Pro Robku. Do soutěže. Ale nejen pro to.
A pro Jitušku. Za trpělivost.
Začátkem října loňského roku zazvonil mobil. Koukám... Jitka, moje drahá přítelkyně ze střední školy a prý: ,,Koupila jsem pro nás dvě lístky na koncert Michala Davida. Takže s tím počítej. Chtěla bych na něj jít s tebou. Byly jsme na něm spolu před dvaceti rokama a tak to zopakujem a parádně si to užijem."
,,Aha...," vzmohla jsem se na vyčerpávající odpověď a už si v hlavě sumírovala výmluvy, z nichž nejpádnější je rozpadlý kloub, což je sice velká otrava, ale na druhou stranu bezva výmluva pro cokoli.
JENŽE! Pár dnů předtím jsem sepsala "hlubokomyslnou" úvahu na téma: Co mi není jedno a hlavou mi stále ještě zněla pasáž: Vždycky se můžu pokusit, pro své okolí, rodinu, přátele a známé, nebýt lhostejná. Možná je to málo a možná taky ne...bla bla... a tato věta spolu s pocitem, že odmítnutí by mohlo být klasifikováno (alespoň mnou) jako naplnění rčení "kázat vodu a pít víno" a stejně tak vědomí, že do koncertu zbývají tři týdny a co není zítra, je "nekonečně" vzdálené a kdo ví, co se během té doby ještě stane, způsobilo, že jsem bez obvyklých průtahů řekla ANO. Můj rychlý souhlas, protože ono zvažování proběhlo během několika sekund, překvapil nás obě. Hotovo, domluveno.
Uběhly tři týdny, ve kterých jsem se střídavě těšila a střídavě hrozila, co tam budu dělat. Přišel den D a já se po obvyklých čtyřech hodinách v koupelně a před zrcadlem a rozsáhlé rekonstrukci obličejové části sama sobě, přiznávám, líbila. Kloub se zřejmě šokem z toho, do čeho jsem se to pustila, ztišil a fungoval. Ani s garderobou, což bývá někdy problém, nebyly potíže. V uplynulých letech v rodině proběhlo několik svateb a tak jsem v tomto směru poměrně zaopatřená. S mírným pobavením jsem si připnula dlouhé náušnice, pocházející pro změnu z mé vlastní svatby a čtvrt hodiny před odjezdem šla hledat boty.
Během deseti minut jsem zjistila, že to byla zásadní chyba. Několik botníků máme plných rozličné obuvi, bohužel jen velmi malá část z toho je nositelná a nejzachovalejší jsou samozřejmě nezničitelné gumáky a galoše. Dvoje botky, na které jsem víceméně spoléhala, jsem nedostala na nohu. Celá jsem v posledních letech jaksi... vyrostla.
Chvilku jsem zvažovala možnost useknout si palec, nebo zhoblovat patu, po vzoru Popelčiných sester. Toto řešení se mi však zdálo poněkud časově náročné a já spěchala. Nakonec jsem vzala za vděk párem černých lodiček, vkusně vyzdobených zoubky našeho psíka. Ale, čert to vem, pod kalhotama se to schovalo a kdo by se díval na mé nohy, když může koukat na Michala Davida.
Sál kulturního domu se rychle plnil a s úžasem jsem zaznamenala, že jsou zastoupeny všechny věkové kategorie. Od dětí školou povinných až po rozvážné seniory. Obě jsme si daly na povzbuzení horké jablko se skořicí - Jituška jako řidič a abstinent, já s vědomím, že ve svých botkách, které se nakonec přece jenom projevily jako tlačivé, se tak jako tak pohybuju, jako bych už požila a není nutné tento efekt ještě násobit pivem. Koncert začal.
V prvních minutách jsem se jen tak vlažně vlnila vedle své rozzářené kamarádky a s lehkými rozpaky sledovala osobitý projev Michala Davida. Ale pak přece jen zapůsobilo horké jablko a atmosféra v sále a já se najednou přistihla, že si prozpěvuju spolu s davem, stále víc vtahována do dění kolem. A když zazněly šlágry z Diskopříběhu a Lásky z pasáže, neubránila jsem se ani já čemusi hodně podobnému nadšení, promísenému s příjemnou nostalgií, protože ať chci nebo ne, to všechno jsou melodie propojené s časem mého, našeho dospívání.
Koukala jsem na tu báječnou holku vedle sebe - která jednou bez jakéhokoli zaváhání pronesla:
" S tebou má život úplně jiný rozměr. " ( A to jsem neudělala nic zvláštního, jen přijela na návštěvu.) - jak tleská, zpívá, skáče a celá září a najednou jsem se styděla za své pochybnosti, výmluvy, váhání. Co na tom, že můj hudební vkus šel během let jiným směrem. Dostalo se mi pocty udělat blízkému člověku radost pouhou svou přítomností, sdílením něčeho, co má ráda a já bych tu šanci z hlouposti promarnila.
A "za minutu dvanáct" mně došlo, že není až tak důležité, co poslouchám, ale s kým a proč.
Poznámka: Skoro na chlup po roce je tu podobná situace a stejné dilema. 22. listopadu máme sraz ze střední po - ani se mi to nechce říkat - pětadvaceti letech. A mě znovu zachvátilo váhání. Jituška řekla: ,,Pojď na chvilku, aspoň kvůli mně."
Možná jsem se přece jen maličko poučila a přes obvyklé počáteční "tanečky" - Nemám co na sebe. Co když budu muset něco říkat o sobě? Co tam budu dělat? - půjdu!
A pokud se mi nepodaří přímo vnést "jiný rozměr", udělám všechno pro to, abysme si to maximálně užily, aby bylo na co vzpomínat. Každou chvilku se kasám, že můj umělý kloub je kutý z materiálu, ze kterého se staví rakety. Je nejvyšší čas vyzkoušet, co vydrží.
PS: Milá Robko, omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. Nejdřív jsem váhala, jestli bys při svém vytříbeném hudebním vkusu chtěla něco takového číst a taky jak to mám odvyprávět, když můj příspěvek není až tak o hudbě jako o vztazích. Ponechávám na tobě, jestli ho přijmeš do soutěže.
Nejsem si jistá, jestli splňuje zadání. Přesto jsem to psala ráda.
Žádné komentáře:
Okomentovat