Nebudu se zamýšlet nad výhodami či škodlivostí mobilů. O tom všem bylo již popsáno mnoho stran. Z vlastní zkušenosti však mohu potvrdit, že se mobil, v rukou zbrklého, nerozumného jedince, může změnit ve zbraň hromadného ničení.
Alespoň vztahy zabíjí dokonale!
Rok 2006 byl podělaný rok. Luxace kolene, o níž jsem už psala, byla jen maličkostí proti mnohem smutnější události, která nás v tom roce postihla. Maminka zemřela na mozkovou mrtvici. Během tří dnů bylo po všem. Ztráta blízkého člověka je to nejstrašnější, co se může v lidském životě stát. Každý s tím má svoji zkušenost a není potřeba, se o tom více rozepisovat.
Říká se, že není tragédie bez komedie a naopak. Mohu to potvrdit. I v těchto nejsmutnějších dnech mého života se odehrálo několik drobných, úsměvných příhod. Snad jako potvrzení faktu, že život je, ze všeho nejvíc, směsí výše zmiňovaných žánrů.
V čase této smutné příhody jsem pracovala v místní prodejně a vyzvánění smutečního zvonu, oznamujícího úmrtí v obci, se zcela krylo s hlášením místního rozhlasu, informujícího o skutečnosti, že prodejna bude na tolik a tolik dnů z vážných rodinných důvodů uzavřena. Výsledná kakofonie mne zastihla s hlavou pevně zapřenou do futer dveří od skladu, která se mi v té chvíli jevila jako nejstabilnější věc v mém životě, v hysterickém smíchu, s očima plnýma slz a hlavou dunící myšlenkou... Tohle se může stát jen u nás!
Při samotném obřadu se ke mně přitočila paní z pohřební služby s dotazem, zda bychom si přáli přídavek pro maminku.Ve stavu těžce mimo, kdy mi nedocházelo, na co se vlastně ptá, jsem ji odkázala na sestry, které však na tom byly úplně stejně a přídavek odkývaly. Když na závěr zazněly břeskné (a jaksi nepatřičné) tóny dechovky, slzy nám oschly, napřímily jsme se na svých sedadlech, jak po zásahu elektřinou a vyměnily si zděšené pohledy. Tatínkovi se to však nezdálo nevhodné (a to je hlavní) a ostatním jsme tvrdily, když na to přišla řeč, že to byla maminčina nejoblíbenější. Mami, ty to vidíš!
Stejně tak mne rozesmála sestra (až k slzám) když se po obřadu svěřila, že na přání úpřímné soustrasti odpovídala: ,,Vám taky!"
Na pohřbu jsme si nepřáli žádné focení. Vím, že se to dělá, ale já si s tím nevím rady. Nevím co bych s těma fotkama dělala. Založit si album Úmrtí v rodině? či co? Myslím, že tuhle událost hned tak (nikdy!) nezapomenu. V hlavě ji mám zaznamenanou do nejmenších detailů a v obzvlášť špatných dnech si ji pouštím znovu a znovu. Jeden z příbuzných, vášnivý fotograf se však neubránil a musel přes všeobecnou nelibost, udělat několik snímků. Přešla jsem to, nijak to nekomentovala, pouze jsem ignorovala jeho výzvu, abychom si na závěr udělali "hezkou" rodinnou fotografii, když už jsme se tak sešli a zavřela se v autě.
Výsledek jsem viděla! Pohřeb skutečně není nejvhodnější příležitost k pořizování rodinných snímků. Raději si budu všechny pamatovat, než se dívat na ty zoufalé obličeje. Jaké bylo mé překvapení, když týden po pohřbu dorazil tento příbuzný a na památku nám věnoval tři fotografie rakve. Pro každou z nás, tří sester, jedna. Opět jsem si pevně skousla jazyk a nevyvolávala neshody. Uběhl rok a my se trošku vzpamatovali. Nakonec stejně nic jiného nezbývá. Po roce nás opět navštívil onen vášnivý fotograf. Ještě napůl v domovních dveřích mi s bolestným výrazem podal novou fotku, (tentokrát hrobu!) se slovy: ,,To jsem fotil na dušičky, máte to tam moc hezké." (Tak si tam jdi lehnout vole!)
Opět jsem se zdržela jakéhokoli projevu a návštěva proběhla v pokojném duchu. Později večer mi přišla zpráva na mobil: ,,Prožili jsme krásný den, sedíme na gauči a pijeme čaj...." Podle iniciál jsem usoudila, že mi píše sestra s neteří a odpověděla: ,,Dneska u nás zase byl ten a ten...a přivezl další fotky hrobu. Je to debil a zvrácený hňup!" Asi už tušíte komu jsem to poslala... Samozřejmě našemu "milému" příbuznému.
Asi tři vteřiny po odeslání zprávy mi došlo, čeho jsem se dopustila. Stav do něhož jsem následně upadla, se dá přirovnat ke katatonii. Absolutní strnulost, jen myšlenky mi běžely hlavou šílenou rychlostí a svědomí řvalo: ,,Ty debile !!" Samozřejmě jsem se pokusila omluvit. Ale co říct? Vyjádřila jsem hlubokou lítost nad formou, jíž se dozvěděl můj názor, nikoli nad tím co cítím a stejně tak jsem zalitovala, že jsem v prosazování svých názorů, nebyla dříve důslednější. Vyznělo to však spíš, jako bych litovala, že jsem mu to, že je debil a hňup, neřekla do očí. ( Což je nakonec taky pravda.)
Z katatonie mne vytrhnul nic netušící manžel. Řekl :,,Nechceš jít se mnou na pivo?" Chtěla jsem. Vypila jsem tři piva, téměř na ex, v rozmezí asi půl hodiny a vzbudila tím obdiv u našich spolustolovníků - nikdy potom se mi to už nepodařilo napodobit - aniž by se alkohol nějak projevil. Asi po měsíci neskutečných výčitek jsem se konečně ke svému činu doznala sestře. Namísto aby řekla: ,,To ty seš debil!" jak jsem očekávala, řekla: ,,Ty seš tak statečná." Krev zkrátka není voda.
Všichni jsme to nakonec přežili. Příbuzný už k nám nejezdí a pokud nadále fotí hroby, tak pouze pro své potřeby.
Pro mne je tato příhoda velkým ponaučením. Když mi bude zase něco tak hrozně proti srsti, řešit to zavčas a na rovinu.
Některá slova chtějí zkrátka ven a často je jim úplně jedno, jak toho dosáhnou...
téma týdne - Mobil
Žádné komentáře:
Okomentovat