Nedávno za mnou přišla dcera celá uslzená. Srdce se mi sevřelo lítostí nad mými "nebohými, nedoceněnými" dětmi. Soucitně jsem se zeptala: "Co se ti stalo broučku?"
Po záplavě slz a hlučném vysmrkání pronesla dramaticky: "Já nejsem holka!"
Srdce mi vynechalo a ve vteřině mi proběhla hlavou všechna výchovná pochybení, jichž jsem se kdy dopustila. Hlasem sevřeným obavou jsem ze sebe vypravila: "Proč myslíš?"
Následovala další záplava slz, delší než předchozí. Po efektní pauze z ní vypadlo: "Protože mám strašně chlupatý ruce!!" (Asi deset chloupků viditelných jen s lupou!!!)
S rozbušeným srdcem jsem vyhrnula rukávy, abychom si mohly porovnat paže, ujistila ji, že mám ruce také chlupaté a je mi to úplně jedno, že si je může oholit a že se v žádném případě nemění v Česťu, (bývalý třídní obdařený mohutným porostem dokonce i na článcích prstů)
jak vtipně podotkla. Takto povzbuzená a uklidněná přešla plynule do hysterického smíchu.
Nato jsem ji taktně opustila, aby se mohla vyrovnat se svým handicapem a odešla se vyrovnat s tím mým, jímž je dospívání dcer.
Trošku mne povzbudila kamarádka, když mi vyprávěla, jak téměř odjeli se šestnáctiletým synem do nemocnice, když si z ničeho nic, ke svému obrovskému zděšení, objevil na nohách velké množství modřin. Teprve při bližším prozkoumání zjistila, že mu jen ve vlhkém deštivém počasí pustily rifle.
Ale abych byla spravedlivá musím přiznat, že hormonální nevyváženost není jen výsadou mládí.
O víkendu jsem si k první ranní kávě pustila televizi. Právě běželi Pokémoni a já se přenesla v čase o několik let zpátky. Do doby, kdy holky sbíraly obrázky těhle příšerek a s gumovou figurkou Pikachu se probouzely i usínaly. Oči se mi zalily slzami a já napjatě sledovala, jak se přiblblé postavičky potácí po palubě jakési lodi, blížící se rychle k mohutnému vodopádu.
Jak to dopadlo nevím. V nejnapínavějším místě mne vyrušily dcery pídící se po snídani.
Při pohledu na mé uslzené oči a ruce žmoulající kapesník, svorně zvolaly:
"Mami!! proč zase řveš?"
Okamžitě se mi vybavila Škopková při sledování Angeliky. (Časy se mění, mně stačí Pokémoni).
Když jsem holkám vylíčila důvod svého dojetí, zaslzely také. Smíchy!
Tak se nám to pěkně sešlo pod jednou střechou. Holky si prožívají pubertu, já krizi středního věku.
Nepřekvapilo by mne, kdyby si manžel jednoho rána odskočil pro cigarety
a více jsme ho neviděly.
Žádné komentáře:
Okomentovat