Moji milí blogoví přátelé, možná jste si všimli, že se v poslední době vyskytuji na blogu velmi málo a když už, tak přidávám spíš fotky a své rozsáhlé emotivní výlevy jsem omezila na stručné popisky. A třeba jste si někteří pomysleli Kdo ví, co s ní je? Ale ať už pomysleli nebo ne, já Vám to stejně povím.
Povím Vám to, protože Vaše milé komentáře, které se přes mou neaktivitu objevovaly pod mými příspěvky, mě hladily po dušičce a uhnízdily se mi u srdce, kde si je hýčkám. A chci, abyste věděli, že sice teď zrovna nemám čas navštěvovat Vaše blogové domečky a kochat se, co kde přibylo a podivovat se nad umem a šarmem každého z Vás, ale myslím na Vás a jakmile to bude možné, zase se vrátím.
Ani nevím, kde mám vlastně začít. Nejlepší bude asi od začátku. Bylo, nebylo, v malé vesničce uprostřed Vysočiny....
Tak ne, to by bylo opravdu nadlouho. Tak možná takhle. V poslední době jsem řešila tři problémy: zdraví, práce a peníze přičemž jsou všechny tři matéríe propletené jako francouzský cop a jedno přímo souvisí s druhým a stačí jeden z těchto problémů, aby měl člověk špatné spaní, natož takový spletenec.
Všehomír sice není spravedlivý, ale je v něm jakási nevlídná rovnováha a tak každý občas dostaneme šanci změnit svůj život, vzít za jeden z těch kroutících se ocásků a pokusit se svůj oobní uzel rozplést. Mám takový nesmělý dojem, že teď ta výzva něco podniknout, něco změnit, doputovala ke mně a tak se učím novým věcem a potýkám se se spoustou problémů, protože jsem bohužel naprosto a absolutně technicky imbecilní a ještě mě to většinou baví.
Řízením osudu a shodou různých okolností jsem se začala zaučovat jako wellness poradce. Jeden známý, maje zřejmě ještě z léta v paměti mé nezanedbatelné proporce bytelně vystavěného ledoborce, mi po mém sdělení, čím se zrovna zabývám, položil celkem logickou otázku: ,,A jak ses k tomu proboha dostala?" ,,Velice jednoduše", řekla jsem mu, ,,tak nějak od sebe". Když se člověk přiblíží na dohled metráku, tak to s ním docela pohne, (ale to jsem si už nechala raději pro sebe.) Zvlášť když má stařičkou osobní váhu, která s vlídnou senilitou odpouští každému pět kilo, jedno laskavé zrcadlo, které mu jde na ruku a vlčí mhu, takže sice každý rok přiřadí k nápisu na cedulce u trika další X, až to vypadá jako letopočet, ale ve skutečnosti si nepřipouští, že se něco změnilo. Umění jak nevidět. Vypracovala jsem se v tomto jemném umění na velmistra. Cedulky z trik jsem vystříhala a pro minimalizování šoku z pohledu na své kypré tvary jsem změnila pozici z foceného na fotícího. Brilantní řešení, ne?
Bohužel nejsem jediná, kdo si fotí různé akce, kterých jsem se účastnila a tak jsem se samozřejmě nakonec taky ocitla v celé své "velkoleposti" na společné fotce. Rozbila jsem podlézavé zrcadlo na kusy, okamžitě změnila jídelníček a začala jsem běhat maratóny...
Jak ráda bych něco takového napsala, ale pravda je, že jsem se uslzenýma očima podívala do toho milého zrcadélka, přesvědčila se, že to se mnou ještě není tak zlé, váhu kopla hlouběji pod linku a s tupostí mezka pokračovala stejně několik dalších měsíců.
Jenže! manžel onemocněl a s pásovým oparem marodil docela dlouho.
Jenže! Vánoce byly na spadnutí a hned druhý týden v lednu měly mít dcery maturitní ples.
Jenže! jsem začala mít neodbytný pocit, že můj život jde od deseti k pěti ne-li přímo do kopru.
A všechny ty jenže spustily v mé hlavě alarm doprovázený poblikáváním majáku a každým bliknutím se na něm rozsvítil nápis: ,,Změna! Změna!" A tak jem to zkusila...
A co bylo dál?
Jenom vítr, stromy se až k zemi sklonily... Ne, tak ta to není.
Co bylo dál, je přítomnost, dál je cesta, dál je pocit, že jsem se po dlouhé oklice vrátila sama k sobě, tak jak jsem si před čvrt stoletím sama sebe představovala mezi čtyřicátým a padesátým kilometrem trati, které říkáme život.
Dál je očekávání, které přichází s každým novým dnem, dál je nedostatek času, nevyžehlené prádlo, obědy v jednu hodinu a později, nestíhání a neodbytný hlásek, který se probouzí po půlnoci a tvrdí, že jsem se musela nenápadně zbláznit, ale že už se to každým dnem provalí, dál je hluboko v srdci uložená bláhová víra, že sny se někdy plní.
Tak tohle bylo mezitím a co bude dál, to se uvidí.
A ještě pár ilustračních fotek.
Nerada to přiznávám, ale v uplynulém roce jsem se začala - ani ne příliš nenápadně - měnit v tlustého kamaráda.
Silvestr 2016/2017 (první výsledky)
Maturitní ples kulturní dům Žďár nad Sázavou 13.1.2017
Žádné komentáře:
Okomentovat