Nostalgie

Lituji toho, co se stalo
i všeho co se nestalo,
z léta zbývá jen tak málo,
na cesty ptáky vyslalo.

Lituji jejich odletu

a toužím zůstat i letět s nimi,

sleduji šipky na obloze,

vítám se s tóny podzimními.

Srdce jak zlomenina bolí,

jakoby půl odlétlo s těmi ptáky,

a slzy věčně na krajíčku

a k nebi obrácené zraky.

Nerozumím těm pocitům

co s podzimem se zase vrací,

nerozumím té touze

odejít, letět... jak tažní ptáci.

Nechat za sebou všechno špatné

a začít někde od začátku,

bez jména, bez minulosti,

nemuset myslet na další splátku.

Toužím zvednout kotvu,

která se v těžkou kouli mění.

To co mne jindy těší

dnes svazuje mne.

UKOTVENÍ!

Svůj život vidím jasně

z vlaštovčí perspektivy

jak jedno velké bludiště.

kde zrcadla obraz křiví.

Rozeznávám i správnou cestu

a každé špatné odbočení,

jdu touhle cestou však moc dlouho,

pro mne už návrat možný není!

Tak zbývá jen ta kotva, půl srdce,

podzimní stesk a poznání,

že nejkřivější ze zrcadel je uvnitř...

touha jež svádí ke lhaní!