Zamlklé bdění, neklidné sny,
probdělé noci, nevlídné dny.
Jitra tak kalná, večery chladné,
zraněná duše bez víry chřadne.
Mozek jak ze skla, myšlenky tříští,
v srdci kus ledu, strach z noci příští.
Úsměv jak škleb na prohnilé dýni,
oči dvě díry, bolest je stíní.
Krev plná jedu koluje tělem,
zabíjí plány kdysi tak smělé.
Naděje ztlučená na berlích visí,
důvěra smetá si z pláště trus krysí.
Co je to za ženu? Je vůbec živá?
Věřila na lásku, teď žalmy zpívá.
Věřila na rozum. Jak to se jí stalo?
Naivní byla a ne zrovna málo.
Žádné komentáře:
Okomentovat