1.1.2017 jsem se zřekla novoročního funění před televizí doplněného dojídáním perfektně rozleženého cukroví a neméně chutných chlebíčků, do kapsy bundy jsem vrazila foťák, do druhé banán pro strýčka příhodu nebo laskavou kouzelnou babičku (nebo opičku?) a vyrazila jsem funět do mrazivého slunečného dne. Babičku ani dědu ba ani strýčka s opičkou ani bez opičky jsem nepotkala - banán jsem snědla, ještě než jsem prošla kolem posledního baráku a v tom byl možná ten problém - ale potkalo mě něco jiného, něco naprosto úžasného a kouzelného. Za prvním kopcem a prvním potůčkem, na malé loučce uprostřed lesů jsem vstoupila do Ledového království, kterým zřejmě jen malou chvilku přede mnou prošla sošná Elsa. Ve vzduchu to tam ještě pořád jiskřilo diamantovým prachem a v tichu, které na venkově následuje jenom těsně po svátečním obědě, jsem zaslechla jak ledoví motýli šelestí křídly, jak ojíněná stébla jemňoulince cinkají při sebemenším vánku, zaslechla jsem i přeopatrné protahování kamenů zahalených do huňatých sněhobílých kožíšků a tichounké popraskávání složitě tvarovaných ledových lístků a květů. Podívejte se na mé fotky a možná něco z toho zaslechnete i vy.
Asi po hodině blaženého popocházení od jednoho klenotu k druhému a zhruba dvě stě fotkách, se do líbezného zpěvu ledových krystalů vloudila rušivá avšak výmluvná melodie. Mé palce u nohou se přidaly a zpívaly něco ve smyslu ,,Vypadni už odsud, pokud nechceš prožít zbytek života jako čtyřprsťák!" A tak jsem šla a od té doby vzpomínám na svou návštěvu v Ledovém království. Ještě nikdy v životě jsem neviděla krásnější podobu zimy.
Téma týdne - Slyšíš ten zvuk.
Žádné komentáře:
Okomentovat