Vzpomínám, vracím se zpět
do časů krásných plných smíchu,
kdy dcerám rok byl,dva,pak pět
a zase slzím, bez ostychu.
Zima podzim vystřídá,
jaro se zvolna v léto mění,
jeden rok běží za druhým,
zpětně se zdají jako snění.
Kočárky, panny a kostky,
věrná parta plyšáků
odcházejí do ústraní,
ustupují zpěvákům.
Idoly se rychle mění.
zpěváci, herci, krásné tváře,
pohádky jsou odloženy,
listy prší z kalendáře.
I já se cítila jak idol,
jak střed malého vesmíru
jak ten co ví si vždycky rady.
A doplatila na víru,
že čas je možné zastavit,
že střed vesmíru bude věčný.
S mírným pobavením dnes
hledí na mne dvě velké slečny.
Už dávno nejsem jejich vzorem,
čas poskočil a vše je jiné,
odkoply střevíčky dětské,
za rohem dospělost jim kyne.
Dva páry očí jako hvězdy
už nekrouží kolem středu.
Tak chodí to.....já vím!
Však nevzpomínat nedovedu.
A čekám až nastane čas,
kdy zastíní mne létavice.
Prolétne kolem nás
a její záře
přitáhne k sobě
ty dvě drahé tváře.
Co stane se až naším světem
ta kometa proletí?
Bude to jenom hra světel,
nebo objev století?
Svět první, malý, jediný
jsou pouta uvnitř rodiny.
Střed zůstává i když jeho záře
ve světle komet pohasne
a na jeho oběžné dráze
přibudou hvězdy přejasné.
K napsání téhle básničky mne inspirovala básnička,
kterou jsem kdysi dostala od dcery napsanou
na papírovém květu a kterou mám stále schovanou.
Dodnes si vzpomínám jak se její oči zahleděly do těch mých
a pátraly v mé tváři co tomu říkám.
Maminko,mámo
sluneční ráno
přeju Ti dneska!
Buď pořád hezká!
Žádné komentáře:
Okomentovat