Snílek

V březnu vyhlásil Petr Vápeník/ Čerf na svém blogu zajímavou soutěž, ve které šlo o to pojmenovat Petrovy fotografie z cyklu nazvaného Fantaskní příběhy ze světa kůry. Protože jsou to překrásné fotky a vymýšlení názvů mě moc baví, zúčastnila jsme se také. Pojmenovala jsem všechny fotografie a užila si příjemné chvíle při prohlížení fotek a hledání příběhů v nich ukrytých, ale vůbec mě nenapadlo, že to bude jeden z mých názvů, který se Petrovi zalíbí a já si budu moct za odměnu vybrat jednu z fotografií. Život je plný překvapení, stalo se. Dívka s culíkem a přísný srnčí bůh zabodovali.

Vybírání bylo těžké, favoritů jsem měla asi patnáct. Nakonec jsem se rozhodovala mezi dvěma a zvítězila fotografie Nahluchlá koala mnou pojmenovaná Snílek počítá hvězdy. A protože mě by moc zajímalo - kdyby ji vyhrál někdo jiný - jak to bylo s fotkou dál, jaký dostala rám a kde a zda vůbec visí, napadlo mě, že by to samé mohlo zajímat třeba i někoho jiného a tak přikládám i pár fotek.

Snílka, jak fotce důvěrně říkám, jsem si zamilovala při prvním pohledu a také název byl hned jasný, zatímco v některých jiných fotkách jsem objevila příběh až po několikáté návštěvě virtuální výstavy. Co vlastně v té stromové kůře vidím? Hlavu stvoření, které bychom podle lidských měřítek krásy asi neoznačili jako půvabné, roztomilé nebo hezoučké. Spíš podivné, cizí a možná i trochu i zlověstné, něco jako hlava pařezového otesánka. Jenomže ten tvor hledí vzhůru na nebe - domnívám se, že na hvězdy - v takovém úžasu a šťastném dojetí, že to i mě dojímá. Dokonce vidím, jak mu vyklouzla bezděčná slza, jako se to stává i nám lidem, když vidíme něco opravdu krásného, něco, co nás přesahuje, co stojí nad námi a čeho se můžeme dotknout jenom očima nebo srdcem. V tom výrazu se poznávám. Možná proto je mi to podivné, ošklivé stvoření tak blízké.

V obraze se ale skrývá ještě jeden příběh; když se na něj podívám jinak, vidím vedle sebe dvě ještěří hlavy, které mají dokonce nozdry i oči. Snílkovo oko je v tomto případě nozdrou většího z ještěrů. Druhý název, o kterém jsem uvažovala, byl Ješter & syn. Jenže vyjevený snílek s pusou otevřenou v němém obdivu pokaždé ještěry z obrazu vyhnal. Zkrátka jak jsem ho jednou uviděla, už ho nemůžu nevidět.

Rám jsem vybrala podobný jako je kůra nebo dřevo a myslím, že společně se sklem Snílkovi ohromně sluší. Pro velké vytížení přes prázdniny - a nebyly to jenom oslavy a výlety - jsem se dostala do sklenářství teprve před čtrnácti dny. V těch letních měsících neminul snad den, abych si na Snílka nevzpomněla. Ležel pečlivě uschovaný ve svém přechodném papírovém domečku, pro jistotu v ložnici, kde je přece jenom nejmenší provoz a zvířata tam většinou nechodí. Znám nás totiž a vím, jak by to taky mohlo s fotkou dopadnout, kdybych si ji nechala vystavenou na stole, jak jsem původně chtěla. A celou tu dobu jsem si představovala, jaké to bude, až bude zarámovaný. Někdy se stane, že těšení je na celé akci to nejlepší a výsledek je nakonec spíš zklamáním. Ale to nebyl tento případ. Zarámování jen zdůraznilo dokonalost a krásu fotografie a výsledek ještě předčil mé očekávání.

Snílka jsem si pověsila do ložnice, konkrétně do té mé závěsem pracně oddělené půlky - možná si ještě vzpomenete na mé lednové šití - kde mám svůj koutek.

Už více než týden je obraz jednou z prvních věcí, které po ránu vidím a pořád mě ten pohled naplňuje radostí.

Snílek se dívá na hvězdy.

Já se dívám na Snílka.

A v něčem jsme si podobní.