Konec dobrý, všechno dobré

4. května 2010 

V pátek nepřišla domů moje nejmilejší kočka. Shannon. Domácky Šena. Ta, která na mém blogu již jednou vystupovala. Ta, která se nechala unést dojmy natolik, že vypadla z otevřeného okna. Říká se jaký pán takový krám. Asi na tom něco bude. Šena přitahuje průsery stejně jako já. Ani v sobotu ráno nestála za dveřmi a v mém srdci se uhnízdil strach. Řeknete si proč ta panika? Kočky se přece toulají. Kdyby šlo o kteroukoli jinou z našich čtyřech koček, souhlasila bych. Šena, můj věrný společník, je však kočka domácí nejen druhem ale i založením. Před nocováním pod širákem dává přednost pohodlí domova. V kuchyni na lavici má svůj osobní polštář, na kterém se po nocích rozvaluje.

Nicméně život běží dál a kuchyň musí fungovat. Potlačila jsem tedy své obavy a zahrnula dcery hromadou lží, o tom jak si kočka libuje ve volné přírodě a prostě fungovala. V sobotu k večeru mne přemohl obdiv nad vlastní "statečností" s níž udržuji veselý škleb ve tváři a přijatelnou atmosféru v domě. Vyhledala jsem tedy soukromí a oddala se své druhé nejoblíbenější činnosti, (hned po čtení) sebelítosti. A když už jsem v tom byla, vzala jsem to pěkně zgruntu. Kočkou to začalo, ale na přetřes přišly i události dva, tři i více let staré. Každou křivdu, každé nedorozumění jsem vytáhla, oprášila a znovu prožila. Někdy někdo zřejmě velmi bláhový řekl, či napsal, že ženy pláčem krásní.

Jak které!!

Moment, kdy jsem konečně dosáhla vzhledu kreténa stiženého myxomatózou, si vybrala k návštěvě švagrová se svojí dcerou a dceřiným nápadníkem. Zaskočilo-li je mé vzezření, nijak to nedali najevo. Buď jsou velmi taktní, nebo se nelišilo od normálu tak moc, jak jsem si myslela. V neděli ráno mne vytrhlo z rozjímání nad hroudou zmrzlého masa tátovo zařvání. Objevil Šenu sedící ve sklepním okénku sousedního domu.

Samozřejmě uvnitř.

Dům patří starším manželům z Brna, kteří v pátek odjeli domů na jakousi oslavu. Na následný telefonát do Brna nevzpomínám ráda. Narušit někomu nedělní ráno s bizarním požadavkem, aby přijel osvobodit kočku ze svého domu, přičemž ujede 70 kilometrů tam a zase zpátky, v naději, že najde dům plný kočičinců, nepatří právě k nejlepším způsobům jak zahájit nový den, či udržet dobré sousedské vztahy. Soused se však zachoval jako gentleman, nepoužil sprostých slov, alespoň ne v hovoru se mnou a ujistil mne, že vyráží okamžitě i s manželkou. Na mé mnohoslovné díky odpověděl pouze: "Mám strach co tam napáchala!" Přišlo mi jako by měl ve sklepě zavřenou běsnící pumu a ne vystrašenou kočku. Nakonec ale mohu být ráda, že se v běsnící šelmu nezměnil on sám. Měl by na to plné právo.

Vrátila jsem se k masu. Zvonek! Za dveřmi pán, který přišel tátovi opravit televizi. Tatínek mu volal už před třemi dny, opravář si však netradičně pro svou návštěvu vybral nedělní dopoledne. Šla jsem vyhledat tatíka. Neúspěšně. Slehla se po něm zem. Ve stejný čas se někam vytratil i manžel. Uvedla jsem tedy opraváře do tátova obýváku a chvíli prožívala dilema, věnovat se opraváři a televizi, nebo obědu, který ve stavu naklepaném a lákavě rozloženém na prkénku zůstal nahoře, zavřený v kuchyni se třemi dalšími kočkami? Maso zvítězilo. Pána jsem ohodnotila jako důvěryhodného a křepce vyběhla nahoru, zachránit, co se dá. To jsem si ještě několikrát zopakovala a posléze se ke mně přidal i opravář. Chvíli jsme si tak s pánem vesele pobíhali nahoru a dolů.

Sto jarních schodů máme za sebou.

V jedenáct dopoledne byla kočka stále uvězněná, televize nefungující, oba muži mého života nezvěstní, maso syrové a já na pokraji zhroucení. Pak náhle, jako by jen čekali na vhodnou repliku (v mém případě kletbu), jež je znovu vyvolá na scénu, objevili se téměř současně manžel, táta i sousedi. Všeho jsem nechala (pokolikáté už???) a rozběhla se k sousedům se slovy díků a omluv. Veškeré mé omluvy velkoryse odmávali a konečně jsme vstoupili do domu. Kočka nikde!

Na okamžik jsem zapochybovala o tátově i svém zdravém rozumu a zraku a hlavou mi proběhla krátká, avšak nesmírně intenzivní představa, jak rozhazuji rukama a s nepříčetným smíchem křičím: Apríl!

Po důkladnější prohlídce domu byly nalezeny neklamné známky svědčící o pobytu kočky v domě. Asi toho na ni už bylo moc. Náš příchod ji vystrašil a tak se důmyslně schovala.Není se jí co divit. Soused v obavě o svůj majetek vpadl do

domu způsobem, za nějž by se nemuselo stydět protidrogové komando. Po půlhodině číčání a mazlivého provolávání Šenouškůůů! jakož i stále klesající srdečnosti, jsme to vzdali. Prostě nechali otevřené všechny dveře a kočka po čase vyšla sama. Oběd jsem nakonec dovařila, Šena se vrátila a televize funguje. Jak řekl táta: Konec dobrý, všechno dobré!

Snad má pravda.

Jen mi od odjezdu sousedů podivně zní v uších...

Myslím, že tam v Brně, mě má někdo "rád."