Pohled z okna

Čelo mi chladí dotek skla,
můj horký dech se na něm sráží,
zastíní mlhou pohled ven.
Prstem se v dechu sraženém
nakreslit srdce snažím.

Ze srdce kolečko se stane,

maličký průhled na ztichlou zem.

Oko se k němu tlačí,

než zamlžit se zase stačí

a hltá obraz za oknem.

K domu se sklání v ochranném gestu

vadnoucí kráska, jabloň stará.

Sklo hladí prsty větviček,

v černi svítí pár jablíček,

na kterých kos si pochutnává.

Spadané listí s nechtěnou něhou

zahradu snící přikrývá,

váhavý lístek ze stromu klouže,

stříbrem se chlubí každá louže,

sbor ptačí dávno dozpíval.

Mraky jsou duchny plné peří,

kde končí zem a kde nebe?

Hvězdy se sklání ze své výše,

schoulené kopce konejší tiše

mrazivou písní v tónu šedém.

Přibližně v tomto čase, jsem se dočetla, že rozvleklé verše a urputné rýmování není in

a pokusila se o poněkud stručnější vyjádření.

Pohled z okna 2

( zkrácená verze)

okno obrazu rám

mlha před ním

ve mně

okřídlený funebrák

hvězda v dlani

kostry stromů,

chladnoucí země

malé podzimní umírání