Proč mám pocit, že má mysl sevřená je obručí?
Proč jinak cítit a jinak jednat. Jak rozum poručí.
Dny překonávám jako vlny v urputném snažení,
však neznám směr, nevidím cíl či aspoň znamení.
Zdá se mi, že strašně dlouho
jedu jen na neutrál
hnaná pouze sílou zvyku
volným pádem hloub a dál.
Neutrální pohledy, neutrální smích,
neutrální hovory, z upřímnosti hřích.
Všechno v lajně zarovnané, komatózní stav,
divadlo pro zúčastněné, jak velí dobrý mrav.
Vždyť dobré mravy jsou zárukou štěstí,
co na tom, že nemůžeš snésti
všechnu tu přetvářku bez kouska viny.
Drž jazyk za zuby! Co řekli by jiní?
Povrchnost nade vše, city jsou zrádné,
lépe v nic nevěřit, nemít sny žádné.
Vyhneš se konfliktům, předejdeš žalu,
chce to jen vytrvat, srdce jak skálu.
Přesto však stává se, že drezura selže,
srdce se projeví, to nikdy nelže.
Rozpoutá bouři, rozjasní oči,
narovná páteř, záříš kam vkročíš.
A někdy to všechno přece jen nestačí,
ze zvyku košile, přichází zklamání,
vlna se přižene, přes hlavu přeteče.
Kdo v bouři utone a kdo se zachrání?
Nevím a neptám se,
nemám záchranný kruh,
maják je rozbitý,
z pevniny...vzdálený pruh.
Žádné komentáře:
Okomentovat