22. 11. 2010

Pohled z okna

Čelo mi chladí dotek skla,
můj horký dech se na něm sráží,
zastíní mlhou pohled ven.
Prstem se v dechu sraženém
nakreslit srdce snažím.

Ze srdce kolečko se stane,
maličký průhled na ztichlou zem.
Oko se k němu tlačí,
než zamlžit se zase stačí
a hltá obraz za oknem.

K domu se sklání v ochranném gestu
vadnoucí kráska, jabloň stará.
Sklo hladí prsty větviček,
v černi svítí pár jablíček,
na kterých kos si pochutnává.

Spadané listí s nechtěnou něhou
zahradu snící přikrývá,
váhavý lístek ze stromu klouže,
stříbrem se chlubí každá louže,
sbor ptačí dávno dozpíval.

Mraky jsou duchny plné peří,
kde končí zem a kde nebe?
Hvězdy se sklání ze své výše,
schoulené kopce konejší tiše
mrazivou písní v tónu šedém.



Přibližně v tomto čase, jsem se dočetla, že rozvleklé verše a urputné rýmování není in
a pokusila se o poněkud stručnější vyjádření.


Pohled z okna 2
( zkrácená verze)

okno obrazu rám
mlha před ním
ve mně

okřídlený funebrák
hvězda v dlani
kostry stromů,
chladnoucí země

malé podzimní umírání





2 komentáře:

  1. Tak ta rozvleklá s urputným veršováním se mi rozhodně líbí víc.

    OdpovědětVymazat