Šedé dny, bezesné noci,
toužím překonat ten pocit,
ale už mi není dvacet,
odpustit dá hodně práce.
Kde vzít zase radost?
Jak se vším se vyrovnat?
Komu mohu se s tím svěřit?
Koho na radu se ptát?
Ptám se srdce, co mi řekne,
co mi k tomu poradí,
říká: Mysli na to pěkné!
Zlobu zavři v podhradí.
Pochybnost-tvé druhé jméno.
Odpusť! bude ti odpuštěno,
i ty to zapotřebí máš.
Celý život v sázku dáš?
A co ti, kteří ti věří?
Kteří tě tak milují!
Oznámíš jim konec...padla,
ať se taky pakují?
Nevyřčeno bylo mnoho,
řečeno však mnohem více,
vezměš si to na svědomí,
zhasneš ty dvě svíce
na nichž nejvíc záleží?
Cožpak o ně neběží?
Odpusť! A nech slzy
ať zůrodní planinu,
chyba jež se stala
ozvláštní tkaninu,
co obrazem je tvého žití.
Zdobí ji teď uzlík z nití.
Předivo je někdy slabé,
občas rádo zauzlí se,
dosud se však nepřetrhlo.
Tak nech rány, zahojí se.
Jako vada na koberci
podtrhuje jeho krásu,
tak i schopnost odpuštění
představuje možnou spásu.
Žádné komentáře:
Okomentovat