15. dubna 2010
Jednoduše, navštivte fotoateliér tak jako já. Mé doklady
si po čase vyžádaly aktualizaci. S tím pochopitelně souvisí i nová,
aktuální fotografie. Popis toho jak má tato fotografie vypadat, včetně
povoleného počtu mm nad hlavou, směru pohledu a doporučeného výrazu
zabral půl stránky A4 psané velmi drobným písmem.
Vyzbrojena
popisem, čerstvě umytými a tudíž nezkrotitelnými vlasy a předsevzetím
vypadat tentokrát na fotografii pokud ne přímo inteligentně, tak alespoň
příčetně, jsem se vypravila do fotoateliéru.
Paní si
pročetla popis žádané fotografie, pro případ, jak pravila "že by se
vyskytnul nějaký nový požadavek", (profesionál každým coulem) a poslala
mne odložit si kabát a podle chuti a možnosti se upravit. První pohled do zrcadla mi vzal chuť na další úpravy i život.
Pro formu
a vyplnění času očekávání věcí příštích jsem prohrábla vlasy hřebenem a
nacvičila decentní škleb. Takto, podle svého soudu, dostatečně upravená
a hlavně přesvědčená, že víc udělat nemohu (jedině navštívit
plastického chirurga, aby začal na druhé straně hlavy znovu!), jsem
usedla před objektiv.
Poté
přistoupila umělkyně a zručným hmatem mne zkroutila do nepřirozené
pozice a upravila mi hlavu do polohy v níž se pěkně vyrýsovala má druhá
brada. Umění je umění a doklady jsou doklady, co naplat! Nejdůležitější
je pravdivost!
Následně vydala pokyny. Sedět rovně (jak asi se
zády ve tvaru C?) hledět zpříma (to je jak z mladého budovatele!) a
ústa mít zavřená.
Poslední
pokyn mne zaskočil. Hluboce jsem se zamyslela, proč bych je zavřená asi
tak neměla? Právě tento moment si vybrala profesionálka ke zvěčnění. Mé
rozpoložení je na výsledné fotografii jasně patrné. Směs pobaveného,
překvapeného a zamyšleného pohledu by u někoho mohla snad i vypadat
roztomile, nebo alespoň zábavně.
U mě je to pouze tragické !
Fotografie
svou brutální pravdivostí a rozporuplným výrazem připomíná fotky z
policejních archivů, ze složek pochybných existencí či obětí domácího
násilí. Následující návštěva úřadu byla formalitou. Úřednice při
pohledu na moji podobiznu i její předlohu, stále ještě zrůzněnou děsem
(nedivte se! do
té doby jsem myslela, že můj obličej je takříkajíc tuctový, dokud jsem
to neviděla barevné na modrém), nabyla dojmu, že jedná s osobou nejen
snížené inteligence, ale i příčetnosti a doklady mi vystavila přednostně
a vlastně na počkání.
Druhé velké
"plus" bylo nečekané prozření, které se dostavilo doma s razancí
kulového blesku (a pro mé sebevědomí stejně ničivými následky). Roky
jsem nemohla najít vhodné sluneční brýle, žádné mi jaksi neseděly. Až
při bližším průzkumu své fotografie jsem zjistila, že mám jedno oko výš
než druhé.
Tímto se tedy omlouvám výrobcům slunečních brýlí,
chyba nebyla na vaší straně.
Žádné komentáře:
Okomentovat