Řekl: nic není zbytečné!
A ona věřila.
Usmál se...ve víně je pravda.
Tak z číše upila.
Prosil: dívej se mi do očí,
když pronáším přípitek.
V té hlubině se ztratila
nedbajíc výčitek.
Zářila jak slunečnice.
Rozum předal velení.
Pochybnosti utopila
v hypnotické zeleni.
Jak klenoty vzácnými
svým tajemstvím se zdobila,
voda už jí nechutnala,
když víno zkusila.
Dny svištěly kolem,
horký, vzdušný vír.
Připustila chaos
tam kde panoval mír.
Když přišlo co muselo
statečně se tvářila,
nevzlykala, neprosila,
jenom hlavu sklonila.
Řekl: ty žiješ ve snech!
V smíchu slzy dovedně ukryla.
Usmál se...dnes už je všechno jinak.
Číše se přelila.
Sny sklouzly do propadliště
bez potlesku, bez ozvěny.
Z královského pokladu
zbyl šperk.
V půli zlomený.
Žádné komentáře:
Okomentovat