen. To bych ovšem nejdřív musela mít všechno pohromadě v hlavě. První problém nastal, když jsem si po doručení zásilky prošla svá měření a nákresy. Vida! o metr jsem se sekla. Mělo to být osm metrů, aby mi to vyšlo i na okna. No tak holt nebudu tolik zakládat, řekla jsem si. S velkou vervou jsem rozložila materiál po posteli, vzala metr a měřila a měřila a stříhala a stříhala... S metrem i s nůžkami to opravdu umím, ustřihla jsem dva kusy na milimetr přesně stejně dlouhé, jeden jako druhý.

Oba o půl metru kratší než měly být. Když jsem tyto zkusmo přiložila k již přišroubované tyči s kroužky, prožila jsem slabou mrtvici. Víte co, ta látka je kluzká jako úhoř, stříhala jsem to na zastlané posteli a nakonec můžu být ráda, že jsem přitom ještě nerozstříhala povlečení, takže kdybych zmršila jeden kus, snad bych to mohla svést na okolnosti, ale dvakrát udělat tutéž chybu? To už není přehmat, to je diagnóza. Co teď s tím? Sedm metrů rozstříhané látky k ničemu. Zbyl sice kus, který by byl tak akorát, ale já potřebovala dva a ještě tu byl ten metr do mínusu. Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že to nějak nastavím, ale otřesná, živá vidina, jak se v dalších týdnech ve volných chvílích pokouším neviditelným stehem spojit dva kusy kluzké závěsoviny, to celé krát dva, plus mé evidentní krejčovské nenadání, mě odradila. Učinila jsem další objednávku, poučená jsem vzala rovnou tři metry, abych měla rezervu.

Zlovolné síly se spikly a opanovaly náš domov, ale venku na sebe zima konečně vzala jednu ze svých hezčích podob a to, co ještě včera vypadalo jako zaprané podvlíkačky plné skvrn, o jejichž původu nechcete radši nic vědět, se najednou změnilo v plesový kostým plný peříček, briliantů, perel a hvězdného prachu. Vzala jsem psa a foťák a opustila temné síly, vychládající ohřívač, metry zrádné závěsoviny, stůl pokrytý špendlíky a špulkami nití i nevlídné stěny našeho příbytku, vsakující lhostejně nadávky na tu podělanou látku, metr, hlavu, ohřívač, život, zimu, kočky, život ... Ty krásné ojíněné stromy, zasněžené lesy, pole a louky a ten úžasný vzduch mě jako vždy přivedly na jiné myšlenky, sem tam jsem si něco vyfotila a ve šťastném rozpoložení, s dobitými baterkami a obnovenou bláhovou vírou, že každý problém, který nám ten velký šprýmař Život předkládá, má i své řešení, jsme se s Charliem oklikou vrátili zase zpět do vsi. Tři metry od našeho domu mě upoutal samotínský kopec. Oděný v bílém působil jako kulisa z pohádky. Dokonalá poslední fotka. Vytáhla jsem foťák z kapsy, probudila ho ze spánku a ... vzápětí ležel na zemi. Pes znuděný dvouminutovým stáním trhnul vodítkem a foťák mi doslova vyrazil z ruky. A jelikož dopadl vysunutým objektivem na zledovatělou silnici, cosi mi napovídalo, že jsem dofotila, že to byla opravdu na dlouhý čas poslední fotka. Víte, vždycky ale opravdu VŽDYCKY nosím venku foťák navlečený na ruce, protože vím, co ten náš kretén dokáže. Jen tentokrát jsem ho navlečený na ruce neměla, protože to byla poslední fotka. Protože jsme už byli skoro doma. Protože jsem uvěřila, že lednovou smůlu mám vyčerpanou. Ten den jsem už na závěs ani nesáhla, popravdě jsem uvažovala, že to celé smotám, nacpu do pytle na odpad a zanesu do kontejneru pro charitu. Stěny nedaly sebeméně najevo, že na seznamu proklínaných přibylo pár dalších položek.

Teplá voda v kuchyni stále netekla, zato moje teplota s každým dalším hrncem vody ohřátým na kamnech a dalším metrákem nádobí na umytí stoupala. Těsně před výbuchem, kdy jsem cítila jak kontrolky varovně blikají, horká pára mi plní hlavu a se syčením uniká ušima a v duchu si sumírovala všechny další křivdy X let zpět, abych mohla provést velké a hlasité lednové zúčtování, si Jiří vzpomněl na jiného vodaře. Ne že bychom nebyli s tím naším spokojení, ale mně bylo trapné ho zase otravovat, je to přece jenom už starší pán. Jednou jsem ho zahlédla, když šel k nám na fušku. Koncem léta to byl pro změnu prosakující záchod. S kabelou, která odhadem váží dobře deset kil, přehozenou přes rameno, stoupal rozvážným krokem do kopce, aby u nás zase ležel a klečel na tvrdé dlažbě a pokoušel se vyřešit záhadné problémy sužující naše WC, za což si ve finále nechá vnutit pár vajíček a v hospodě zaplatit dvě piva. Vlastně už jsme byli smíření s tím, že jsme dostali vadný ohřívač a budeme muset ten neskladnej krám znovu zabalit a odeslat k přezkoušení a dá-li bůh a DZ Dražice, i k výměně. Vodař číslo dva přijel další den v půl osmé ráno, klekl k dřezu, vytáhl odkudsi sítko, které zpomalovalo tok vody a vstal. Bylo půl osmé a pět minut. Vnutila jsem mu stovku, i když nic nechtěl, z čiré radosti, že to nebylo nic vážnějšího. Jiří se tloukl do hlavy, že ho to nenapadlo (že mohl mít stovku na cigára). Jestli ono to nebude tím, že zkrátka není kutil, tak jako já nejsem švadlena. A ono to taky jde, když je dobrá vůle, vždycky to nějak jde; ostatně je to jen pár dnů, co jsem četla o ženě, která prožívala radostné vzrušení z nadcházejícího soužití s obstarožním, víceramenným lustrem. S lustrem nikoliv jako svítidlem ale partnerem. To my dva jsme alespoň podobné formy života. Ale věřte, že o zajímavé momenty v takovém soužití není nouze a je to vlastně trvalý, vrcholový trénink v improvizaci. Na druhou stranu... po těch pětadvaceti letech zbývá opravdu málo věcí, které by mě mohly výrazněji překvapit.

