Bouře

 Na krajinu se složil stín
jak lehký závoj z pavučin.
Slunce skrývá mrak barvy kouře,
stromy se klaní, přichází bouře.

Utichli ptáci i bzukot včel
den na okamžik oněměl.
Jen z dálky a pak stále blíže
zní hrom, jak velké, dravé zvíře.

Sladký závan ozónu a léta
studený vichr střídá, jak z konce světa.
V rozmarné hře blesk za bleskem se honí
a potlučená tráva omamně, svěže voní.

Otvírám okna i svou mysl,
starosti odkládám jak šaty,
déšť obléká mne do své vůně,
polibek větru má chuť máty.

Mazlivé prsty s nábojem elektřiny
jak vzácný nástroj páteř rozehrají,
po obratlích přeběhnou sem...tam,
mrazení, pak žár v němž ledy tají.

Rozechvělá a okouzlená
sleduji bouře běsnění,
vztahuji paže vzhůru k mrakům
ať obejmou mne těsněji.

Slaná voda se sladkou se smísí,
prach, beznaděj a smutek odplaví.
Duše zas průhledná je, čistá jako kdysi,
kapky poslední v okapech rozpráví.

Poslední zahřmění a blesk, poslední slza,
duha rozkročená nad Zemí,
nesmělý paprsek, trylek kosa
a v srdci vzácný pocit smíření.