K šípku a ještě dál...

V květnu tohoto roku, v situaci, kterou je možné výstižně popsat jako stokrát nic umořilo vola ( obzvlášť ten vůl sedí!) jsem se poprvé dopustila těžkého zločinu na poezii. Spáchala jsem báseň Vrátím se a políbím tě. Její slova mi stále zněla hlavou, jako bych sama sebe proklela. Následovaly další a další rdoušené verše - zaříkání proti uhranutí.

V dopise spřízněné duši, padlo, mimo jiné perly i toto tajuplné sdělení:

myslím, že někde nahoře, nebo uvnitř, nebo čertví kde došlo k chybnému

spojení, že to ani nebylo určené pro mě... na někoho kdo byl schopen

zveršovat pouze (na dotaz jak se mají kočky) .. žerou, spí a ...vyměšují..

to není tak špatné, atd bla bla...

Jak blízko jsem byla pravdě !

S několikaměsíčním zpožděním mi došlo, že má náhle propuknuvší chorobná

básnivost není projevem skrytého nadání, ale přetlaku v hlavě. Terapie, obdoba

pletených ponožek a háčkovaných ubrusů. Poznání se kupodivu dostavilo ve vaně.

Na WC by to bylo stylovější. Vybavily se mi večery strávené v posvátném

vytržení nad sešitem plným veršovaného lkaní a první popud byl ponořit

hlavu do mydlin. Navzdory chladnoucí vodě zalila mé tváře sytá červeň.

Zastihnout mne v tu chvíli manžel, volal rychlou, v domnění, že

prožívám mrtvici.

Přes prozření a počáteční rozporuplné dojmy se mi však v zóně veršů zalíbilo.

Místo pálení důkazů jsem se pokusila a pokouším, udělat z těch osmi a více

slokových oblud něco přijatelnějšího, více se přibližujícího termínu poezie.

Zbavit se zlozvyku nekompromisního rýmování je těžší než se na první pohled

zdálo, ne-li nemožné. A ještě mnohem těžší je přimět slova ke gymnastice,

místo obvyklého lenivého ploužení. Zatím se mi povedlo pár šišatých

přemetů a kotrmelců a několik uhláků papíru na podpal.

Děkuji všem, kteří se tím lkaním prokousali a prokázali tím svoji

neuvěřitelnou statečnost, trpělivost a takt.

K šípku ani dál mě zatím nikdo neposlal.