29. 8. 2010

Nostalgie

Lituji toho, co se stalo
i všeho co se nestalo,
z léta zbývá jen tak málo,
na cesty ptáky vyslalo.

Lituji jejich odletu
a toužím zůstat i letět s nimi,
sleduji šipky na obloze,
vítám se s tóny podzimními.

Srdce jak zlomenina bolí,
jakoby půl odlétlo s těmi ptáky,
a slzy věčně na krajíčku
a k nebi obrácené zraky.

Nerozumím těm pocitům
co s podzimem se zase vrací,
nerozumím té touze
odejít, letět... jak tažní ptáci.

Nechat za sebou všechno špatné
a začít někde od začátku,
bez jména, bez minulosti,
nemuset myslet na další splátku.

Toužím zvednout kotvu,
která se v těžkou kouli mění.
To co mne jindy těší
dnes svazuje mne.
UKOTVENÍ!

Svůj život vidím jasně
z vlaštovčí perspektivy
jak jedno velké bludiště.
kde zrcadla obraz křiví.

Rozeznávám i správnou cestu
a každé špatné odbočení,
jdu touhle cestou však moc dlouho,
pro mne už návrat možný není!

Tak zbývá jen ta kotva, půl srdce,
podzimní stesk a poznání,
že nejkřivější ze zrcadel je uvnitř...
touha jež svádí ke lhaní!


Žádné komentáře:

Okomentovat