Ne, nebudu psát o dalším živočišném druhu, který překonal kritickou hranici a blíží se bodu vymizení z povrchu zemského. I když vlastně... přesně o tom psát budu! Řeč je o mých mozkových buňkách živořících na okraji šedé kůry mozkové a opouštějících mne po tisících, ševelících na rozloučenou své tiché a nezvratné sbohem a šáteček!
Víkend se povedl. Většinu času jsem strávila po restauračních zařízeních a WC. Jsem v tom ale nevinně. Mnohem raději bych samozřejmě věnovala volný čas četbě Dalimilovy kroniky, či poslechu Malé noční hudby, nebo studiu paleontologie. Okolnosti, rodina a přátelé byli však neúprosní.
V pátek nás poctila návštěvou tchyně s tchánem a vyjádřili své přání zajít s námi, tedy svým drahým synkem a mou maličkostí, na pivo. Předčasně oslavit svátek mého manžela. Nemohla jsem ho v tom samozřejmě nechat. Obětovala jsem se tedy a šla také. Proč ne, na vzpamatování mám celý víkend!
Sobotu jsem prožila v poklidném stavu mysli, nepočítám-li ranní bolehlav. S tím se však rychle vypořádal brufen a neskutečná žravost mé rodiny, nedovolující mi upadat do depresí a dlouze se zabývat stavem své rozpolcené duše. Tento stav mírumilovného vyrovnání se světem i vlastním nitrem narušil až telefonát manželova bývalého spolužáka, se kterým se neviděl posledních dvacet let a jenž se nás rozhodl navštívit, i se svou novou přítelkyní.
Co s nimi? Návštěva hospody to jistí a pobyt mezi dalšími hosty, z nichž mnozí jsou místní raritou a svojí originalitou značně proslulí, pomůže překonat počáteční rozpaky a možné odmlky v řeči. Opět jsem se, coby obětavá manželka obětovala. Sice už s menším nadšením, ale dvě piva rychle po sobě zázračně vylepšila mou náladu, i vnímání světa.
Nedělní ráno proběhlo ve znamení krutých výčitek svědomí a kruté nevolnosti. Dcerám jsme však před týdnem neprozřetelně přislíbili výlet na Pernštejn a dcerky se tvrdě dožadovaly splnění slibu bez ohledu na stav rodičů. Vyrazili jsme tedy. Manžel si řídit netroufal, prý by ještě nadýchal, řídila jsem tedy já. Dostalo se mi od něj slovního povzbuzení: "Já se s tebou úplně bojím!."
(Nejsem si jistá, zda to patřilo mému stylu jízdy, nebo vzhledu ?)
Nicméně cesta tam i zpět proběhla hladce, jen návštěvu hradu musely absolvovat dcery samy. Na ty točité schody vzhůru jsem si netroufla vstoupit. Čas prohlídky jsem proležela na zadním sedadle našeho auta. Po příjezdu domů a pohledu na mé zelené tváře manžel poťouchle pravil: "Nezajdem na vyprošťováka?" A tak jsme zašli. Tentokrát jsme se však vyhnuli nezdravému prostředí uvnitř a poseděli si venku na zahrádce. Tím pádem mé nazelenalé tváře vystavené jarnímu slunci, získaly "zdravý", mrtvičnatý vzhled.
Tolik k mému akcí naplněnému víkendu. Jako pokání si ukládám práci na zahradě.
Mozek mi to neobnoví, ale aspoň přivedu zbytek těla do adekvátního stavu, odpovídajícího mému poničenému duševnu.
Krásný, výstižný citát na závěr:
....My tu nemáme žádného obecního opilce.Všichni se střídáme!...
Stephen King Pytel kostí
Žádné komentáře:
Okomentovat