Blikající kontrolky pozhasínaly, horká pára kondenzovala v hojivou mlhu. S podstatně menší a chladnější hlavou jsem se vrátila ke svému projektu ZÁVĚSY, s tím, že je buď došiju, nebo se někam na půdu zavěsím sama. Během dvou dílů Mentalisty, Kriminálky Miami a zpráv o páté byla mise splněna. A jak jsem byla rozjetá, tak jsem krom závěsů ušila i ubrousek na stůl a čtyři povlaky na polštářky. Ta látka je opravdu krásná, někdy večer jen tak ležím a rozhlížím se po proměněné ložnici, kloužu očima od jednoho vzorku k druhému, natáhnu se a přejedu po nich rukou... Že mohl být závěs o čtyři, pět centimetrů kratší, to pokládám po svém půlmetrovém faux pas za detail.

,,Mně se nějak blbě spí," řekl tuhle Jiří. ,,Jestli to není těma polštářkama, jsou takový studený. " Pravda, žakárová závěsovina připomíná povrchem stanovou celtu a má tepelné vlastnosti podobné jako igelitový pytel, do sametu, plyše nebo froté má skutečně daleko, jenže když je to tak krásná látka a tolik mně jí zbylo. A připravila mě o pět let života!

,,To máš z kouření," řekla jsem mu vlídně. A v duchu jsem se ďábelsky zasmála. Na těch polštářcích budeš, hošíčku, spát, i kdyby byly tak studený, že ti je budu muset po ránu odsekávat od hlavy dlátem a majzlíkem.

V prvních třech dnech jsem i to nádobí umývala s potěšením, pak to pravda trošku zevšednělo. Ale stejně, teplá voda až do kuchyně! Žijeme v čase každodenních zázraků. Ještě by byla potřeba navrch trocha kouzel, na něco jsou dokonce i moderní zázraky krátké. Předpokládaná cena opravy foťáku dva tisíce, s tím, že může být něco poškozené i uvnitř, pak by to bylo pochopitelně víc - a že tam něco poškozené určitě bude, když se totiž něco může podělat, tak se to zaručeně podělá. - To je víc než polovina původní ceny, takže jsem na čas opravdu dofotila. Sbohem Nikone S3700, kéž tvá baterie nalezne věčný klid. Byl jsi první a zůstaneš v mém srdci.

Závěsy visí a já překvapivě ne, ohřívač nepláče ale funguje předpokládaným způsobem a všechny ty lednové patálie mě oklikou přivedly zpět na blog, i když jsem myslela, že pokud něco brzo napíšu, tak to bude nejspíš ohlédnutí za uběhnuvším rokem někdy v prosinci. Zjistila jsem totiž, stejně jako mnoho jiných, že napsané myšlenky jsou přehlednější, že si je může člověk od sebe jaksi oddálit, lépe je uchopit a pak poskládat jako vyprané prádlo. Ještě není perfektně nažehlené ani dokonale složené, ale taky už to není ta nevzhledná hromada, co ležela na začátku u pračky.

A někdy to oddálení stačí, abychom v tom všem našli zpětně jiskřičku humoru.

Jiskřičku, která se dá rozfoukat v plamínek.

Skládám písmeno k písmenku, slovo ke slovu a podobně jako se střídají souhlásky a samohlásky, dlouhá slova s krátkými, střídají se i dobré a horší dny, příjemné a nemilé zážitky. Pokouším se rozpoznat v tom určitý vzor, pochopit zákonitosti, ale je to nejspíš marné. Některé věci, co se zdály beznadějné, skončí lépe, než by kdokoliv čekal a věci na pohled jednoduché nás lapí do svých smyček a záhybů, ovíjí se kolem nás a jako mozkomorové vysávají radost a chuť k životu. Někdy se zdá, že je to úplně v pytli a taky je. A někdy zase ne. Mnoho si způsobíme sami, někteří více, jiní méně, ale jsou tu i nevyzpytatelné síly, jejichž působení se občas neubrání nikdo z nás. Většinou jim říkáme náhoda, smůla, souhra okolností, den blbec. Já ten vzor bohužel nevidím, nedokážu vyčíst záměr toho všeho, ale možná je tu něco, nějaká vyšší instance, která v řádcích našich dnů čte stejně snadno, jako my ve svých zápiscích. A ať už je ta nevyzpytatelná síla, která nám klade do cesty překážky, jakéhokoliv původu, nedá se jí upřít určitý smysl pro humor. Někdy je ten humor hodně černý, absurdní, někdy je to spíš jen ironie, ale ráda bych věřila, že tam, kde je náznak smíchu, byť sebemenší, mohou být i jiné dobré vlastnosti.

A v tom vidím určitou naději.

Přesto všechno neudělám stejnou chybu dvakrát. Takže jen tak pro jistotu: Od února ani dalších měsíců vcelku nic moc neočekávám a vlastně se vůbec, ale vůbec na nic netěším. 

Až včera (21.2.) jsem zjistila, jak dostat fotky z mobilu a tak přikládám dodatečně i pár ilustračních fotek.