Pořád mi scházíš,
šeptám do polštáře
v tichu na rozhraní.
Přes všechna předsevzetí
Tvá ústa lháře
zamkla bych ráda políbením,
ať mlčí! aspoň pro tu chvíli,
kdy sen se vítá s ránem.
Pořád mi schází
Tvé oči, Tvůj smích,
koncert našich hlasů
jak důvěrně se proplétají,
vážně chtěla bych
být mocným vládcem času.
To chtěla bych.
Už je to pryč. Vím,
nedá se to vrátit.
Už jinde snídáš, večeříš,
slova zas hladce plynou
v souznění líbivém
s nějakou jinou.
Já se netrápím.
Jen sčítám ztráty.
A někdy, před svítáním,
v klamavém světle ranním,
zašeptám do polštáře:
Stejně mi scházíš...
Žádné komentáře:
Okomentovat